V minulých dnech se objevilo hned několik vizí vývoje české společnosti. Bývalý prezident Václav Havel nejprve nastínil v projevu u příležitosti 20. výročí sametové revoluce, jak si představuje zemi za dvacet let. Zesnulý emeritní soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl, v televizním dokumentu pořízeném před jeho smrtí, mluvil o své vizi.

Vizi vývoje do roku 2020 také prezentovala Občanská demokratická strana na svém kongresu. A své priority načrtnul i prezident Václav Klaus v poselství kongresu ODS.

Základní rozdíl mezi těmito vizemi se zdá být zejména v chápání toho, jak naložit se svobodou. Zatímco Havel a Cepl chápou svobodu, kterou jsme získali po roce 1989, jako příležitost k rozvoji zejména neekonomických dimenzí společnosti (právo, morálka) v kontextu prohlubující se evropské integrace, Klaus a ODS zůstávají věrni ekonomizující víře v trh v rámci národního státu.

Jenže ať už se kloníme ke kterémukoliv pohledu, všechny budou narážet na těžko změnitelné mantinely, které byly vytvořeny v posledních dvaceti letech. Tím hlavním je skutečnost, že demokracie byla v naší zemi po roce 1989 zčásti zprivatizována politicko-ekonomickými kartely, zčásti vytunelována opoziční smlouvou, což pociťujeme dodnes.

Prosadila se nadvláda ekonomie nad politikou a politiky nad právem, a to nejen zásluhou neoliberální ideologie Klausova tábora, ale i proto, že rodící se demokratická politika a občanská společnost neměly skoro žádnou šanci v souboji s globálním kapitalismem, který k nám vtrhnul jako základní záruka ekonomického růstu..

Politické strany se tak ustavily primárně nikoliv jako reprezentantky veřejných zájmů, ale jako firmy s ručením omezeným, které obchodují s vlivem v zájmu mocných klientů. Veřejný prostor, v němž by v rozvinutějších demokraciích probíhala kritická diskuse o sociálně patologických jevech, jako je třeba korupce, byl zkolonizován mocnými privátními zájmy, takže i korupce je vnímána zcyničtělou společností spíše jako mediální thriller na pokračování, než jako sociální problém rozežírající demokracii.

Politicky a občansky slabá společnost, ekonomicky závislá na globálním kapitálu, jen těžko bude hledat cestu k hodnotám, o kterých mluví Havel nebo Cepl, neboť jejími chrámy nejsou ani kostely, ani fóra intelektuálů, ani Ústavní soud, ale nákupní střediska a komerční televize. Jejím středem není sebevědomý občan ale reklamou zpracovaný konzument.

Ani vize ODS a Klause nemá ovšem kdo uskutečňovat, neboť právě ODS je nejlepším příkladem strany, v níž nejrůznější bratrstva obchodují s politickým vlivem. Dokonce to ústy svého předsedy přiznává. Prosazování některých hezky znějících priorit není v zájmu těchto bratrstev. Navíc instituce slabého a dosti demoralizovaného národního státu, jakým je Česko, nemají na to, aby si samy poradily s globálním trhem a dalšími výzvami.

Spoléhání na jakousi samo-obrodu společnosti—ať už pod heslem Pravdy a Lásky nebo heslem Neviditelné ruky trhu—se bohužel zdá být nereálné. Účinnější, doufejme, snad budou „civilizační“ injekce přicházejícími ze zemí, které nezmeškaly několik dekád demokratického vývoje. V parafrázi Masaryka bychom mohli říct, že naše současná „demokracie bez demokratů“ potřebuje zhruba dvě generace nepřerušovaného zakotvení ve společenství zemí, v nichž fungující demokracie, právní stát či tržní hospodářství nejsou jen nenaplněné vize. Potíž je v tom, že i těchto zemích demokracie chřadne pod náporem globálního trhu.

Právo, 27.11.2009