Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, podle které liberecký šampionát v klasickém lyžování bude stát daňové poplatníky zhruba dvě miliardy korun, přičemž značné části této sumy byly proinvestovány velmi netransparentním způsobem (což vedlo NKÚ k podání hned několika trestních oznámení), je důvodem k zamyšlení nad tím, jak se u nás se státními financemi zachází.

Liberecký šampionát patří do kategorie projektů, které začnou jako takzvaně soukromé, přičemž organizátoři při jejich přípravě tvrdí, že nejen pokryjí z vlastních zdrojů veškeré náklady, ale že dokonce vykáží i zisk. Od státu údajně potřebují jen garance pro případ, že by se nakonec peněz nedostávalo. Dobře ovšem vědí, že při tak důležité mezinárodní akci, jakou je světový šampionát, vláda jen těžko může dopustit, aby vše skončilo fiaskem. I proto je poskytování státních garancí pro podobné akce už dopředu pozvánkou pro podnikavce, aby státní kasu, řečeno lidově, řádně podojili.

Je to vábnička i pro politiky, protože se obvykle jen málokdo stará, jak jsou skutečně utráceny fondy z penězovodu narychlo zřízeného státem s cílem zachránit pověst země. Závažná zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu o libereckém šampionátu tak mají nejspíš jen malou šanci být řádně vyšetřena. Politické strany a bývalé i současné vlády se budou navzájem obviňovat -- vlastně už začaly. Možná se dočkáme nějaké vyšetřovací komise, ale naděje na potrestání viníků jsou mizivé.

Akce, jako jsou šampionáty, jsou ovšem jen nejviditelnější špičkou ledovce. Méně průhlednou formou mrhání státními penězi jsou nejrůznější podezřele předražené zakázky - například na stavbu dálnic, budov a jiných forem infrastruktury. Veřejnost se přitom dozví jen o některých takových zakázkách; většina se jich uskuteční na úrovni měst a krajů, kam vlivná celostátní média často nedohlédnou.

Málokdo si uvědomuje, že velkolepé mrhání státními penězi je občas zakódováno také v nejrůznějších zdánlivě soukromých podnikatelských aktivitách, v nichž české subjekty flagrantně poruší závazky vůči svým zahraničním partnerům. Často se tak děje na základě do očí bijící pasivity úřadů, takže se nelze zbavit dojmu, že ani v těchto případech někteří politici nejsou jen nevinnými diváky.

Česká republika tak už zaplatila v důsledku prohraných mezinárodních arbitráží desítky miliard korun za své selhání ochránit zahraniční investice. Ani v těchto případech nakonec nikdo za nic nemůže-i když zejména proto, že evidentně schází politická vůle něco vyšetřit.

Přidáme-li k tomu všemu historii české privatizace, kdy státní banky velkoryse půjčovaly miliardy na pochybné privatizační projekty, a kdy byly vytunelovány mnohé investiční fondy i čerstvě zprivatizované firmy, aby pak takto vzniklé dluhy byly zaparkovány ve státem kontrolované Konsolidační agentuře, není se možné divit, že občané mají nedůvěru k jakýmkoliv ambiciózním projektům, v nichž je stát nějak přítomen. Ať už coby údajně pouhý garant nebo jako poslední instance, která v údajném veřejném zájmu zachraňuje nepodařené soukromé projekty.

Řečeno jinak: akce jako liberecký šampionát mají v kontextu bující korupce při zadávání státních zakázek i traumatické historie české privatizace neblahé politicko - psychologické důsledky.

Ač by si jistě mnozí z nás přáli například efektivnější penzijní a zdravotnický systém, založený na větší míře privatizace, nelze se divit některým expertům a politikům, když varují, že v českém prostředí je privatizace penzijních fondů nebo rozsáhlá privatizace zdravotnictví velkým rizikem. Tzv. měkké peníze, které občané povinně odvádějí do systému zdravotního pojištění a penzijního systému, se už z definice zdají být neodolatelným lákadlem pro nejrůznější podnikavce.

Zastánci privatizace sice argumentují, že vše lze ohlídat správnou legislativou, jenže v českých poměrech to bohužel zní velmi podobně jako ujišťování, že stát nebo kraj nebude muset dát ani korunu na liberecký šampionát. Nebo jako současné ujišťování pražského primátora Pavla Béma, že olympijské hry v Praze by byly ziskové a od státu chce přípravný výbor jen takové docela formální garance, které nebude třeba nikdy využít.

Vinu za vysokou míru nedůvěry k tomu, jak stát nakládá s veřejnými prostředky, nebo k tomu, zda tu či onu privatizaci nakonec nezaplatí daňoví poplatníci, nesou všechny vlády. Ty minulé, i ta současná.

Politické strany a jimi řízené vlády prostě dopustily, aby vzniklo prostředí, v němž politici mají často příliš úzké a neprůhledné vztahy s nejrůznějšími "šibaly", takže nakonec není jasné, zda ten či onen projekt je skutečně ve veřejném zájmu, nebo je to jenom sofistikovaná šaráda, sloužící k tomu, aby se nejrůznější podnikatelé (a bohužel možná i s nimi spojení politici či strany) mohli obohatit na úkor státu.

Tato nedůvěra bude komplikovat i pokusy vlády řešit s pomocí infůzí státních peněz současnou hospodářskou krizi. Velkorysé státní zásahy do soukromého sektoru ve jménu záchrany hospodářství jsou problematické všude na světě, protože vždy hrozí nebezpečí, že takové prostředky budou nejen produktivně využity, ale také zneužity. V České republice--podobně jako v jiných státech s vysokou mírou korupce, klientelismu a zpolitizovanou státní správou-je takové nebezpečí ještě o poznání větší.

Pokušení zneužívat veřejné prostředky si je dobře vědoma i Evropská unie. Žadatelé o evropské fondy často naříkají nad údajně nezměrnou mírou byrokracie, spojenou s vykazováním každého centu, ale Unie ví dobře, proč tak činí. Ačkoliv i v Bruselu se občas setkáme s korupcí a zneužíváním evropských fondů, jisté je, že kdyby se například liberecký šampionát financoval z evropských peněz, byla by míra dohledu nad jejich utrácením taková, že by Nejvyšší kontrolní úřad jen těžko mohl ještě před začátkem šampionátu vydat zprávu, která připomíná ze všeho nejvíc horor.

ČRo 6, 5.3.2009