ODS bude znovu mobilizovat proti KSČSSD
Místopředseda Občanské demokratické strany Ivan Langer prohlásil, že mezi sociální demokracií a komunisty není v podstatě rozdíl. ODS podle jeho slov dospěla na základě prezentovaných programových dokumentů KSČM a ČSSD k názoru, že priority ČSSD jsou prakticky totožné s tím, co nabízejí komunisté. Jsou to prý sliby, populismus, neodpovědnost, závist, dluhy, orientace na Rusko a ukončení vypořádávání se s totalitní minulostí.
Zdá se, že Langerova slova předznamenávají jedno základních témat předvolební kampaně v podání ODS. Jinými slovy: ODS se znovu rozhodla vsadit před volbami na mobilizaci proti ČSSD s pomocí vykreslování komunistického nebezpečí.
Změnil se ovšem akcent této kampaně: zatímco v minulosti ODS obě strany vykreslovala jako rozdílné, ale varovala, že se ČSSD s komunisty po volbách cynicky spojí ve snaze získat vládní moc, nyní tvrdí, že je v podstatě jedno, zda se volič rozhodne volit ČSSD nebo KSČM, neboť obě strany se podobají jako vejce vejci.
Zdá se, že tato strategie dost podceňuje inteligenci průměrného voliče. Ten jistě nebude překvapen tvrzením, že v mnohých pohledech na ekonomické a sociální otázky se ČSSD a KSČM nebudou příliš lišit, protože jsou to obě levicové strany. Tato kritika je ze strany ODS asi stejně férová, jako kdybychom chtěli varovat před podobností programů ODS a konzervativní TOP 09.
Jenže stejně jako většina voličů ví, že ačkoliv se ODS a TOP 09 v mnohém podobají, budou se v mnohých zásadních otázkách také lišit: například v postojích k Evropské unii. Stejně tak většina voličů ví, že se ČSSD značně liší od KSČM například v pohledech na transatlantické vazby nebo již zmíněnou Evropskou unii. Klást rovnítko mezi stranu, jejíž vláda přivedla Českou republiku do NATO i do Evropské unie, a stranu, která tyto dva pilíře naší zahraničně-politické orientace zpochybňuje, je značně laciné.
Kdybychom chtěli použít Langerovu metodu například na srovnání ODS a KSČM, mohli bychom vcelku lacině argumentovat, že obě strany mají totožné postoje k EU nebo k otázce sudetských Němců a vzájemně si pomohly při volbě prezidenta. Znamená to, že jsou stejné?
Zdá se, že záměrem ODS je využít před volbami nadcházejícího 20. výročí pádu komunismu, které přinese řadu veřejných a mediálních akcí, v nichž se bude kriticky mluvit o komunistické diktatuře. Potíž s touto taktikou spočívá v tom, že Česká republika je jediná postkomunistická země, kde sociálně-demokratická levice nevznikla tak, že se komunistická strana přes noc přeměnila v nějakou stranu demokratické levice.
ČSSD jistě ve svých řadách má řadu bývalých komunistů, ale není to strana postkomunistické levice. Postkomunismus se do našich stranických poměrů nepřelil v podobě laciné přeměny KSČ v údajnou sociálně demokratickou stranu; existuje spíše v podobě mentálního dědictví, tedy jakéhosi politického bolševismu, jenž se projevuje nesnášenlivostí a černobílým viděním světa. A ten je bohužel přítomen stejnou měrou v řadách demokratické pravice i demokratické levice.
ODS by se před vyhlášením další mobilizace také měla zamyslet nad tím, zda jí tato taktika pomohla v minulosti. Snad byla účinná v polovině 90. let, ale například před krajskými volbami v minulém roce totálně selhala. ČSSD tehdy dopředu otevřeně upozorňovala, že v některých krajích možná zformuje koalice s KSČM, přesto jasně vyhrála.
ODS naproti tomu jasně vyhrála volby do Evropského parlamentu letos v červnu, kdy se k mobilizaci proti ČSSD skrze údajné komunistické nebezpečí neuchýlila. Možná tak učinila i proto, že se její názory na EU podobají mnohem více těm komunistickým než těm sociálně-demokratickým. Nejvíc jí ale, jak se zdá, pomohlo, že mnoho voličů bylo zklamáno zbytečně agresivním a nevěcným tónem kampaně ČSSD, která se téměř nevěnovala Evropě.
ODS tedy riskuje, chce-li tentokrát pro změnu ona odvést kampaň k zástupným tématům, jež mají nemalý potenciál těžce polarizovat politickou scénu. Jak už bylo řečeno, průměrný český volič není hloupý a snadno manipulovatelný. Možná nejvíc ze všeho mu vadí, když se z něho někdo hlupáka snaží za každou cenu dělat. Heslo o tom, že ČSSD a KSČM jsou v podstatě totožné, takovým pokusem je.
ČRo 6, 6.8.2008
Zdá se, že Langerova slova předznamenávají jedno základních témat předvolební kampaně v podání ODS. Jinými slovy: ODS se znovu rozhodla vsadit před volbami na mobilizaci proti ČSSD s pomocí vykreslování komunistického nebezpečí.
Změnil se ovšem akcent této kampaně: zatímco v minulosti ODS obě strany vykreslovala jako rozdílné, ale varovala, že se ČSSD s komunisty po volbách cynicky spojí ve snaze získat vládní moc, nyní tvrdí, že je v podstatě jedno, zda se volič rozhodne volit ČSSD nebo KSČM, neboť obě strany se podobají jako vejce vejci.
Zdá se, že tato strategie dost podceňuje inteligenci průměrného voliče. Ten jistě nebude překvapen tvrzením, že v mnohých pohledech na ekonomické a sociální otázky se ČSSD a KSČM nebudou příliš lišit, protože jsou to obě levicové strany. Tato kritika je ze strany ODS asi stejně férová, jako kdybychom chtěli varovat před podobností programů ODS a konzervativní TOP 09.
Jenže stejně jako většina voličů ví, že ačkoliv se ODS a TOP 09 v mnohém podobají, budou se v mnohých zásadních otázkách také lišit: například v postojích k Evropské unii. Stejně tak většina voličů ví, že se ČSSD značně liší od KSČM například v pohledech na transatlantické vazby nebo již zmíněnou Evropskou unii. Klást rovnítko mezi stranu, jejíž vláda přivedla Českou republiku do NATO i do Evropské unie, a stranu, která tyto dva pilíře naší zahraničně-politické orientace zpochybňuje, je značně laciné.
Kdybychom chtěli použít Langerovu metodu například na srovnání ODS a KSČM, mohli bychom vcelku lacině argumentovat, že obě strany mají totožné postoje k EU nebo k otázce sudetských Němců a vzájemně si pomohly při volbě prezidenta. Znamená to, že jsou stejné?
Zdá se, že záměrem ODS je využít před volbami nadcházejícího 20. výročí pádu komunismu, které přinese řadu veřejných a mediálních akcí, v nichž se bude kriticky mluvit o komunistické diktatuře. Potíž s touto taktikou spočívá v tom, že Česká republika je jediná postkomunistická země, kde sociálně-demokratická levice nevznikla tak, že se komunistická strana přes noc přeměnila v nějakou stranu demokratické levice.
ČSSD jistě ve svých řadách má řadu bývalých komunistů, ale není to strana postkomunistické levice. Postkomunismus se do našich stranických poměrů nepřelil v podobě laciné přeměny KSČ v údajnou sociálně demokratickou stranu; existuje spíše v podobě mentálního dědictví, tedy jakéhosi politického bolševismu, jenž se projevuje nesnášenlivostí a černobílým viděním světa. A ten je bohužel přítomen stejnou měrou v řadách demokratické pravice i demokratické levice.
ODS by se před vyhlášením další mobilizace také měla zamyslet nad tím, zda jí tato taktika pomohla v minulosti. Snad byla účinná v polovině 90. let, ale například před krajskými volbami v minulém roce totálně selhala. ČSSD tehdy dopředu otevřeně upozorňovala, že v některých krajích možná zformuje koalice s KSČM, přesto jasně vyhrála.
ODS naproti tomu jasně vyhrála volby do Evropského parlamentu letos v červnu, kdy se k mobilizaci proti ČSSD skrze údajné komunistické nebezpečí neuchýlila. Možná tak učinila i proto, že se její názory na EU podobají mnohem více těm komunistickým než těm sociálně-demokratickým. Nejvíc jí ale, jak se zdá, pomohlo, že mnoho voličů bylo zklamáno zbytečně agresivním a nevěcným tónem kampaně ČSSD, která se téměř nevěnovala Evropě.
ODS tedy riskuje, chce-li tentokrát pro změnu ona odvést kampaň k zástupným tématům, jež mají nemalý potenciál těžce polarizovat politickou scénu. Jak už bylo řečeno, průměrný český volič není hloupý a snadno manipulovatelný. Možná nejvíc ze všeho mu vadí, když se z něho někdo hlupáka snaží za každou cenu dělat. Heslo o tom, že ČSSD a KSČM jsou v podstatě totožné, takovým pokusem je.
ČRo 6, 6.8.2008