Schválení Lisabonské smlouvy v opakovaném referendu v Irsku vyvolalo mezi a politiky a komentátory v České republice podle očekávání protichůdné reakce. Zastánci Lisabonské smlouvy irské rozhodnutí vítají, přičemž téměř všichni zdůrazňují, že prezident Václav Klaus, na jehož podpisu nyní závisí dokončení ratifikace nejen u nás ale v celé Unii, by neměl stát Lisabonské smlouvě v cestě.

Odpůrci naopak spojují své poslední naděje na odmítnutí Lisabonské smlouvy právě s Klausem. Sám prezident byl po oznámení irského výsledku spíše zdrženlivý. Kritizoval sice opakování referenda, ale zároveň on i jeho spolupracovníci zdůrazňují, že nyní musí počkat na rozhodnutí českého Ústavního soudu, k němž poslalo ústavní stížnost na Lisabonskou smlouvu 17 senátorů zvolených za ODS.

Politici hlavních českých politických stran, včetně předsedy ODS Mirka Topolánka, vesměs soudí, že prezidentův podpis je jen formalita, pokud Ústavní soud rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s Ústavou. Jenže bohužel právě Topolánek a jeho ODS vytvořili jistý precedens, který prezidentovi nahrává, když pomohli Klause znovu zvolit prezidentem v roce 2008 navzdory tomu, že už čtyři roky odmítá podepsat dodatek k Evropské sociální chartě, který prošel podobnou ratifikační procedurou jako nyní Lisabonská smlouva.

Loňské zvolení Klause prezidentem tak bylo i svého druhu potvrzení stavu, v němž může být hlavou státu zvolen politik, který během svého prvního období ve funkci ignoroval vůli parlamentu. Klaus přitom několik let odmítal ratifikovat také mezinárodní smlouvu o přistoupení česká k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu.

Pokud budou nyní chtít parlamentní strany nutit Klause k podpisu Lisabonské smlouvy s pomocí sankcí a tlaku, budou se muset vypořádat s otázkou, proč zůstávaly tak dlouho nečinné, když prezident odmítal podepsat jiné mezinárodní smlouvy. Vždyť svou nečinností jen stvrzovaly stav, v němž prezident interpretoval Ústavu tak, že ratifikace mezinárodních smluv není ani po jejich schválení parlamentem jeho povinností.

Na druhou stranu lze argumentovat, že Česká republika je nyní v poněkud jiné situaci. Při vší úctě k Evropské sociální chartě je Lisabonská smlouva dokument jiného řádu. Zatímco českého prezidenta nenutila aktivně k ratifikaci sociální charty ani samotná Unie, nyní bude tlak na Klause enormní.

Už několik vrcholných politiků členských zemí Unie a předseda Evropské komise José Barroso vyjádřili podivení právě nad tím, co nechávalo české politiky tak dlouho klidnými. Že totiž v české parlamentní demokracii, v níž je navíc prezident volen parlamentem, může vůbec být pochyb o tom, že by Klaus mohl v případě kladného verdiktu Ústavního soudu smlouvu nepodepsat. Přesně to vyjádřil i současný český eurokomisař Vladimír Špidla, když poznamenal, že prezident je podle jeho soudu v této situaci jen jakýmsi notářem.

Pokud jde o obsahovou stránku českých reakcí na schválení Lisabonské smlouvy v Irsku, zdá se být poněkud kontraproduktivní, když odpůrci smlouvy znovu otevírají otázku, jak nevýhodná a špatná je prý tato smlouva pro Českou republiku. Tato diskuse měla skončit v okamžiku, kdy smlouvu schválily ústavními většinami obě komory českého parlamentu. Demokratickému procesu bylo v tomto ohledu učiněno zadost, a poražená menšina by se měla demokraticky s rozhodnutím smířit.

Relevantní tak zůstává pouze otázka, zda je Lisabonská smlouva plně v souladu s českým ústavním pořádkem. Ústavní soud už vloni odpověděl poměrem patnáct soudců k žádnému, že tehdy napadené části Lisabonské smlouvy nejsou v rozporu s ústavou. Pokud i nyní dojde k závěru, že Lisabonská smlouva jako celek je v souladu s Ústavou, a ústavní stížnost sedmnácti senátorů za ODS je tudíž bezpředmětná, bylo by nanejvýš riskantní pro Českou republiku, kdyby se i v takové situaci prezident postavil do role jakéhosi posledního arbitra.

Pozornost celé Evropy se totiž nyní upíná na to, zda--a pokud ano, jakým způsobem--v České republice fungují demokratické mechanismy. Pokud by byl jediný politik schopný negovat ústavní většinou projevenou vůli vlastního parlamentu, dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a hlasování v šestadvaceti zemích Evropské unie, mohl by naši zemi brát jen málokdo vážně jako partnera v demokratickém společenství, což by mělo nepochybně pro nás vážné důsledky.

Václav Klaus to jistě ví. I proto mají nejspíš pravdu ti, kdo říkají, že v případě kladného verdiktu Ústavního soudu smlouvu podepíše. Pokud by to odmítnul, vypukla by u nás nepochybně nechutná ústavní tahanice mezi prezidentem a parlamentem o to, jak Václava Klause k podpisu donutit, což by mělo na image České republiky v zahraničí nepochybně další negativní dopady.

ČRo 6, 5.10.2009