Podle posledních zpráv je prezident Václav Klaus spokojen se zněním dodatku o české výjimce z Evropské listiny základních práv a svobod, tak jak tento dodatek navrhlo Švédsko, což by mohlo znamenat, že podepíše Lisabonskou smlouvu. I kdyby ovšem tato česká výjimka byla nakonec schválena na summitu Evropské unie, a Klaus by následně Lisabon ratifikoval, zůstanou nezodpovězené otázky.

Ty vyvolávalo nejprve Klausovo odkládání ratifikace kvůli výsledkům druhého referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku a kvůli čekání na ústavní stížnost na LS, již nakonec po pěti měsících od schválení smlouvy parlamentem podala skupina 17 senátorů.

Další závažné otázky se vynořily, když prezident podmínil svůj podpis dodatkem k Lisabonské smlouvě, která by České republice zajistila výjimku z Evropské základní listiny práv a svobod, což má Česko údajně chránit před případnými majetkovými nároky sudetských Němců.

Diskuse měla skončit hlasováním parlamentu

Domácí ohlasy na Klausovo jednání se i po schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách parlamentu ještě dlouho točily okolo otázky, která byla de facto parlamentním hlasováním formálně ukončena—tedy, do jaké míry je Lisabonská smlouva pro Českou republiku dobrá nebo špatná. Ačkoliv ratifikační proces v České republice končí formálně až prezidentovým podpisem, zdála se tato diskuse být nadbytečná od okamžiku, kdy parlament, coby reprezentant lidu, rozhodnul, že navzdory různým připomínkám vzneseným v parlamentní diskusi je přijetí Lisabonské smlouvy v zájmu země.

Pokračující diskuse o údajných nebezpečích plynoucích z Lisabonské smlouvy, spojená s občas hysterickými apely na prezidenta, aby smlouvu nepodepsal, se zdála po parlamentním hlasování dosti bezpředmětná, a ukazovala, že české chápání demokratického procesu má ještě stále své slabiny.

Jediná otázka, kterou v tomto období bylo ještě třeba zodpovědět, zněla, zda je Lisabonská smlouva jako celek v souladu s českou ústavou. I na tuto otázku existovala přitom určitá odpověď, protože Ústavní soud rozhodnul už v roce 2008, že relevantní pasáže smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou.

Nezodpovězené otázky o prezidentově postavení

Ústavně-právní i politické aspekty, které vystupovaly jaksi samovolně do popředí, souvisely s prezidentovým postavením v ústavním systému České republiky. První důležitá otázka, na kterou měla česká politická reprezentace začít hledat odpověď hned po schválení Lisabonské smlouvy parlamentem, zněla, zda prezident musí či nemusí podepsat mezinárodní smlouvu, jejíž vyjednání sám inicioval, kterou pak v jeho zastoupení podepsal za Českou republiku premiér, a kterou nakonec doporučily ke schválení ústavními většinami obě komory parlamentu.

Je podivné, že straničtí politici věnovali této otázce poměrně malou pozornost, ačkoliv její zodpovězení má zásadní význam pro budoucí fungování českého ústavního systému.

Někteří politici argumentovali, že touto otázkou se mohou vážně zabývat až v okamžiku, kdy Ústavní soud rozhodne o připravované stížnosti 17 senátorů, jenže už v mezidobí mezi parlamentním schválením smlouvy a podáním stížnosti existovaly vážné důvody, proč se například vláda měla obrátit na Ústavní soud, aby rozhodnul, zda prezidentovo otálení s podpisem je z ústavního hlediska v pořádku.

Taková žádost by přitom neměla být interpretována politicky nebo v kontextu toho, zda má někdo rád, nebo naopak nerad, Václava Klause. Česká ústava je v otázce ratifikace mezinárodních smluv poněkud nejasná, když říká, že prezident smlouvy ratifikuje, ale neurčuje přitom, zda ratifikovat musí, pokud parlament smlouvu doporučí k ratifikaci. Ústava také nestanoví žádné lhůty pro ratifikaci.

Šlo tedy především o autoritativní výklad ústavy, který by mohl být používán v budoucnosti i pro každého příštího prezidenta. Sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský prohlásil v médiích, že dle jeho názoru by prezident neměl s podpisem Lisabonské smlouvy otálet, protože v případech, kdy Ústava nestanoví pro prezidentovo konání lhůty, má se za to, že má jednat bezodkladně.

Zároveň připustil, že ve světle oznámeného záměru skupiny senátorů podat ve věci Lisabonské smlouvy ústavní stížnost si mohl prezident vyhradit pro ratifikaci určitý čas.

Zásadní ústavní otázkou v tomto kontextu ale bylo, zda prezident má a může se svým podpisem čekat několik měsíců, ačkoliv oznámená ústavní stížnost ještě nebyla vůbec zformulována. Jinými slovy: už někdy v létě roku 2009, tedy dva tři měsíce po hlasování parlamentu, by bylo na místě autoritativní rozhodnutí Ústavního soudu, zda prezident smlouvu podepsat musí, a pokud ano, zda tak má učinit bezodkladně.

Námitky, že senátoři, kteří formulovali pět měsíců stížnost na Lisabonskou smlouvu, si zasloužili k přípravě podání určitý čas, jsou samozřejmě relevantní, jenže Lisabonská smlouva nebyla v okamžiku schválení parlamentem novým dokumentem. Diskutovalo se o ní před tím už téměř dva roky, a Ústavní soud o slučitelnosti relevantních částí smlouvy s Ústavou už jednou rozhodnul. Není tedy jasné, proč senátoři nemohli mít ústavní stížnost připravenou nejpozději krátce poté, co byla parlamentem schválena.

Skutečnost, že prezident na nepodanou stížnost tak dlouho čekal, zcela logicky vyvolala dohady o tom, zda jde o legitimní politicko-právní úkon nebo jen o obstrukci, jejímž cílem bylo ratifikaci co nejvíc oddálit. A právě na tuto otázku mohl Ústavní soud, pokud by se na něj příslušné ústavní orgány obrátily, dát odpověď.

Vláda neměla přistoupit na prezidentovu podmínku

Nový okruh otázek ohledně ústavnosti prezidentova počínání se vynořil, když v reakci na schválení Lisabonské smlouvy v Irsku začal požadovat jako podmínku pro svůj podpis výjimku z Evropské listiny základních práv, která měla Českou republiku údajně ochránit před majetkovými nároky sudetských Němců. I v tomto okamžiku zmeškala česká vláda příležitost, jak ústavně právní kontext konání prezidenta projasnit.

Především se zdá, že vláda neměla na prezidentovu podmínku automaticky přistoupit s tím, že o ní bude vyjednávat, protože nebylo jasné, zda na ní má prezident právo, a zda je v pořádku způsob, kterým svoji připomínku vznesl. Prezident totiž přišel se svojí podmínkou až po ukončení celého procesu ratifikace v České republice a 26 členských zemích EU.

Otázek, které si zasluhovaly autoritativní odpověď Ústavního soudu, bylo hned několik.

Za prvé to byla již výše zmíněná otázka, zda prezident, který je hlavou státu se systémem parlamentní demokracie, a není ústavně odpovědný, má ratifikaci jen formálně dokončit svým podpisem bez toho, že by měl možnost ratifikaci odmítnout.

Za druhé se vynořila otázka, zda si prezident vůbec může stanovovat dodatečné podmínky poté, co ratifikační proces dospěl přes vyjednávání a podpis premiéra až ke schválení ústavními většinami oběma komorami parlamentu.

Za třetí je zde obecná otázka, kdo je podle české ústavy primárně odpovědný za zahraniční politiku. Prezidentovo působení v zahraniční politice je kontrasignovaná působnost, což by ve spojení s faktem, že je prezident ústavně neodpovědný, mělo logicky znamenat, že primární odpovědnost za zahraniční politiku, včetně sjednávání mezinárodních smluv, má vláda, a prezident působí jen ve funkci jakéhosi notáře. Oba dosavadní prezidenti České republiky (Václav Havel a Václav Klaus) ale v zahraniční politice čas od času vystupovali jako suveréni, kteří se necítí být podřízeni vládě.

I zde je nutné znovu zdůraznit, že všechny tyto otázky se nikterak netýkají osoby Václava Klause. Ten s nimi souvisí pouze tak, že jako sebevědomý politický hráč takové otázky nastolil. A jelikož svými činy určitým způsobem interpretuje ústavu tak, že postavení jeho úřadu se začíná blížit poloprezidentské republice, bylo by nanejvýš potřebné, aby Ústavní soud jasně řekl, co prezident ještě může, a co už musí.

Máme precedens, nemáme autoritativní výklad

Tím, že vláda i politické strany na prezidentův požadavek bez větších diskusí přistoupily, vznikla situace, která může sloužit jako precedens i v budoucnosti. Navíc si zejména vláda oslabila svou pozici, pokud by chtěla s prezidentem vést u Ústavního soudu kompetenční spor v případě, že by Česká republika s vyjednáním Klausova dodatku z jakéhokoliv důvodu neuspěla a prezident by Lisabon odmítnul podepsat.

Někteří politici a politické strany začali hovořit o tom, že by v reakci na jednání prezidenta bylo možné změnit Ústavu. Například prý tak, že by se prezidentovi odňaly některé pravomoci při sjednávání mezinárodních smluv nebo by se prezidentovy pravomoci zpřesnily tak, že byly do ústavy vtěleny lhůty pro prezidentovo konání.

To se ovšem zdá být spíše až krajním řešením, protože ústavním pořádkem se v širším slova smyslu rozumí nejenom to, co je v ústavě napsáno, ale také její materiální jádro. Není tedy třeba Ústavu hned měnit. Stačilo by, kdyby byl Ústavní soud požádán, aby ve světle prezidentova otálení s ratifikací Lisabonu vysvětlil například smysl ustanovení, že „prezident ratifikuje“ mezinárodní smlouvy.

Je také zřejmé, že pokud by konflikt mezi vládou a politickými stranami na jedné straně, a prezidentem, na straně druhé, dospěl tak daleko, že by se například strany chtěly pokusit prezidenta z jeho úřadu odvolat na základě čl. 65, odstavce 2, Ústavy, nebo ho dočasně zbavit způsobilosti úřad vykonávat na základě článku 66 Ústavy, byly by v mnohem silnější pozici, pokud by již existovalo autoritativní stanovisko Ústavního soudu, z něhož by vyplývalo, že prezident musí Lisabonskou smlouvu ratifikovat.

Je tedy zřejmé, že vyvolání kompetenčního sporu vlády s prezidentem bylo v případě Lisabonské smlouvy nanejvýš žádoucí. Ne proto, že by někdo měl chtít za každou cenu svádět souboj s Václavem Klausem jako s osobou, ale proto, že Václav Klaus v roli prezidenta nastolil důležité otázky týkající se interpretace ústavy.

Ani on, ani jeho nástupce v úřadu prezidenta, ani česká veřejnost by neměli zůstat bez odpovědí, což se v případě schválení Klausova dodatku na summitu EU a jeho následného podpisu Lisabonu bohužel asi stane.