Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu obvinil tři vysoké komunistické funkcionáře z dob normalizačního režimu--generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, předsedu vlády Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara—ze zneužití pravomoci veřejného činitele kvůli tomu, že nezabránili používání střelných zbraní proti lidem, kteří se pokoušeli překročit státní hranice. Obvinění padla 30 let po pádu bývalého režimu. Jakešovi je 98 let, Štrougalovi 95 let, Vajnarovi 89 let.

Stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení, které v roce 2017 podala Platforma evropské paměti a svědomí, která argumentuje, že šlo o zločiny proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné. Obvinění padla prý i proto, že byly nalezeny klíčové dokumenty, které dokazují, že obvinění funkcionáři byli o střelbě na hranicích informováni, a že ačkoliv se tak dělo na základě tehdy platných právních předpisů, mohli ze svých pozic ovlivnit změnu těchto předpisů.

Už vzhledem ke stáří obviněných je téměř jisté, že i kdyby se prokázala jejich vina, za svoje činy pykat nebudou. I tak leckdo stíhání i případný soudní proces ocení jako přinejmenším morální gesta, která mohou ukázat, že demokratická společnost na komunistické zločiny nezapomněla a odsuzuje je.

Jenže se vtírá několik nepříjemných otázek. V minulosti už totiž bylo kvůli zodpovědnosti za zneužití pravomoci veřejného činitele během komunistické éry stíháno několik lidí, ale vyšetřování bylo nakonec zastaveno buď proto, že dotyční funkcionáři prý postupovali podle tehdy platných zákonů, anebo proto, že byly jejich činy promlčeny.

Současné stíhání je tak postaveno na poměrně chatrné konstrukci, která se inspiruje německým příkladem, kde byli někteří komunističtí funkcionáři odsouzeni za stejné činy i proto, že svým jednáním porušili mezinárodní dohody. I Jakeše a Štrougala, spolu s ostatními členy tehdejšího ústředního výboru KSČ, už nějakou dobu na základě podobné právní konstrukce vyšetřují bavorské úřady kvůli vraždám východoněmeckých občanů na československých hranicích.

České vyšetřování má v tomto kontextu bohužel nádech frašky. Především by se asi nespustilo, kdyby českoslovenští komunističtí funkcionáři nebyli vyšetřováni v Německu. Nelze se přitom neptat, jak chtějí vyšetřovatelé obejít skutečnost, že kvůli neschopnosti či neochotě zločiny komunismu u nás důsledně vyšetřovat bylo už jednou vyšetřování za zabíjení lidí na hranicích zastaveno i v případě znovu obviněného Štrougala s tím, že je vše promlčeno.

Obhájci obviněných funkcionářů stejně snadno vyšetřování zpochybní i proto, že v minulosti česká justice zastavila trestní stíhání některých komunistických funkcionářů s tím, že jednali podle v té době platných zákonů. Podobně zpochybní argumenty, že podle jakýchsi nově objevených archiválií mohli Jakeš, Štrougal a Vajnar ovlivnit změnu zákonů. O existující praxi střelby na hranicích totiž vědělo mnohem více lidí, a i přes velký vliv obviněných se v KSČ rozhodovalo v nejvyšších patrech moci kolektivně, přinejmenším na úrovni politbyra.

Případné selektivní odsouzení tří velmi starých bývalých komunistických funkcionářů s tím, že šlo o jejich osobní zodpovědnost, by tak navíc paradoxně relativizovalo skutečnost, že komunistická diktatura byla takříkajíc dílo kolektivní. A že pokud už chtěl nový režim komunistické zločiny odsoudit, měl přijmout mnohem jednoznačnější a komplexnější přístup, než o několik desetiletí opožděné vyšetřování tří starců, kteří se neskrývali někde v cizině a nebyli až teď dopadeni, ale naopak tady s námi celých třicet let byli a pobírali slušné penze. Jejich stíhání tak ze všeho nejvíc jen podtrhne skutečnost, že tzv. vyrovnání s minulostí jsme prostě nezvládli.

ČRo Plus, 27.11.2019