Hospodářské reformy se nejlépe dělají, když země prochází ekonomickým růstem. A nejvíc bývají potřeba tehdy, když se něco nedaří – třeba onen ekonomický růst. Bohužel, v České republice stále potřebujeme nejen změny reagující na recesi, ale i ty potřebné dlouhodobě.

Že Česká republika potřebuje reformu systému penzí a sociálního zabezpečení vůbec – protože nejde zdaleka jen o starobní penze – se hovoří snad od poloviny devadesátých let. Stejně tak ale potřebuje snížit vedlejší náklady práce, zpružnit pracovní trh, změnit zaostavajici vzdělávací systém, zracionálnit fungování zdravotní soustavy (včetně hospodárnosti chodu nemocnic a opatření proti korupci) a veřejného zdravotního pojištění, v neposlední řadě zlepšit vymahatelnost práva…a ještě pár dalších důležitých změn podporujících dlouhodobý růst i udržitelnost veřejných financí.
K řadě opatření se nikomu dlouho nechtělo přistoupit buď proto, že v době růstu nebyla jejich naléhavost zřejmá, anebo protože jsou nepopulární. Když se konečně začalo na poli reforem něco dít, přichází (či spíše přišlo) období celosvětové stagnace.
A tak se zdá, že namísto škrtů ve státních financích a na spouštění náročných operací typu reformy penzí by měl naopak přijít růst státních výdajů k podoře ekonomiky. Namísto zavádění dalších přímých plateb u lékaře či zpřísňování podmínek pro poskytování různých dávek by měl stát občanům nechat či přímo dát co nejvíc peněz, aby podpořil spotřebu.
Jenže právě to by byla cesta do řecké pasti. Nehledě na to, že podobné úvahy nyní vedou i v dalších zemích. Především v USA se stalo hitem uvažování, zda si rozpočtové reformy a odpisy aktiv může chřadnoucí ekonomika dovolit. Zda nepotřebuje naopak investice, aby nezkolabovala.
Vlády se tak dostávají do pasti, kterou dobře znají centrální bankéři, pokud například chtějí omezovat inflaci, ale zároveň politici volají po podpoře růstu – a ještě navíc třeba nepříjemně posiluje domácí měna (a přitom vzlíná inflace v důsledku nějakého externiho nákladového šoku). Jako kdyby měl člověk s jednou puškou ve stejný okamžik honit několik zajíců.
Bankéři dobře vědí, že s jedním nástrojem lze sledovat jen jeden cíl. Vlády jsou na tom podobně. A dnes nemají vedle rozpočtu v rukou téměř nic. Drtivá většina z nich se totiž už dávno vzdala vlivu na centrální banky, aby řídily měnovou politiku podle jejich zadání. V nejsilnější části Evropy se pak tato měnová politika předala na nadnárodní úroveň. A především, dnes jsou sazby úroků tak nízko a v otázce úvěrů nepředstavuje úzké hrdlo cena peněz nýbrž riziko, že měnovou politikou se dá snad něco zkazit, ale máloco zachránit.
Takže to vypadá, jakoby vlády stály mezi dvěma zly – zaříznutí ekonomického růstu a riskantní hry se zadlužením. V české kotlině to ale tak úplně neplatí. Ono zlo zastavení růstu je totiž dáno především vnějšími faktory. Podíváme-li se na USA, o nichž byla řeč na začátku, pak tato ekonomika je spíše uzavřená. Domácí poptávka je pro ni klíčová. Stejně tak na starém kontinentu – jednotlivé země eurozóny jsou vysoce otevřené, eurozóna jako celek je ale už mnohem uzavřenější. Pokud má mít stimulace domácí poptávky nějaký smysl, pak synchronizovaně právě v eurozóně jako celku. Případně v Evropské unii jako celku.
Stimulace domácí poptávky v ČR izolovaně od zbytku zemí unie by z velké části podpořila dovoz. Jestliže například někteří po začátku recese doporučovali zvyšovat důchody k podpoře poptávky po potravinách a předmětech základní spotřeby, prokázali tím velmi malý smysl pro realitu. Neboť i v těchto zbožových skupinách je dnes import mimořádně silný.
Samozřejmě, má stále smysl při snaze o zajištění dodatečných příjmů rozpočtu spíš posilovat daně z majetku a exklusivní spotřeby, případně zdraví závadné spotřeby alkoholu a tabáku, než zatěžovat nadále tvorbu pracovních míst nebo dusit podnikatele a živnostníky.
Především ale zdejší ekonomika, jejíž renomé díky stále ještě relativně udržitelnému stavu veřejných financí nyní spíše posiluje, potřebuje reformy, jež přitáhnou kapitál a dlouhodobé investice. Tedy posilování vymahatelnosti práva, zvyšování vzdělanosti obyvatel a nastartování reforem podporujících dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.
Konkurence v boji o důvěru o pár zemí oslabila. Takže samotné vysílání signálů může mít mnohem větší význam než doposud. Právě teď se nám taková investice může vrátit velice brzo.
Je přitom jasné, že státní finance mohou nedovolit zahájit všechny tyto reformy podle původního plánu. Kdo ztratil zaměstnání, také se asi nepustí zrovna do přestavby domu. Jakémukoli takovému odkladu by měla předcházet analýza, odklad by měl být zdůvodněný a obsahovat nový harmonogram. Tak bude působit důvěryhodně a transparentně.
Pokud se ale někdo těší, že nástup krize vysloveně znamená nutnost návratu k mejdanu na úvěr, musí spoléhat na nezodpovědnost politiků. A zrovna ta nám přitom tolik vadí.

Text rovněž publikovaly Hospodářské noviny, dne 4.-6.11.2011 pod názvem "Reformy během krize? Bohužel ano"