Můj text nazvaný Licoměrná štvanice na Paroubka, který jsem zveřejnil v Deníku Referendum 10. května a následně pak v blogu na Aktualně.cz, vzbudil řadu zajímavých reakcí. Překvapily mne dva základní druhy reakcí.

Především jsem obdržel nezvyklé množství dopisů, jež byly z 90 procent souhlasné. Dopisy nejsou samozřejmě žádná sociologická sonda, ale přesto stojí zato zmínit, že většina z nich se nesla v duchu „děkujeme, konečně měl někdo odvahu napsat, že to co se v části médií děje okolo osoby Jiřího Paroubka, je hloupá propagandistická válka proti němu a ČSSD“.

Druhý druh reakcí byl ještě zajímavější. Celá řada lidí se dotazovala, proč musím takový text publikovat jako inzerci. Text totiž vyšel o pár dní později také v deníku Právo jako placená inzerce. Jenže ten text jsem jako inzerci nepublikoval já. Publikovala ho ČSSD.

Zavolal mi nejprve šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka, že můj text má zájem přetisknout v rámci své kampaně ČSSD, a zdali bych s tím souhlasil. Neměl jsem s tím problém, pokud bude zřejmé, že jsem text nepsal pro kampaň ČSSD—že tedy bude zřejmé, že byl původně zveřejněn jinde, a že ČSSD ho jen přetiskuje.

Dle mého názoru, je-li text jednou ve veřejném prostoru, může ho, pokud to neporušuje copyright, přetisknout kdokoliv.

Přetisk článku pak vskutku vyšel formou placené inzerce ČSSD v Právu, a soudě podle některých dopisů, i v některých jiných periodicích. Pokud jde o text v Právu, který jsem osobně viděl, i při zběžném pohledu (jiný druh písma) bylo zřejmé, že jde o inzerci, že je to přetisk článku z Deníku Referendum, a že inzeruje ČSSD.

To, že tyto „zřejmosti“ nepostřehnou lidé, kteří média nesledují profesionálně, mne překvapilo jen zčásti. Když jsou ale zcela „mimo“ komentátoři, kteří skoro každodenně oblažují českou veřejnost svými texty, včetně „analýz“ obsahu médií, je to na pováženou. Ukazuje to, že neumí „číst“ média, ačkoliv se sami pasovali do role vykladačů politiky a obsahu medií.

Komentátor Bohumil Doležal ve svých Událostech napsal:
Jiří Pehe napsal propagandistický proparoubkovský článek natolik stupidní, že ho dokonce i v Právu zveřejnili jen jako placenou inzerci (finanční možnosti panu Peheovi závidím, musí to být pořádně drahé). V závěru parafrázuje slova šéfredaktora HN Šimůnka a píše: „my bychom chtěli, aby takzvaně seriozní deníky v naší zemi řídili moudří muži, nikoli pravicoví svazáci, kteří si myslí, že reprezentují „lidi, co si zaslouží odpovědi““. Doufám, že si pan Paroubek vybere pana Pehe do své vlády za budoucího ministra informací.

Ponechme stranou, že v podstatě všechny texty pana Doležala jsou de facto skrytými nebo otevřenými agitkami ve prospěch ODS. Je to koneckonců jeho právo, ale otázkou je, proč ostatní komentátory mistruje člověk, který tak evidentně kope za jednu stranu. Nic na tom nemění skutečnost, že se pan Doležal na ODS chvíli zlobil, když se zbavila Mirka Topolánka.

Ve svém textu o Paroubkovi jsem jasně napsal, že ČSSD ve své současné podobě není stranou, kterou bych volil, a že nejsem fanouškem Jiřího Paroubka. Nevím tedy, proč bych měl psát agitku pro ČSSD. Napsal jsem pouze, co si myslím o tom, jak část českých médií katastrofálně rezignuje na objektivní zpravodajství, a jak se v podobě dětinské anti-paroubkovské propagandy snaží za každou cenu docílit volebního vítězství pravice. Pan Doležal je součástí tohoto mediálního houfu.

Komentátor a editor Neviditelného psa Jiří Wagner pro změnu napsal:
Kdo otevřel středeční Právo, čekalo jej překvapení. Hned na třetí stránce na něj vybafl velký článek s burácejícím titulkem Licoměrná štvanice na Jiřího Paroubka. Teprve na druhý pohled si čtenář všiml odlišného písma a maličkého slůvka "inzerce". Autorem článku-inzerátu není nikdo jiný než levicový politolog Jiří Pehe. (Ten o sobě tvrdí, že studoval v Americe, tak by měl vědět, že se nemá míchat do inzerce - tomu se říká střet zájmů.)

Zbytek Wagnerova článku je pak obvyklou protiparoubkovskou tirádou, obohacenou o apokalyptické předpovědi, jejichž cílem je zřejmě dokázat, že štvanice na Paroubka je v pořádku.

To hlavní, co mne zarazilo, je ovšem neschopnost i tohoto autora pořádně si kritizovaný článek prohlédnout a dojít k jedinému možnému závěru: že jde o přetisk mého textu sociální demokracií v rámci její volební kampaně,a že zadavatelem inzerce je ona, nikoliv já.

Není také jasné, jak pan Wagner došel k závěru, že inzerování je jakýsi střet zájmů. Střet zájmů jakých a s kterými?

Nejenže jsem v Americe studoval, což se pan Wagner podprahově snaží zpochybnit slovy (pan Pehe o sobě tvrdí…), ale pracuji pro skutečnou americkou univerzitu. V USA je zcela běžné vyjadřovat své názory, ať zastáváte jakoukoliv pozici.

Kdybych na tom byl v přístupu k médiím tak špatně, že nemohu publikovat bez inzerce, nebo bych měl tolik prostředků, abych si mohl dovolit zaplatit půl stránky v předních denících, nikomu by v USA nevadilo, ani kdybych takto inzeroval. Je to moje občanské právo.

Á propos: Ne, nedostal jsem od ČSSD za přetisk článku formou inzerce nic zaplaceno. Neplatí mne pan Dimun (jak okamžitě tvrdilo v internetových dikuzích několik příznivců naší vždy kultivované pracie), jenž prý v jakési televizní diskusi objasňoval, proč se ČSSD rozhodla můj text použít.

Nejsem také už dávno ani pomyslným členem pomyslného tábora Pravdy a lásky, jakkoliv si Václava Havla vážím—i navzdory některým názorovým neshodám. Nebudu tedy například volit zelené v jejich současné podobě, i kdyby Václav Havel v jejich kampani vystupoval denně.

Budu volit lidovce. Volím je pokaždé, když nevím, koho volit. Proč? Docela dobře to shrnuje tento text v Deníku Referendum.