Americký prezident Barack Obama před svou evropskou návštěvou nejprve rozlítil americké konzervativce i jejich evropské protějšky, když se v rámci vládní podpory na podporu americké ekonomiky rozhodnul celkově utratit mnohem víc, než co ve srovnání zdánlivě hodlá na záchranu hospodářství dát Evropská unie.

Český premiér Mirek Topolánek označil pak v Evropském parlamentu Obamovy plány za cestu do pekel. Později se sice snažil vysvětlit, že to myslel trochu jinak, nebo že se nechal unést textem jedné písničky hard-rockové kapely AC/DC, ale Obamova "cesta do pekel" byla na světě. Pravicová média v USA jásala nad tím, že se současný předseda Evropské unie odvážil pojmenovat věci pravým jménem, evropští politici se vesměs snažili od Topolánka distancovat.

V diskusi, která následovala, se ukázalo, že věci jsou zase jednou poněkud složitější, než jak je pojmenoval český politik, vyrostlý ve světě černo-bílých myšlenkových schémat. Například se ukázalo, že když vezmeme v úvahu, že evropské státy utrácejí dlouhodobě v průměru podstatně více než Amerika za sociální výdaje, a do ekonomiky tedy v podobě takzvaných mandatorních výdajů pumpují už tak peníze, které Amerika ve svých rozpočtech nemá, není celkově rozdíl mezi stimulačními balíčky Ameriky a Evropy nakonec až tak velký.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda cestou do pekel není ona filozofie, kterou USA i Evropa sdílejí, a jež spočívá v tom, že se vlády všech západních států rozhodly více méně převzít odpovědnost za obrovské dluhy napáchané soukromými institucemi, které si bezstarostně užívaly benevolentního přítmí neviditelné ruky trhu. Pumpování státních peněz do ekonomiky se v konečném součtu nestane cestou do pekel pouze za předpokladu, že tyto injekce světové hospodářství znovu nastartují, a že náš zítřejší růst zaplatí dnešní dluhy.

Cesta do pekel může nastat, jakmile pod touto zátěží zbankrotuje první větší západní země. Jenže to nebude Obamova cesta do pekel, ale cesta do pekel, na kterou nás poslal jistý typ západního myšlení, založený na víře v neustálý pokrok. Tedy na víře, že světlejší a bohatší zítřek nakonec vždy nějak vyřeší naši dnešní neodpovědnost a neukázněnost.

Závěry londýnského summitu zemí G-20, který předcházel Obamově návštěvě v Praze, byly nakonec nadějné alespoň v tom, že kromě dalšího pumpování stovek miliard do světové ekonomiky se politici také dohodli na zpřísnění regulačních rámců pro finanční trhy, jakož například i na eliminaci daňových rájů.

Zdálo se, že silné výroky o Obamově cestě do pekel jsou ve světle summitu, jenž byl interpretován jako úspěch, zcela zapomenuty, jenže v Praze pronesl americký prezident zásadní projev o plánech na globální jaderné odzbrojení. Někteří čeští komentátoři obratem označili Obamu za naivku. Věří prý chudák, že se lze na tak zásadní věci rozumně dohodnout s Ruskem, nebo že bude možné kontrolovat nedemokratické režimy.

Z jednoho obzvláště ostrého komentáře jsme se dozvěděli, že kdyby něco podobného tomu, co navrhnul Obama, napsal ve slohovém cvičení žáček třetí třídy, paní učitelka ho pohladí po vláskách a řekne: "Pěkné, Pepíčku, moc pěkné." V páté třídě už ale dodá: "Dobrá, ale zkus se více zamyslet právě nad tím, jak něčeho takového skutečně dosáhnout." Podle komentátora nás spolupráce s Rusy a možné odložení projektu protiraketové obrany (pokud se ukáže, že Írán chce opravdu sekat dobrotu) k bezpečnému světu bez jaderných zbraní asi moc nepřiblíží.

Je otázka, zakončuje pochmurně český komentátor, jestli takoví lidé jako Obama nemohou za jistých nepříznivých okolností napáchat větší škody, než severokorejský jaderný program...

Co k tomu říct? Možná tolik, že stejně jako tomu bylo s Topolánkovým výrokem o cestě do pekel, by bylo dobré, kdyby se kritici Obamovy iniciativy nenechali zbytečně unášet stejnou černobílou logikou. Naivní totiž není Obama. Naivní jsou ti, kdo si myslí, že naivní jsou dnešní Spojené státy.

Obama dobře ví, jak složité by bylo jaderného odzbrojení dosáhnout. A ve svém projevu hned nastínil kroky, včetně mnohem důkladnějšího mezinárodního systému inspekcí i donucování neposlušných, které by v podstatě znamenaly totální přestavbu současné architektury mezinárodních vztahů a práva. To se nejspíš nepovede, ale proč to nezkusit? A proč hned předpokládat, že se Američané pustí do jednostranného odzbrojování?

Pokud jde o Rusko, Obamova iniciativa by Rusy přinejmenším učinila součástí globálního projektu, který vyžaduje neustálý dialog. Skeptiky lze jednoznačně ujistit, že Američané dobře vědí, s kým mají v případě Ruska tu čest.

Jenže politika, i ta mezinárodní, má nejen praktické, ale i symbolické dimenze. Pokud do ní někdo jako Obama vnese jistou dávku optimismu a ochoty spolupracovat, může se leccos podařit.

Nikdo by ale neměl amerického prezidenta, který absolvoval nejlepší university na světě a je obklopen skvělým mozkovým trustem, podezřívat, že je naivní jako žáček třetí třídy nebo že se bezhlavě vydal na cestu do pekel.

ČRo 6, 7.4.2009