V diskusi na téma plánované reformy veřejných financí se několikrát objevila otázka, proč jsem podobné změny neprosazoval ve funkci ministra financí. Přiznám se, že nemám rád debaty přes média. Jsou totiž nekonečné. Jelikož se ale zmíněná výtka opakuje, považuji za slušnost a povinnost na ní odpovědět.
„Korunou finančních opatření měla býti majetková dávka vybraná jednou. Ohlásil jsem také trvalou mírnou daň z majetku jako doplněk daně z příjmů.“ Tyto věty nepocházejí ze vzpomínek nějakého socialisty. Jde o citaci z knihy „Můj finanční plán“ prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína. Tento muž, jenž například zavedl 20 % daň z uhlí a další daně výrazně zvedl, byl přitom členem pravicové státoprávní (později národní) demokracie.
Mnozí si nepochybně ještě vzpomenou na to, jak „pravicový“ ministr financí a později premiér Václav Klaus prosazoval a zaváděl mzdovou regulaci. A jak později „socialistická“ vláda Miloše Zemana privatizovala tři největší české banky.
Proč tomu tak bylo? Protože si to vynutily okolnosti. Pravicové či levicové doktríny šly stranou. Rašín chtěl svojí dávkou stáhnout z oběhu 10 miliard korun a podpořit stabilitu měny, Zeman nepochyboval, že je třeba nastolit standardní poměry na trhu peněz a finančních služeb.
Nic jiného než pragmatický přístup nefunguje, ideologie nás mohou jen mírně odchýlit od středu. Když vláda Miloše Zeman nastupovala v roce 1998 do Strakovy akademie, dělo se tak za situace, kdy těsně před tímto nástupem anebo těsně po něm bylo jasné, že
• ekonomika prochází hlubokou strukturální krizí poté, co banky přestaly dotovat nefunkční výroby a vyčerpal se efekt masivních investic do síťových odvětví,
• v klíčových bankách se nahromadily obrovské ztráty, které bude muset v konečném důsledku uhradit stát,
• po měnové krizi v roce 1997 se extrémně zdražily úvěry,
• tlak na státní rozpočet vytvářel i fakt, že reálné mzdy rostly rychleji než produktivita práce.
Uvažovat v této situaci o utahování kohoutu veřejných financí by bylo šílenstvím. Jediným „pozitivním“ efektem by bývala byla podpora koruny, jejíž posílení by umožnilo rychlejší pokles úroků. Cenou by však bylo zastavení rozvoje infrastruktury, podvázání ekonomického růstu a další rozevření nůžek mezi příjmy důchodců a ekonomicky aktivních obyvatel.
To ovšem neznamená, že by si vláda nebyla problému veřejných financích vědoma. Na konci volebního období jej už veřejně komunikovala s akcentem na nutnost snižovat rozpočtový deficit. Mohu to doložit citáty z vlastních rozhovorů i prohlášení, aniž bych si chtěl tuto myšlenku přivlastňovat. Šlo totiž o nezpochybnitelný fakt respektovaný většinou politiků napříč politickým spektrem.
Nový šéf resortu Bohuslav Sobotka vyhlásil stabilizační opatření, z nichž byla asi nezajímavější a nepřínosnější myšlenka střednědobého rozpočtového cílení. Bohužel, na dlouhodobější reformu se stále čeká. Přitom nás k ní nutí nejen maastrichtská kritéria, ale především demografický vývoj. A také menší ochota investorů, zaměstnanců a drobných podnikatelů prodávat svou práci v zemi s vysokými daněmi.
Pro někoho může jít o plané hrozby, které jsou zatím vidět jen na papíře. Vzpomínám si na situaci, kdy nás v polovině devadesátých let někteří analytici varovali před možnou měnovou krizí. V jedněch celostátních novinách vyšel komentář, že by to bylo k smíchu, kdyby nešlo o názor renomované investiční banky. Takhle jsou ty nesmysly k pláči, usoudil redaktor. Následně začala česká koruna prudce padat.
I prognózy demografů jsou vidět jen na papíře a ne okolo nás na ulici. Samozřejmě, protože jde o prognózy. Bohužel se stále zhoršují a nebrat je vážně, je tím nejhorším, co bychom mohli udělat. Zvlášť, když můžeme s reformou začít v období slušného ekonomického růstu.
Jak se dalo očekávat, po zveřejnění návrhu reformních záměrů vlády, objevila se řada kritických a skeptických hlasů na jejich adresu. Je poněkud paradoxní, ale v české politice docela běžné, že nemalá část těchto skeptických hodnocení pochází od politiků, kteří sami nic nenavrhují nebo navrhují jen naoko a fakticky jim jde jen o zachování zjevně neefektivního status quo. Jistě ozývají se i hlasy z druhé strany, kritizující připravované návrhy jako málo radikální a nedůrazné a tedy pravděpodobně málo účinné. Oba kritické proudy mi osobně spíše signalizují, že navrhovaná opatření jsou vedena správným směrem a drží se zásady potřeby udržovat rovnováhu. Praxe ale i teorie totiž jednoznačně potvrzují, že sociálně-ekonomické systémy špatně snášejí skoky (ty opravdu patří na hřiště a do tělocvičen) ale současně je také zřejmé, že regulatorní (tedy i daňové a sociální) prostředí je dynamický systém a vyžaduje neustále dolaďování a přizpůsobování měnícím se podmínkám v hospodářství a společnosti. O tom, že v tomto smyslu nastal v Česku čas na důkladnější seřízení stroje zvaného národní hospodářství, vč. výměny některých klíčových součástek, myslím již dostatečně dlouho a evidentně svědčí bohatá mezinárodní i domácí analytická literatura. Představa české levice (bohužel vč. současné ČSSD), že s prohlubující se neschopností českého státu srovnat své výdaje s příjmy, není v zásadě potřeba nic dělat, je fatální omyl a dokonalá ukázka politického pokrytectví. Jestliže platí prognózy a projekce demografů, pak žijeme v zemi, která právě nastupuje do etapy několika desetiletí, v nichž zažije patrně nejrychlejší stárnutí populace na světě. Fenomén, se kterým neexistuje žádná srovnatelná praktická zkušenost a který zásadně změní makroparametry české společnosti. Mimo jiné bude klíčovým faktorem generujícím tlak na dodatečné veřejné výdaje v řádu mnoha procent HDP. Jestliže nejsme schopni jako stát vycházet se svými příjmy již dnes, jak to bude vypadat za 10 let? Proto každá opravdová snaha zvýšit výkonnost našeho hospodářství a současně limitovat výdajovou bezbřehost veřejných financí budiž pochválena.
Fotbalová reprezentace absolvovala na domácí půdě další dva kvalifikační zápasy. Těsně prohrála s Německem (3. celkem z posledního MS) a také těsně zvítězila nad jedním z outsiderů naší skupiny Kyprem. K těmto ne příliš lichotivým výsledkům a zejména slabé hře předvedené ve druhém zápase se ještě přidala „aféra“ se životosprávou hráčů. Mediální humbuk, který se po „incidentu“ v hotelu Praha spustil téměř zastínil další hit dnešních mediálních dnů – „aféru“ Čunek. Především však reakce, které okamžitě začaly volat po odvolání trenéra Karla Brücknera považuji za mírně řečeno unáhlené a vedené opravdu emotivním uvažováním. Není mi totiž jasné co vlastně trenér Brückner udělal špatně. Měl snad chodit po večerce po hotelu a hlídat zda hráči (plnoletí profesionálové) jsou na pokojích, mají zhasnuto a leží v posteli? Je to něco jako kdybychom očekávali, že manžer řídícího týmu ve firmě bude kontrolovat své kolegy zda dodržují večerku, zda si dají za týden 1 nebo 3 piva a nevím co ještě. Nikoliv, správný manažer se zajímá o výsledky jejich práce, ty kontroluje a případně hledá příčiny proč vznikají problémy a pomáha je řešit.
Celá zaležitost ve mně oživuje přesvědčení, že v planém moralizování, poučování jak by co mělo být jsme opravdovými mistry světa. Nejvíce v tom ovšem vynikají jedinci, kteří v životě nic neřídili, nic nedokázali ani v tuzemsku nemluvě o mezinárodní konkurenci, témeř za nic neodpovídají a tak řikajíc snědli všechnu moudrost světa.
Nechápu co dobrého by mohla přinést výměna doposud velmi úspěšného trenéra v polovině kvalifikace. Nota bene kvalifakace, ve které si stále udržujeme velmi nadějnou pozici na postup na ME 2008, ve skupině, která je bezesporu ke zvládnutí i pro tým, kterému se zrovna vše momentálně nedaří. Co by za naši situaci dalo několik desítek dalších účastníků kvalifikačních klání, kteří mají mnohem horší pozici, hrají v těžších skupinách a jejichž ambice jsou nejméně tak vysoké jak ambice českého týmu.
Zvykněme si konečně na to, že lidé mají být hodnocení za výsledky své práce. Nechme proto trenéra a jim vybraný tým dokončit tuto práci, podporujme je jako správní fanoušci a hodnoťme po skončení kvalifikace a doufejme i po vystoupení na Euru 2008.