Začíná průzkum reformní průchodnosti

Vládní koalice se dohodla, že prosadí první fázi penzijní reformy i bez dohody s opozicí (rozuměj ČSSD). Možná se konečně dočkáme prvního kroku ke změně systému, pokud se na něm shodne alespoň koaliční trojka. A pokud najde ve sněmovně nějaké spojence (v senátu je fakticky nepotřebuje).
Co bude dál? Toť otázka fatální, neboť nelze zůstat na půli cesty. Tato vládní koalice ovšem nejpozději v roce 2010 skončí a z příštích voleb může vzejít nějaká úplně jiná. Samozřejmě nelze vyloučit ani možnost pokračování té stávající. Právě politický systém založený na demokratických volbách a střídání vládnoucích garnitur je důvodem, proč se vždy hovoří o tom, že změny typu penzijní reformy by se měly provádět na základě shody napříč stranickým spektrem.
Nejde jen o reprezentativnost, o to, že by se měl brát v potaz názor co nejširšího spektra volených zástupců obyvatel. Ale také a především o stabilitu. Aby každá nová vláda systém znovu nepředělávala. U důchodů je dlouhodobá stabilita obzvláště žádoucí, jelikož časté změny pravidel maji neodvratně za následek vznik nových nespravedlností v dávkách. Vzpomeňme jen jak dlouho jsme se potýkali s problém tzv. novo a starodůchodců po parametrických změnách r.1995.
Rozhodně nejde o nějakou lichou obavu. Reformy prováděné ještě v minulém století většinou přinesly systémy fungující dodnes. Ovšem v posledním desetiletí se některé vlády dostaly do situace, kdy se také nemohly dohodnout s opozicí a nakonec prosadily změny jen vlastní silou. Především na Slovensku se dnes otevřeně hovoří o takových úpravách systému založeného minulou vládní koalicí, že řada lidí může přijít o nově nabyté a v podstatě vlastními penězi zaplacené nároky. Jak celá věc dopadne, ovlivní nejen funkčnost penzijního zabezpečení, ale také důvěru našich východních sousedů ve stát.
Politik, který nemůže najít shodu s opozicí, se tak dostává mezi dvě zla. Za prvé, že neudělá nic a bude nařčen z nezodpovědnosti. Za druhé, že prosadí reformu sám, a časem někdo nový systém opět přepracuje. Pak bude nařčen z politické neprozíravosti a nezodpovědnosti. Tedy nic moc na výběr. Cesta mezi těmito zly je snad jediná – vytvořit systém, který v budoucnu ustojí drobné úpravy tak, že nebudou muset znamenat bourání jeho základů.
Vzhledem k politickému cyklu asi nelze předpokládat, že tato vládní koalice dojde až k praktické realizaci opt-outu, tedy nejvýznamnějšího skoku vpřed, o kterém alespoň uvažuje ve svém programu. Dočkáme se tedy parametrických změn, snad i modernizace podmínek pro fungování dobrovolných penzijních fondů, možná něčeho dalšího. Změn, které neznamenají ještě „zásadní revoluci.“ A které lze jakžtakž korigovat bez silných otřesů. Ukáže se na nich ale mnohé. Jaká míra prozíravosti je bude doprovázet. A po roce 2010 také nakolik je tato země připravená ke skutečné transformaci svého důchodového zabezpečení. Tu informaci nutně potřebujeme, čas totiž poměrně rychle utíká.