Začíná průzkum reformní průchodnosti
Vládní koalice se dohodla, že prosadí první fázi penzijní reformy i bez dohody s opozicí (rozuměj ČSSD). Možná se konečně dočkáme prvního kroku ke změně systému, pokud se na něm shodne alespoň koaliční trojka. A pokud najde ve sněmovně nějaké spojence (v senátu je fakticky nepotřebuje).
Co bude dál? Toť otázka fatální, neboť nelze zůstat na půli cesty. Tato vládní koalice ovšem nejpozději v roce 2010 skončí a z příštích voleb může vzejít nějaká úplně jiná. Samozřejmě nelze vyloučit ani možnost pokračování té stávající. Právě politický systém založený na demokratických volbách a střídání vládnoucích garnitur je důvodem, proč se vždy hovoří o tom, že změny typu penzijní reformy by se měly provádět na základě shody napříč stranickým spektrem.
Nejde jen o reprezentativnost, o to, že by se měl brát v potaz názor co nejširšího spektra volených zástupců obyvatel. Ale také a především o stabilitu. Aby každá nová vláda systém znovu nepředělávala. U důchodů je dlouhodobá stabilita obzvláště žádoucí, jelikož časté změny pravidel maji neodvratně za následek vznik nových nespravedlností v dávkách. Vzpomeňme jen jak dlouho jsme se potýkali s problém tzv. novo a starodůchodců po parametrických změnách r.1995.
Rozhodně nejde o nějakou lichou obavu. Reformy prováděné ještě v minulém století většinou přinesly systémy fungující dodnes. Ovšem v posledním desetiletí se některé vlády dostaly do situace, kdy se také nemohly dohodnout s opozicí a nakonec prosadily změny jen vlastní silou. Především na Slovensku se dnes otevřeně hovoří o takových úpravách systému založeného minulou vládní koalicí, že řada lidí může přijít o nově nabyté a v podstatě vlastními penězi zaplacené nároky. Jak celá věc dopadne, ovlivní nejen funkčnost penzijního zabezpečení, ale také důvěru našich východních sousedů ve stát.
Politik, který nemůže najít shodu s opozicí, se tak dostává mezi dvě zla. Za prvé, že neudělá nic a bude nařčen z nezodpovědnosti. Za druhé, že prosadí reformu sám, a časem někdo nový systém opět přepracuje. Pak bude nařčen z politické neprozíravosti a nezodpovědnosti. Tedy nic moc na výběr. Cesta mezi těmito zly je snad jediná – vytvořit systém, který v budoucnu ustojí drobné úpravy tak, že nebudou muset znamenat bourání jeho základů.
Vzhledem k politickému cyklu asi nelze předpokládat, že tato vládní koalice dojde až k praktické realizaci opt-outu, tedy nejvýznamnějšího skoku vpřed, o kterém alespoň uvažuje ve svém programu. Dočkáme se tedy parametrických změn, snad i modernizace podmínek pro fungování dobrovolných penzijních fondů, možná něčeho dalšího. Změn, které neznamenají ještě „zásadní revoluci.“ A které lze jakžtakž korigovat bez silných otřesů. Ukáže se na nich ale mnohé. Jaká míra prozíravosti je bude doprovázet. A po roce 2010 také nakolik je tato země připravená ke skutečné transformaci svého důchodového zabezpečení. Tu informaci nutně potřebujeme, čas totiž poměrně rychle utíká.
Co bude dál? Toť otázka fatální, neboť nelze zůstat na půli cesty. Tato vládní koalice ovšem nejpozději v roce 2010 skončí a z příštích voleb může vzejít nějaká úplně jiná. Samozřejmě nelze vyloučit ani možnost pokračování té stávající. Právě politický systém založený na demokratických volbách a střídání vládnoucích garnitur je důvodem, proč se vždy hovoří o tom, že změny typu penzijní reformy by se měly provádět na základě shody napříč stranickým spektrem.
Nejde jen o reprezentativnost, o to, že by se měl brát v potaz názor co nejširšího spektra volených zástupců obyvatel. Ale také a především o stabilitu. Aby každá nová vláda systém znovu nepředělávala. U důchodů je dlouhodobá stabilita obzvláště žádoucí, jelikož časté změny pravidel maji neodvratně za následek vznik nových nespravedlností v dávkách. Vzpomeňme jen jak dlouho jsme se potýkali s problém tzv. novo a starodůchodců po parametrických změnách r.1995.
Rozhodně nejde o nějakou lichou obavu. Reformy prováděné ještě v minulém století většinou přinesly systémy fungující dodnes. Ovšem v posledním desetiletí se některé vlády dostaly do situace, kdy se také nemohly dohodnout s opozicí a nakonec prosadily změny jen vlastní silou. Především na Slovensku se dnes otevřeně hovoří o takových úpravách systému založeného minulou vládní koalicí, že řada lidí může přijít o nově nabyté a v podstatě vlastními penězi zaplacené nároky. Jak celá věc dopadne, ovlivní nejen funkčnost penzijního zabezpečení, ale také důvěru našich východních sousedů ve stát.
Politik, který nemůže najít shodu s opozicí, se tak dostává mezi dvě zla. Za prvé, že neudělá nic a bude nařčen z nezodpovědnosti. Za druhé, že prosadí reformu sám, a časem někdo nový systém opět přepracuje. Pak bude nařčen z politické neprozíravosti a nezodpovědnosti. Tedy nic moc na výběr. Cesta mezi těmito zly je snad jediná – vytvořit systém, který v budoucnu ustojí drobné úpravy tak, že nebudou muset znamenat bourání jeho základů.
Vzhledem k politickému cyklu asi nelze předpokládat, že tato vládní koalice dojde až k praktické realizaci opt-outu, tedy nejvýznamnějšího skoku vpřed, o kterém alespoň uvažuje ve svém programu. Dočkáme se tedy parametrických změn, snad i modernizace podmínek pro fungování dobrovolných penzijních fondů, možná něčeho dalšího. Změn, které neznamenají ještě „zásadní revoluci.“ A které lze jakžtakž korigovat bez silných otřesů. Ukáže se na nich ale mnohé. Jaká míra prozíravosti je bude doprovázet. A po roce 2010 také nakolik je tato země připravená ke skutečné transformaci svého důchodového zabezpečení. Tu informaci nutně potřebujeme, čas totiž poměrně rychle utíká.