Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek předložil první návrh penzijní reformy. Některá média o něm informují jen krátce, „zpravodajsky“. Jiná zdůrazňují, kolik peněz se díky němu přelije do penzijních fondů. Ta první skupina asi nějak tuší, že politický boj bude ještě dlouhý. Ostatním bych si dovolil adresovat pár poznámek:

1. Diskuse o penzijní reformě bude navýsost politickou záležitostí. Odborníci se na základních principech shodují, i když v detailech se projevují různé názory na povinnost spoření, zdroje financování přechodového období, institucionální zajištění systému apod.

Systém penzí ale není jen o ekonomické logice, nýbrž také o společenské dohodě. Protože potřebu změn vyvolávají problémy ve vývoji demografickém i státních financí, půjde logicky o změnu pro mnohé nepříjemnou.

Je dobře, že šéf resortu práce a sociálních věcí přišel s konkrétní představou již po zhruba čtyřech měsících od ustavení kabinetu. Je to výrazný posun. Teď ale ještě přijde politická bitva mezi stranami koalice a možná i mimo ni.

2. Reforma není o představách, jak by měl svět vypadat. Příjmy z pojistného už dnes financování státní ch důchodů z průběžného systému neutáhnou. Princip vyčlenění části peněz do kapitálového pilíře neznamená ani kosmetickou změnu, ani to, že se obě strany – má dáti – dal – zázračně vyrovnají (taková iluze možná odpovídá naivním představám o finančním kouzelnictví, nikoli však realitě).

Zavedení opt outu či povinného spoření má do budoucna
a. snížit závislost systému na demografickém vývoji, a tím jej učinit stabilnějším,
b. diverzifikovat zdroje na důchody alespoň do dvou složek (opět tím zvýšit stabilitu),
c. snížit solidaritu plátců s neplatiči a
d. motivovat lidi k vlastnímu spoření. (Je jasné, že kdo si bude chtít v budoucnu zachovat dnešní relaci důchodů ke mzdě, bude si muset pomoci ze svého. Anebo podporovat zvyšování daní. Pro většinu lidí je volba – na vlastní účet či do společného – jasná).

Ruku v ruce s tím ale musí jít další změny, především řešení nákladů přechodu od stávajícího modelu k novému. Jde o jednu z klíčových věcí. Bez dohody na ní nemůže být shody na čemkoli jiném.

V rámci expertního týmu PES (tzv. Bezděkovy komise II) jsme navrhli snížení sazby sociálního pojištění a kompenzaci tohoto výpadku zvýšením spodní sazby DPH. Smyslem tohoto návrhu však nebylo najít zdroj financování přechodu k částečnému povinnému spoření, nýbrž primárně jsme chtěli dosáhnout snížení vedlejších nákladů práce a tím zlepšení zaměstnatelnosti občanů, zejm. pak těch s nižší a podprůměrnou kvalifikací. Nyní je zřejmě, že ve hře i varianta, že se DPH zvýší a sazby pojištění zůstanou stejné. To považuji za velmi nešťastné.

3. Diskuse musí nastat nejen o příjmech a výdajích, ale také jednoduchosti, průhlednosti a nákladech na provoz. Proto jsem přesvědčen, že spoření na penzi má probíhat v jednom typu institucí, jichž by neměl být na trhu obrovský počet. Jak ale budou vypadat, jakou odměnu za svoji službu získají, to vše je dnes ve hvězdách. Může jít o zcela nové subjekty. Anebo třeba o nové produkty stávajících fondů, které mezitím projdou transformací na správcovské společnosti. To bych ostatně považoval v našich podmínkách za nejrozumnější. Postrádám v tomto návrhu podrobnější představu o institucionálním řešení.

4. Otázek je tedy více než odpovědí. Lze si to představit třeba jako matici, kde se změna každého parametru promítne hned do několika výsledků. A každý výsledek zase zpětně ovlivní celý řádek či sloupec. Pokud se jí podaří vyřešit během dvou let, bude to malý zázrak. Každopádně, na razantní závěry a vzletné výkřiky je rozhodně ještě spousta času.