Irské odmítnutí Lisabonské smlouvy, která má nahradit euroústavu, zamítnutou před několika lety Francií a Nizozemskem, bude mít přímé dopady na českou politickou scénu. Tím prvním bude prekérní situace premiéra a předsedy Občanské demokratické strany Mirka Topolánka, který Lisabonskou smlouvu za Českou republiku podepsal, a který by měl být garantem toho, že v České republice ratifikace smlouvy přinejmenším proběhne.

Topolánek je už nyní pod tlakem euroskeptického křídla ve vlastníODS, aby ratifikaci takříkajíc odpískal. K čemu prý je, když smlouvu musí schválit všechny členské země Unie?

Proti tomu bude stát tlak velké části Evropské unie, která bude chtít ratifikační proces dokončit přinejmenším z jednoho důležitého důvodu: pokud by smlouvu schválilo 26 z 27 zemí, má to jistou vypovídací hodnotu. Na Iry pak bude možné vyvíjet tlak, aby si referendum zopakovali. Vyloučit se nedá ani scénář, v němž by 26 státu postupovalo víceméně podle nové smlouvy a Irsko by bylo ponecháno na politické periférii.

Topolánek se tak velmi pravděpodobně dostane do střetu s prezidentem Klausem, který už vyjádřil nad irským „ne“ radost. Zvítězil prý rozum a svoboda.

Problémem je, že Česká republika má být v první polovině příštího roku předsednickou zemí Unie, a bude se po ní žádat, aby EU nabídla nějakou vlastní vizi, jak současné problémy řešit. Popřípadě aby konstruktivně navázala na řešení, s nimiž přijde během svého předsednictví v druhé polovině tohoto roku Francie.

To ovšem bude těžké, pokud ODS bude vnitřně rozštěpena, jak dále v otázce budoucí evropské integrace postupovat. Pokud by se Topolánek nakonec podřídil tlaku Klausova tábora, bude Česká republika během svého předsednictví v ještě složitější pozici. Nejenže bude mezinárodně značně oslabena, ale také jen těžko prodá zbytku EU Klausovu vizi o návratu před Maastricht. V této vizi, jak Klaus poznamenal v rozhovoru pro deník Lidové noviny, se prý má Evropa vrátit ke „společenství přátelských, efektivně kooperujících států“.

Vytvoření společenství suverénních, vzájemně kooperujících států, by ovšem bylo návratem k něčemu, co v Evropě neexistovalo až do 90. let minulého století, kam se právě Klaus chce vrátit. Evropská unie a její institucionální předchůdkyně vznikly před téměř 60 lety proto, že v Evropě příliš mnoho přátelství a spolupráce nebylo. Dokonce i během prvních čtyřiceti let existence unie, byla Evropa rozdělena na dva nepřátelské tábory. Maastrichtské smlouvy byly přijaty právě v době, kdy se komunistický svět zhroutil.

Není tedy úplně jasné, k čemu by se vlastně měla současná EU vracet. Navíc dosažená úroveň integrace je taková, že pokusy přetáčet hodinky směrem zpět by vyvolaly chaos. Toho si je vědoma většina evropských politiků.

Je samozřejmě možné zůstat u současného stavu. Jenže smlouva z Nice, jíž se EU v současnosti řídí, byla přijata pro menší společenství, než je současných 27 států. Bez větší flexibility v rozhodování by fungování Unie bylo nejen stále obtížnější, ale většina zemí by také z dobrých důvodů jistě odmítla další rozšíření EU, například o země Balkánu.

I proto se bude muset pokračovat směrem dopředu, nikoliv dozadu. A i proto není Klausova vize použitelná. Bude-li se Česká republika snažit tuto vizi zbytku EU nabídnout během svého předsednictví, je docela dobře možné, že se tvrdé jádro EU, složené se zemí, jež se integrovat dále chtějí, otočí k zemím, jako je Česká republika a Irsko zády.

Další potíž pro Českou republiku souvisí s tím, že Lisabonská smlouva byla odmítnuta v referendu. Čeští euroskeptici se snaží irské rozhodnutí interpretovat jako vítězství lidu nad byrokraty a proevpropskými politickými elitami. Prezident Klaus řekl o irském referendu, že je to dokonalá ukázka toho, co si myslí o evropském vývoji obyčejní lidé.

Jenže právě ty české politické síly, které jsou tak nadšeny referendem v Irsku, jsou ve velké většině proti používání referenda u nás. Pro mnoho českých občanů, z nichž 70 procent je proti umístění amerického protiraketového radaru v České republice, bude jen těžko pochopitelné jásání nad referendem v Irsku, které to, lidově řečeno, „natřelo“ politikům údajně odtrženým od lidu, jestliže nemají možnost se v lidovém hlasování vyjádřit k otázce, v níž se česká vláda zdá být od lidu skutečně odtržená.

Je také poněkud problematické obviňovat z odtrženosti od lidu irské politické strany, které se všechny postavily za schválení smlouvy. Za prvé je jasné, že v referendech o složitých věcech je vždy přítomná velká míra demagogie, a že se taková referenda snadno zvrhnou v hlasování o zástupných problémech.

Za druhé není jasné, o co je schválení mezinárodního dokumentu parlamentem, jak se to stalo už v 18 dalších evropských zemích, méně demokratické, než referendum. Politiky koneckonců volí coby své zástupce stejný lid, který může jít příště k nějakému referendu. Odpověď na otázku, v čem je lid méně odtržený od reality než politici, které si zvolil, je dosti problematická. Navíc si lid volí své zástupce i proto, aby nemusel rozhodovat o složitých otázkách, jež potřebují odborné posouzení.

Když vůlí lidu argumentuje například český prezident Václav Klaus, ocitá se na velmi tenkém ledě. Kdyby totiž například prezidentská volba u nás byla přímá, tedy jakési referendum, není vůbec jisté, že by byl dnes prezidentem. Nakonec byl zvolen po šesti kolech hlasování, až v druhé prezidentské volbě, právě politiky v parlamentu. Kdybychom se českého prezidenta zeptali jeho otázkou, kterou použil v souvislosti s Irskem a EU, co si o tom myslí obyčejní lidé, a zda nebyli politici při volbě prezidenta od lidu tak trochu odtržení, asi bychom se dozvěděli, že nemáme míchat dvě různé věci dohromady.

V neposlední řadě jsou pro Českou republiku problematické jednostranné silácké reakce některých politiků na hlasování v Irsku. Prezident Klaus prohlásil, že je to vítězství rozumu a svobody. Tím ovšem také prohlašuje, že úspěšná ratifikace v 18 dalších zemích je vítězstvím nerozumu a nesvobody. Anebo tím dává najevo, že za správný považuje názor naprosté menšiny, pokud souzní s jeho osobním přesvědčením.

To je ovšem z politického hlediska dosti sebevražedný přístup. I proto byl premiér Topolánek mnohem diplomatičtější. Kdyby totiž začal vysvětlovat například francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu při jeho návštěvě České republiky, že v podání mírné většiny 47 procent irských voličů, kteří o Lisabonské smlouvě rozhodli, jde o projev rozumu a svobody, zatímco poměrně jednomyslné schválení smlouvy francouzským parlamentem je projevem nerozumu a nesvobody v podání politických elit odtržených od reality, asi by se daleko nedostal.

I proto bude Česká republika muset hledat střední cestu. Zbytek EU od nás bude očekávat umírněnost a konstruktivní návrhy. Bude to velká zkouška současné vlády.

Vysíláno v ČRo 6, 17.6.2008