Během jedné akademické diskuse, které se autor tohoto textu účastnil během nedávného pobytu ve Spojených státech, zazněla při hodnocení příčin současné světové krize i tato věta: „Různé ekonomické teorie se tváří jako vědecké disciplíny, ve skutečnosti jsou to ovšem jen ideologie“.

To je bezpochyby kontroverzní a zevšeobecňující názor, ale je na něm i kus pravdy. Pokud totiž odhlédneme od nejrůznějších obecně známých pouček, jimiž se řídí fiskální politika, monetární politika a bankovnictví, zjistíme, že (makro)ekonomové se dělí do několika proudů, které se do krve přou o „správné“ návody na fungování ekonomiky.

Když odhlédneme od (zkrachovalých) marxistických teorií, lze tyto proudy v posledních desetiletích rozdělit do zhruba dvou velkých skupin: různých forem (neo)liberálního myšlení a různých forem (neo)keynesiánství. Ekonomové by nám samozřejmě připomněli i další směry ekonomického myšlení, jako jsou monetarismus, ekonomie strany nabídky nebo naopak ekonomie strany poptávky, popřípadě třeba škola racionálního očekávání, ale většinu těchto směrů lze přiřadit k dvěma výše zmíněným hlavním proudům myšlení.

Zatímco zastánci těchto škol spolu svádějí těžké teoretické bitvy, současná ekonomická krize ukazuje, že žádná z těchto škol nemá komplexní sadu úspěšných návodů na to, jak má ekonomika fungovat, ba ani použitelnou sadu vysvětlení toho, proč najednou nefunguje.

Jsme tak opět svědky ideologických bitev, v nichž (neo)keynesiáni obviňují (neo)liberály z toho, že současnou krizi způsobili přílišným spoléháním na neviditelnou ruku trhu a co nejmenší státní regulaci, zatímco neo(liberálové obviňují (neo)keynesiány z toho, že krizi naopak způsobili oni tím, že pod jejich vlivem státy příliš zasahovaly do fungování trhu i finančního sektoru, čímž ho pokřivily.

K ideologizaci ekonomických teorií samozřejmě přispívá notně politika, v níž politické strany—v závislosti na svém ideologickém zabarvení—vyznávají, alespoň teoreticky, buď spíše (neo)liberální pohled nebo naopak spíše (neo)keynesiánský pohled na hospodářství. Bohužel ale svůj díl viny nesou i (často přední) ekonomové, z nichž mnozí nedokáží vykročit ze zajetí ekonomických škol, k nimž se hlásí.

Jak v ekonomických receptech politiky, tak v ekonomické teorii, zdá se, často chybí především zdravý rozum. Tedy uznání skutečnosti, že moderní společnosti jsou velmi komplexní organismy, v nichž se uplatňuje i celá řada kulturních faktorů, tradice, apod. A v závislosti na těchto faktorech může být v některých společnostech úspěšný jiný model, než ve společnostech s odlišnou kulturou. Ekonomičtí teoretici ovšem obvykle znají jen jeden zaručeně správný model.

Značná potíž je i s ekonomizujícím myšlením, které převládá v moderních společnostech nad vysvětlováním složitých věcí v širším poučeném kontextu, zakotveném v historii, filozofii, antropologii a dalších oborech. Takzvaná MBA kultura, v níž převažují „fachidioti“, zaměření jednostranně na ekonomické chápání světa a orientování na zmnožování zisků svých společností, dobře zapadá do širšího kontextu ekonomistně-racionalistického podřizování všeho myšlenkám neustálého ekonomického pokroku, nebo chcete-li „růstu růstu“.

Přijmeme-li myšlenku, že ekonomické teorie jsou do značné míry ideologiemi, zdá se, že tím, před čím se především musíme mít na pozoru při řešení a vysvětlování současné krize, jsou přístupy, které jsou principiálně zakotveny v jedné ze dvou základních, výše zmíněných škol ekonomického myšlení. Namístě je naopak důvěřovat politikům a odborníkům, kteří uznávají komplexnost moderního světa a nebojí se navrhovat řešení, která prostě dávají v daném kontextu smysl—ať už jsou spíše „levicová“ nebo spíše „pravicová“.

Nejlepší řešení mohou v současnosti spočívat ve zdravém mixu návodů a opatření, která by zastánci jednotlivých ekonomických ideologií odsoudili jako „nesystémová“. I proto se dá předpokládat, že se z krize nejdříve dostanou právě ty státy, které mají v čele politiky (a v pozicích špičkových ekonomických poradců ekonomy), kteří spoléhají spíše na zdravý rozum, než na „ekonomickou vědu“ a ohánějí se svými ekonomickými guru stejně, jako se jejich předchůdci u nás kdysi oháněli Marxem a „vědeckým“ marxismem.