Ještě je kam couvat?
Vláda schválila návrh rozpočtu pro rok 2011. Těsně předtím ministr práce a sociálních věcí oznámil, že tarifní tabulky pro státní správu se na příští rok – oproti původnímu záměru – měnit nebudou.
Laik může kroutit hlavou. Jak chce vláda dodržet slíbený záměr snížení mzdových nákladů ve státní správě o 10 %, když ustoupí od změny klíčových předpisů? Není to nemožné, protože mzdy neurčují jen tarify, byť stanovují jejich podstatnou část. A především, objem mzdových prostředků lze snížit třeba i propouštěním, či jiným snížením počtu pracovníků (např. přirozené odchody bez náhrady).
Jinou otázkou je, zda vláda neustupuje příliš, když si zásadní, strukturální změny rozpočtu a snižování dluhu jasně dala mezi své priority. Odpověď není jednorozměrná.
Zásadní společenské změny se totiž nedají dělat bez dialogu. Nic na tom nemění ani fakt, že nakonec bude třeba najít odvahu a autoritativně rozhodnout. Byť je téměř jisté, že v případě současných českých veřejných rozpočtů se to mnoha lidem nebude líbit.
Kdo si myslí, že zastavit trend zadlužování půjde jen zastavením některých zbytečných útrat, mýlí se. Plánované výdaje rozpočtu na rok 2010 (ponechme stranou, že závěrečný účet nakonec zpravidla dopadne trochu jinak než původní plán) dosáhly téměř 1,2 biliónu korun. Výdaje v resortu ministerstva práce a sociálních věcí 477 miliard. Jinými slovy téměř 40 % z celku. A nikoho asi nepřekvapí, že v této kapitole představují 70 % výdaje na důchody.
Nepíši to proto, abych horoval za nutnost penzijní reformy. Nýbrž abych zdůraznil, že bez změny společenské dohody v sociální oblasti nebude zásadní úprava hospodaření státu možná.
Ano, je důležité i to, abychom stavěli dálnice za přijatelnější ceny. A aby stát jako instituce fungoval efektivněji (je například nepochopitelné, že neexistuje centrální nákup pro všechny úřady a instituce, který by dosáhl na lepší ceny, s nižšími náklady na vlastní provoz). Čím efektivnější stát bude, tím méně se bude muset „řezat“ do sociální dohody. Ale celkově se jejím změnám nevyhneme. Jsou totiž fatálně předurčeny demografickým vývojem a s tím žádná vláda nepohne. Je na dobu několika nejbližších desetiletí dán tím, co se stalo v minulosti a trendem prodlužování lidského věku.
I když je v mnohém pět minut po dvanácté, zásadní transformace penzí, zdravotního a sociálního systému se neprovedou přes noc. A je třeba už teď zamezit prohlubování schodku veřejných rozpočtů.
Protože nynější úpravy ještě nebudou mít zásadní dlouhodobý dopad, můžeme si leckde dovolit kompromis. Avšak – náklady na obsluhu státního dluhu, tedy především na úroky, jsou pro letošek naplánovány na 76 miliard. To z celkového schodku představuje plných 47 procent! A to si ještě půjčujeme relativně velmi levně, ještě stále jsme totiž důvěryhodní dlužníci. Ani to nemusí být navěky.
Článek vyšel v Lidových novinách dne 13.10.2010
Laik může kroutit hlavou. Jak chce vláda dodržet slíbený záměr snížení mzdových nákladů ve státní správě o 10 %, když ustoupí od změny klíčových předpisů? Není to nemožné, protože mzdy neurčují jen tarify, byť stanovují jejich podstatnou část. A především, objem mzdových prostředků lze snížit třeba i propouštěním, či jiným snížením počtu pracovníků (např. přirozené odchody bez náhrady).
Jinou otázkou je, zda vláda neustupuje příliš, když si zásadní, strukturální změny rozpočtu a snižování dluhu jasně dala mezi své priority. Odpověď není jednorozměrná.
Zásadní společenské změny se totiž nedají dělat bez dialogu. Nic na tom nemění ani fakt, že nakonec bude třeba najít odvahu a autoritativně rozhodnout. Byť je téměř jisté, že v případě současných českých veřejných rozpočtů se to mnoha lidem nebude líbit.
Kdo si myslí, že zastavit trend zadlužování půjde jen zastavením některých zbytečných útrat, mýlí se. Plánované výdaje rozpočtu na rok 2010 (ponechme stranou, že závěrečný účet nakonec zpravidla dopadne trochu jinak než původní plán) dosáhly téměř 1,2 biliónu korun. Výdaje v resortu ministerstva práce a sociálních věcí 477 miliard. Jinými slovy téměř 40 % z celku. A nikoho asi nepřekvapí, že v této kapitole představují 70 % výdaje na důchody.
Nepíši to proto, abych horoval za nutnost penzijní reformy. Nýbrž abych zdůraznil, že bez změny společenské dohody v sociální oblasti nebude zásadní úprava hospodaření státu možná.
Ano, je důležité i to, abychom stavěli dálnice za přijatelnější ceny. A aby stát jako instituce fungoval efektivněji (je například nepochopitelné, že neexistuje centrální nákup pro všechny úřady a instituce, který by dosáhl na lepší ceny, s nižšími náklady na vlastní provoz). Čím efektivnější stát bude, tím méně se bude muset „řezat“ do sociální dohody. Ale celkově se jejím změnám nevyhneme. Jsou totiž fatálně předurčeny demografickým vývojem a s tím žádná vláda nepohne. Je na dobu několika nejbližších desetiletí dán tím, co se stalo v minulosti a trendem prodlužování lidského věku.
I když je v mnohém pět minut po dvanácté, zásadní transformace penzí, zdravotního a sociálního systému se neprovedou přes noc. A je třeba už teď zamezit prohlubování schodku veřejných rozpočtů.
Protože nynější úpravy ještě nebudou mít zásadní dlouhodobý dopad, můžeme si leckde dovolit kompromis. Avšak – náklady na obsluhu státního dluhu, tedy především na úroky, jsou pro letošek naplánovány na 76 miliard. To z celkového schodku představuje plných 47 procent! A to si ještě půjčujeme relativně velmi levně, ještě stále jsme totiž důvěryhodní dlužníci. Ani to nemusí být navěky.
Článek vyšel v Lidových novinách dne 13.10.2010