Zatímco se na české politické scéně vědou vášnivé debaty o tom, zda je potřeba znovu posílat Lisabonskou smlouvu, schválenou nyní ústavní většinou v obou komorách parlamentu, k Ústavnímu soudu, aby tento posoudil soulad smlouvy s Ústavou, skutečný ústavní problém, zdá se, vzniká někde jinde.

Netýká se již tolik obsahu smlouvy ale ratifikační procedury. Poté, co obě komory Parlamentu vyslovily s Lisabonskou smlouvou ústavní většinou souhlas, prezident Václav Klaus oznámil, že smlouvu nepodepíše přinejmenším do okamžiku, než Ústavní soud znovu rozhodne o souladu smlouvy s Ústavou, i když případné rozhodnutí Ústavního soudu je po loňském jednoznačném nálezu, že tehdy napadené části Lisabonské smlouvy neodporují ústavě, předvídatelné.

Podání k Ústavnímu soudu se ovšem teprve rodí, a senátoři za Občanskou demokratickou stranu, kteří ho chtějí zaštítit, nijak nespěchají. Jinými slovy: zdá se, že účelem tohoto politického cvičení není ani tak dosáhnout jasného stanoviska Ústavního soudu, jako je jím spíše zdržet proces ratifikace až do doby, než o Lisabonské smlouvě znovu rozhodne Irsko v druhém referendu.

Zdržovací taktika prezidenta a s ním spojených senátorů má v sobě ovšem značný potenciál vyprovokovat skutečnou ústavní krizi. Někteří poslanci i senátoři, včetně předsedy Senátu Přemysla Sobotky, obviňují prezidenta, že porušuje demokratický pořádek země—a to nejen proto, že smlouvu odmítá ratifikovat, ale i proto, že po schválení smlouvy v Senátu napadnul některé senátory z řad ODS za změnu názorů, a v obecnější rovině mluvil o selhání politických elit.

V tomto okamžiku tak už nejde tolik o samotný obsah Lisabonské smlouvy, neboť politická debata o její výhodnosti či nevýhodnosti pro Českou republiku byla teoreticky ukončena okamžikem, kdy ji ústavní většinou posvětily obě komory parlamentu. V parlamentní demokracii je Parlament nejvyšším suverénem, a i když prezident má na Lisabonskou smlouvu jiný politický názor než ústavní většiny v obou komorách, měl by jí podle mínění mnohých bez otálení ratifikovat.

Problém je o to zapeklitější, že vyjednávání o Lisabonské smlouvě, její podpis premiérem, jakož i následné schvalování v Parlamentu nejsou něčím, za co prezident nenese od počátku spoluodpovědnost. Podle ústavy totiž prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž může tuto odpovědnost přenést na vládu nebo jednotlivé ministry. Zároveň je ale tato prezidentova pravomoc definována jako pravomoc kontrasignovaná, tedy jako pravomoc, k jejímuž výkonu potřebuje prezident souhlas vlády.

Jakkoliv se taková ústavní konstrukce jeví jako notně zamotaná, skutečností zůstává, že po právní i politické stránce se celý proces vyjednání a ratifikace Lisabonské smlouvy až dosud odehrával s formálním souhlasem prezidenta. Aby premiér Mirek Topolánek mohl smlouvu vyjednat i podepsat, a následně ji předložit k ratifikaci, potřeboval k tomu, přinejmenším teoreticky, již zmíněné přenesení pravomoci sjednat tuto smlouvu z prezidenta na premiéra.

I proto mají nyní silnou pozici ti, kteří argumentují, že prezident není v této chvíli už ničím jiným než jakýmsi „notářem“, jehož podpis je formalitou. Sjednání Lisabonské smlouvy se nemohlo odehrát bez jeho souhlasu, a po podpisu smlouvy pak vláda udělala jen to, co ji ukládá Ústava: podstoupila smlouvu k projednání v obou komorách Parlamentu. Ty vyslovily se smlouvou souhlas ústavní většinou, a vláda i parlament nyní mají plné právo očekávat, že prezident formálně dokončí ratifikační proces svým podpisem.

Problémem pro prezidenta je i skutečnost, že Lisabonská smlouva patří k onomu druhu smluv, pro jejichž schválení Parlamentem je třeba ústavní většiny. Projevená politická a právní vůle je tedy tak silná, že kdyby se nejednalo o mezinárodní smlouvu, ale o ústavní dodatek, podpis prezidenta by se vůbec nevyžadoval.

Pokud by se prezident otevřeně postavil proti vůli projevené ústavními většinami v obou komorách Parlamentu, hrozí mu vážné nebezpečí, že se stejně silná většina najde například k prosazení ústavních dodatků, které by omezily jeho pravomoci, včetně ratifikace mezinárodních smluv. V některých politických kruzích se už údajně diskutuje o přijetí ústavního dodatku, podle které by mezinárodní smlouva, s níž Parlament vyslovil souhlas ústavní většinou, mohla být ratifikována usnesením vlády, pokud prezident do třiceti dnů smlouvu nepodepíše.

Objevily se i radikálnější názory, jako je třeba názor senátorky za ČSSD Aleny Gajdůškové, že by prezidenta v případě dalších obstrukcí bylo možné obžalovat z velezrady. Tento názor zatím považuje většina politické scény za krajní, skutečností ovšem je, že za hrozivě znějícím slovem „velezrada“ se skrývá vlastně institut ústavní žaloby proti prezidentovi, který nějakým způsobem ohrožuje celistvost země nebo porušuje demokratický pořádek země, což je i pořádek ústavní.

Přemysl Sobotka, který v silném prohlášení napadl chování prezidenta, sice odmítnul obžalobu z velezrady, ale ve svém prohlášení tvrdil, že prezident zpochybňuje suverénní zákonodárný sbor, pilíř zastupitelské parlamentní demokracie. To by ovšem bylo možné interpretovat i tak, že prezident porušuje demokratický pořádek země—což je přesně jeden z důvodů pro žalobu o velezradě.

Ať tak či onak, zdá se, že pokud Václav Klaus bude nadále odmítat Lisabonskou smlouvu podepsat, jen těžko si to Parlament nechá líbit. Největší nebezpečí plynoucí z Lisabonské smlouvy tak nakonec nemusí být žádné z těch, které uváděli euroskeptici při debatě v Parlamentu, ale zase jednou nestravitelná domácí bramboračka a pohrdání jistými ústavními principy. Hustá pára nad hrncem téhle české politické bramboračky tentokrát naznačuje, že by se na Lisabonské smlouvě mohly vážně zadřít domácí ústavní mechanismy.

ČRo 6, 14.5.2009