Premiér Mirek Topolánek nemá v zahraniční politice štěstí. Někdo by možná řekl, že se v ní příliš nevyzná, a proto stav všech velkých zahraničně-politických projektů, v nichž se zatím ve funkci premiéra angažoval, budí rozpaky.

Premiér například vyjednal a za Českou republiku podepsal Lisabonskou smlouvu, která měla nahradit odmítnutou euroústavu, ale když se s podepsanou smlouvou vrátil do Prahy, ukázalo se, že pro ni nemá dostatečně předjednanou podporu ve své vlastní straně. Smlouva pak na popud senátorů za Topolánkovu Občanskou demokratickou stranu putovala k přezkoumání Ústavním soudem.

Když Lisabonskou smlouvu odmítli v referendu Irové, a zbytek Evropské unie se na summitu v Burselu chystal dohodnout, že je záhodno přinejmenším dokončit proces ratifikace v těch zemích, kde ratifikace ještě neproběhla, český premiér nejprve pravil, že by si na ratifikaci smlouvy u nás nevsadil, zatímco na konci summitu si byl ochoten vsadit sto korun. Češi pod jeho vedením vyjednali na summitu tzv. českou výjimku, která žádnou výjimkou vlastně není, protože pouze odkládá proces ratifikace v České republice do okamžiku, než se k Lisabonské smlouvě vyjádří Ústavní soud.

Druhý velký zahraničně-politický projekt, v němž se premiér Topolánek angažuje, je umístění amerického protiraketového radaru v České republice. Po více než roce vyjednávání se Spojenými státy byla 8. července oficiálně podepsána první ze smluv. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to úspěch, kdybychom ovšem nevěděli, že vláda nedokázala o účelnosti projektu přesvědčit velkou většinu veřejnosti, a co je horší, nemá pro schválení smlouvy potřebnou parlamentní většinu.

Třetím projektem je způsob, jakým vláda, a konkrétně premiér, uchopí otázku účasti českých politiků na olympijských hrách v lidově-čínském Pekingu. Otázka je to důležitá proto, že i kdyby Češi nakonec neuspěli takříkajíc na výbornou ve výše zmíněných projektech amerického radaru a Lisabonské smlouvy, pořád ještě by zůstalo něco, co českou zahraniční politiku posledních let krášlí, konkrétně její boj za dodržování lidských práv ve světě.
Čína je v tomto kontextu samozřejmě zvláštní případ, protože to není stát, na který může tak malá země, jako je Česká republika, vyvíjet přímý tlak. Je to mocnost, s níž si žádný demokratický stát nemůže dovolit mít úplně špatné vztahy, protože by se to mohlo odrazit na vzájemném obchodu.

Přesto lze i vůči Číně učinit přinejmenším gesta, která mají svojí morální váhu. Když Číňané potlačili před několika měsíci nepokoje v Tibetu, který si teritoriálně podmanili v padesátých letech, reagovali představitelé různých západních zemí různě. Vlády v USA i Francii sice vyjádřily své znepokojení, ale prezidenti obou zemí se nakonec neodhodlali k tomu, co by Číňany opravdu politicky zabolelo—totiž k osobnímu bojkotu olympijských her. Jak George W. Bush, tak Nicolas Sarkozy nakonec budou přítomni zahájení pekingské olympiády. Oproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová účast odmítla.

Z českých nejvyšších představitelů se vyjádřil jasně už na jaře tohoto roku ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který účast na olympijských hrách, včetně zahájení, odmítnul. Proti účasti byli i někteří další ministři. Prezident Václav Klaus oznámil, že na hry nepojede, ale nespojil svoji neúčast s politikou. Bude se prý zotavovat z operace kyčle.

Topolánek nejprve prohlásil, že na hry nepojede, a to zejména v reakci na události v Tibetu. To bylo bezpochyby principální rozhodnutí, které rezonovalo s premiérovými dosavadními postoji k různým diktaturám. Navíc jeho rozhodnutí zapadalo i do celkového kontextu české zahraniční politiky v oblasti lidských práv.

Jenže 15. července premiér překvapivě oznámil, že se her nakonec zúčastní. Nepojede sice prý na oficiální zahájení 8. srpna, ale na pozvání Českého olympijského výboru prý na hry pojede 13. srpna, aby podpořil české sportovce.

Toto premiérovo rozhodnutí bylo přijato s rozpaky. Pokud chtěl svojí neúčastí na zahajovacím ceremoniálu her udělat polické gesto, svojí účastí—i když sponzorovanou Českým olympijským výborem—toto gesto oslabil. V minulosti byl Topolánek kritizován za to, že nedokáže odolat některým svodům své funkce, když za státní peníze cestoval například na fotbalová utkání v zahraničí. V tomto kontextu se i jeho náhlé rozhodnutí navštívit olympijské hry jevilo jako premiérova malá schopnost odolat kvůli principům, které údajně zastává, lákavé nabídce.

Snad právě proto, aby ukázal, že si za svými principy stojí, i když je svou účastí nakonec tak trochu rozředí, Topolánek oznámil své rozhodnutí na tiskové konferenci, během které měl na saku odznáček s tibetskou vlajkou.
Rozzlobená čínská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Stěžovala si nejen čínská velvyslankyně v Praze, ale na kobereček byl pozván i český velvyslanec v Pekingu. Premiér během své cesty do Pekingu nemůže doufat v žádné významnější protokolární setkání.

Topolánek na tiskové konferenci, kterou uspořádal po čínských protestech, prohlásil: „V reakci na události v Tibetu jsem zrušil cestu na zahájení olympiády a na tom trvám. Z tohoto svého rozhodnutí jsme neustoupil.“

Potíž s Topolánkovým gestem je v tom, že úplně zbytečně věci komplikuje. Premiér měl skvělou možnost ukázat, jaké má principy on i Česká republika, kdyby prostě na olympiádu nejel. Když se pak rozhodnul, že sice nepojede na zahájení, ale části olympiády se přece jen zúčastní, přičemž toto oznámení doprovodil okázalým gestem v podobě odznaku s tibetskou vlajkou, napáchal zbytečné politické škody.

Navíc si na sebe připravil určitou past. Kdyby totiž na olympijské hry nyní jel bez toho, že by odznáček s tibetskou vlajkou nosil na klopě i v Pekingu, bude se jevit poněkud neprincipálně. Tedy jako někdo, kdo na svého soupeře pokřikuje odvážně zpoza buku, ale nemá odvahu si to sním rozdat přímo.

Kdyby naopak premiér do Pekingu jel i s tibetským odznáčkem na klopě, způsobí mezinárodní skandál, který ve svých důsledcích dalece přesáhne to, co svým bojkotem zahájení her zamýšlel jak on, tak česká vláda.

Prostě se zdá, že Mirek Topolánek, ač své různé kroky v zahraniční politice myslí jistě dobře, jakoby občas neznal míru. Anebo jakoby špatně odhadoval situaci. Řečeno jinak, premiér si v zahraniční politice občas počíná tak trochu jako slon v porcelánu. Na to, jak dopadne jeho tanec v čínském porcelánu, si musíme zatím počkat.

ČRo 6, 29.7.2008