V první den tohoto roku jsme si mohli vyslechnout dva české prezidenty: toho současného a jeho předchůdce. Oficiální proslov Václava Klause byl očekáván s jistou nervozitou, protože leckdo se mohl po právu domnívat, že Klaus svůj novoroční projev - první po svém znovuzvolení - využije, ne-li přímo zneužije, k útoku na Evropskou unii a české předsednictví této organizace, jež prvním lednem oficiálně začalo.

Prezident nakonec "provokoval" po svém: tedy tak, že neprovokoval, když to od něj všichni očekávali. Nemusel spěchat. Příležitostí, jak to Evropě i Topolánkově vládě osladit, bude mít v příštích měsících víc než dost.

Většího překvapení jsme se nakonec dočkali od Václava Havla, který vystoupil jako host České televize. Podpořil sice přijetí Lisabonské smlouvy, přičemž jejím kritikům správně připomněl, že dokument je těžkopádný a nepřehledný, protože je výsledkem složitých kompromisů, a že stejně by asi dopadl pokus sedmadvaceti dramatiků napsat společně divadelní hru. Berme proto Lisabonskou smlouvu jako malý krok správným směrem. Jednou se tak třeba dočkáme skutečné euroústavy, krátké a přehledné, kterou se děti budou učit ve škole.

Bohužel se ale bývalý prezident neubránil tomu, aby o Lisabonské smlouvě nemluvil v kontextu jiného důležitého mezinárodního ujednání: smluv České republiky s USA o umístění amerického protiraketového radaru na našem území. Radar považuje za natolik zásadní věc, že ratifikace smluv s USA je podle něj důležitější než ratifikace Lisabonské smlouvy.

Nabídka USA umístit u nás radar a s ním spojenou vojenskou základnu se prý už nebude opakovat; odmítnutí radaru by poškodilo českoamerické vztahy, jakož i zpochybnilo transatlantickou orientaci naší země. Na druhé straně, nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, nebude to sice dobré, ale Unie si prý nějak poradí a časem přijme smlouvu jinou.

Jakkoliv autor tohoto textu nepatří k odpůrcům radaru a chápe ve světle Havlovy dlouhodobé orientace na USA, jakož i jeho kritických postojů k Rusku, důvody jeho argumentace, nelze bohužel než konstatovat, že se bývalý prezident tentokrát naprosto mýlí. Nejenže přeceňuje význam radaru, ale nemá pravdu, ani pokud jde o případnou reakci Američanů. Pro většinu amerických politiků je totiž radar pod jejich rozlišovací schopností - abychom zůstali věrni radarové terminologii.

O tomto zařízení panují vážné pochyby i v USA a málokdo by se urazil, kdyby Češi tento projekt na svém území vetovali. Tábor Baracka Obamy navíc silný tlak na umístění protiraketové obrany u nás a v Polsku vnímá jako poněkud podezřelou iniciativu Bushovy vlády.

To ale není nejvážnější Havlův omyl. Podstata věci spočívá v tom, že zatímco radar je předmětem bilaterálního ujednání se Spojenými státy, naše rozhodnutí o Lisabonské smlouvě se přímo dotýká šestadvaceti dalších zemí. Jinými slovy: jakkoliv jsou USA naším principiálním vojenským spojencem a jakkoliv lze chápat Havlovu argumentaci, že Americe leccos dlužíme, umístění radaru na našem území vyjednala česká vláda coby bilaterální dohodu, přičemž se dokonce na začátku jaksi zapomněla zeptat na mínění ostatních spojenců v NATO.

Později se vláda sice snažila získat souhlas aliance se zahrnutím radaru do společné obrany, ale dodnes má jen slovní podporu některých představitelů, nikoliv oficiální rezoluci. Některé sousední země se na českou iniciativu dívají dost kriticky.

Lisabonská smlouva je ujednání zcela jiného řádu. Dohodli se na ní představitelé dvaceti sedmi evropských zemí, z nichž pětadvacet tuto smlouvu už ratifikovalo. Její případné neschválení v České republice nebude přijato jako mírně hořká pilulka, kterou by museli spolknout američtí vojenští stratégové, kdyby český parlament zamítnul radar. Byla by to facka celé Evropě, na niž by se zapomínalo mnohem hůře. Zatímco v případě odmítnutí radaru by Češi a Američané nadále zůstali spojenci v rámci NATO a samotné aliance by se to nijak významně nedotklo, odmítnutí Lisabonské smlouvy by nás téměř okamžitě katapultovalo na samý okraj EU.

Havlova slova jsou nešťastná také proto, že na rozdíl od Klause mu Evropa vážně naslouchá. I kdyby Klaus řekl ve svém novoročním projevu něco naprosto skandálního, většina evropských politiků by jen pokrčila rameny nad dalším úletem politika, kterého neberou příliš vážně. Když ale promluví Havel, Evropa naslouchá. Jeho úlet nemá váhu balónku naplněného heliem, ale váhu velkého airbusu.

Škoda, že si svoje stanovisko lépe nepromyslel, protože na rozdíl od Klause si schválení Lisabonské smlouvy přeje. Jeho slova budou ovšem nakonec používána euroskeptiky u nás i v zahraničí především k útokům na Lisabonskou smlouvu.

Literární noviny, 6.1.2009