Od jisté doby odkazuji většinu zahraničních novinářů i analytiků, kteří chtějí hovořit o českém prezidentovi Václavu Klausovi, na renomované psychology. Jejich první reakcí obvykle bývá pobavení, neboť se domnívají, že ironicky žertuji. Ujistím je ale, že to myslím naprosto vážně. A není to prostě jen proto, že mě řeči o Klausovi stále více otravují.

Mám prostě zato, že chování českého prezidenta se už před nějakým časem vymknulo možnostem poltické analýzy. Lze samozřejmě nabídnout „osvědčená“ politologická moudra o tom, že Klaus je například romantický nacionalista ve stylu 19. století, nebo že je skutečně hluboce přesvědčen o některých konzervativních idejích v politice a neoliberálních idejích v ekonomice, které určují na jedné straně jeho odpor k levicovým řešením a na straně druhé k Evropské unii.

Do oblasti politické analýzy by snad ještě spadaly i názory, že politický matador, jakým Václav Klaus je, může být různými způsoby propojen s lidmi, kteří zprivatizovali české hospodářství, a z nichž mnozí si zvykli na ekonomické podnikání „po česku“. Pravidla EU jsou jim tudíž na obtíž.

Když se ale zahraniční novinář zeptá, zda větší část toho, co Klaus dělá ve vztahu k EU, není prostě jen důsledek jeho přesvědčení, že je lepší být největším kaprem v malém českém rybníku než středně velkou rybou v evropském moři, může s tím politický analytik instinktivně souhlasit, ale ve skutečnosti je to otázka pro psychologa.

Psychologové by pravděpodobně lépe než politický analytik také mohli reagovat na některé názory o motivech Klausova jednání, které vypadají na první pohled jako politické. Jeden známý politický analytik mi například nedávno řekl, že hlavní hybnou silou Klause ve vztahu k EU je jeho přesvědčení, že evropský integrační projekt je jedna obrovská konspirace ze strany Německa (kterému asistuje Francie) na ovládnutí Evropy, k čemuž patří i snaha zbavit členské země jejich suverenity.

Pokud by politický analytik, který si uchoval zdravý rozum a studuje dějiny evropské integrace, na tento názor přistoupil, stejně ho nemůže racionálně vysvětlit. Je totiž natolik paranoidní, že pak už klidně můžeme jako platnou politickou teorii přijmout třeba tvrzení, že svět je řízen tajnou sionistickou sítí. S politikem vyznávajícím takové názory nemá smysl racionálně argumentovat, jeho postoje může nejlépe vysvětlit psycholog, popřípadě psychiatr.

Do oblasti politické analýzy se také těžko vejdou temné náznaky o tom, že Klaus pracuje v režii Kremlu, který si ho kdysi nějakým způsobem zavázal. Bez důkazů se takové domněnky snadno stávají jen municí pro ty, kdo chtějí právě Klausovy oponenty usvědčit z iracionálních pohnutek a stihomamu.

Skutečností ovšem je, že to, co Klaus v současnosti podniká proti Lisabonské smlouvě, se už jen těžko dá vysvětlit racionálně. I laik neznalý všech zákoutí psychologie si uvědomí, že člověk musí mít skutečně ego nezměřitelných proporcí, aby dokázal tvrdit, že dokument, který schválily parlamenty 26 demokratických zemí, je nebezpečný nesmysl.

A stejně velké ego, doplňované totálním pohrdáním demokraticky vyjádřenými názory ostatních, takový člověk musí mít, aby v pozici prezidenta dokázal ignorovat vůli parlamentu vlastní země, projevenou ústavní většinou. Ať už je postoj „sám proti všem“ motivován jakkoliv, vymyká se racionální politické analýze.

I laik prostě nemůže nepřipadnout na myšlenku, že Lisabonská smlouva je pro Václava Klause jen vítaná záminka. Nebo, chcete-li, hračka nabídnutá jeho nezměrnému egu.

Český prezident se pokoušel svět už zaujmout svým odporem k lecčemus. Naposledy k teoriím globálního oteplování. Leckde si ho kvůli tomu i všimli, ale nebylo to ono. Teď se mu v Lisabonské smlouvě nabídlo téma, v jehož případě si českého „euro-disidenta“ přinejmenším Evropa prostě všimnout musí.

Když tento velký obhájce české suverenity řekne, že se svým podpisem počká až na rozhodnutí v jiných státech (že mu je tedy ukradené hlasování suverénního českého parlamentu), a že chce být až tím posledním politikem v Evropě, který o Lisabonské smlouvě rozhodne, nelze se ubránit dojmu, že Klausovi jde o jediné: být na scéně sám v záři světel—v situaci, kdy jsou Evropa a zbytek světa relegovány do pozice třesoucího se publika.

Vysvětlovat, zda tomu tak opravdu je, a pokud ano, proč, ovšem politickému analytikovi nepřísluší. Což mne vrací k začátku tohoto textu. Na většinu otázek po motivech chování českého prezidenta mohou dnes skutečně lépe odpovědět psychologové. Osobně nevím, proč bych měl zahraničním novinářům nabízet racionální vysvětlení v situaci, kdy celá řada z nich často přichází už dopředu s názorem, že český prezident—jak jen to říct diplomaticky—není úplně normální.