Týdeník The Economist přišel nedávno se zajímavým tvrzením. Kdyby prý v Evropské unii odcházeli lidé do důchodu v oficiálním důchodovém věku, kompenzovalo by to nežádoucí vliv stárnutí populace na důchodové systémy na dobu celých 20 let. Odvolává se přitom na studii dvou odborníků z Petersonova institutu ve Washingtonu.

Pokusím se to přeložit do ještě srozumitelnější formy. V každé vyspělé zemi existuje obvykle nějaká věková hranice pro odchod do důchodu. Řada lidí ale odchází do penze z různých důvodů mnohem dříve. Kdyby se tak nedělo a lidé opravdu pracovali až do věku odpovídajícího oné oficiální hranici, stabilizovalo by to na 20 let evropské penzijní systémy, tedy alespoň popdle tvrzení The economist.
Takže odpůrci reforem mohou zvolat: „Hurá, žádná demografická krize není, stačí udělat pořádek a bude to.“
Jenže, jak si ten pořádek představit? Předčasné odchody do penze jsou realitou. Samozřejmě, lze je znevýhodnit, jak se o tom léta hovoří částečně již děje. Stát tím může ušetřit, ale ne radikálně. Stále zde bude řada lidí, kteří se prostě rozhodnou skončit s aktivní kariérou dříve, než zamýšlí stát (stejně jako řada lidí pracuje i v penzi). Především ale existuje velká skupina těch, kteří pracovat – řekněme po šedesátce – nemohou. Ať již ze zdravotních důvodů, anebo proto, že přijdou o práci a novou již ve svém věku nenajdou.
I s tím lze samozřejmě něco dělat. Zásadně jsem proti různým kvótám. Je věcí zaměstnavatele, koho chce zaměstnat.
Je ale možné motivovat zaměstnavatele pomocí úlev či jiných pobídek, mnohem efektivněji pracovat se systémem rekvalifikací, anebo zavést povinné státní připojištění hrazené zaměstnavatelem u těch profesí, kde je předčasný odchod téměř nevyhnutelný (třeba u horníků). A tím eliminovat dopad tohoto jevu na státní finance. Osobně se divím, že odbory na něco takového už léta netlačí. Měly by na tom mít zájem. A z hlediska státu bych považoval podobné opatření za jeden z rozumných kroků ke stabilizaci prvního důchodového pilíře.
Zavést podobné (při)pojištění by nemělo být nic složitého. Celkově však změnit trh práce tak, aby starší lidé neměli problém získat zaměstnání, představuje složitý a dlouhodobý úkol. A řešitelný jen částečně, stoprocentní zaměstnanost je idealistickým snem. Navíc se tím neřeší otázka zásluhovosti v důchodovém systému či diverzifikace zdrojů a tedy i rizik. A co především, stabilizace systémů na 20 let by byla žádoucí, ještě více žádoucí je ale myslet za tento horizont.
Zásadní transformace poměrů na pracovním trhu tedy sama o sobě penzijní krizi nevyřeší. To však není důvod se jí nezabývat. Už jen proto, že všechno souvisí se vším.