„Předdůchody“ od r. 2014? Dejme se do práce.
Kdysi bývalo zvykem trestat posly špatných zpráv. Ještě, že tento zvyk zanikl. Dnes se totiž v médiích stanete snadno poslem špatné zprávy i přesto, že jste ji nikdy nevypustili z úst (klávesnice, psacího pera atd.).
Na některých webových stránkách se v minulých dnech objevila zhruba následující zpráva: Spuštění penzijní reformy od r. 2013 je podle Jiřího Rusnoka nereálné. Mělo to prý vyplynout z debaty v pořadu Otázky Václava Moravce (v neděli 5. 2. 2012).
Ve skutečnosti byla řeč o něčem úplně jiném. A sice o tzv. předdůchodech. O těch se nyní teprve hovoří v triprtitě, a proto nepovažuji za možné, aby se spustily k začátku příštího roku. V tuto chvíli k nim neexistuje žádný právní rámec ani přesné obrysy možné legislativy. Naopak legislativa k penzijní reformě v podobě tří nových zákonů již existuje a vyšla ve Sbírce zákonů 28. prosince 2011.
Otázka „předdůchodů“ je naproti tomu zatím v jakémsi „embryonálním“ stádiu. Jde o cosi, co v jiné podobě známe z minula. Existují fyzicky či jinak náročné profese, u nichž lze těžko předpokládat, že je bude dotyčný vykonávat až do penze. Typický je příklad horníků. Může ale jít třeba i o osoby vystavené nějakému nevhodnému pracovnímu prostředí a pod.
Dnes tento problém dostává nový význam. Populace stárne a věk odchodu do penze se posouvá. Po těžce manuálně pracujícím člověku lze ale těžko chtít, aby u své profese zůstal třeba do 65 či 67 let. Státní finance jsou ale napjaté. Řešením – vhodným i pro státní kasu – může být dohoda, na jejímž základě by takovým lidem spořil na „předdůchod“ zaměstnavatel (který konec konců na jejich ne příliš zdravé práci profituje). Případně za přispění státu či samotných zaměstnanců (aby se břímě rozdělilo).
Vláda přišla s návrhem, aby taková forma pojištění či připojištění mohla být předmětem dohody mezi odbory a zaměstnavateli. To se ale mnohým nelíbí. Za logičtější by považovali (např. někteří odboráři), aby zákon učinil připojištění u některých profesí povinné.
Tato na první pohled logická myšlenka však naráží na zásadní problém. O jaké obory půjde? Neexistuje žádný zákon, který by definoval namáhavé a vyčerpávající profese. Jediná definice vychází z hygienických podmínek. Což určitě není problém strojvůdce na lokomotivě či někoho, kdo se celý život zabývá kopáním výkopů. A přesto jde nepochybně také o namáhavé práce. A vracet se ke starým pravidlům? Vždyť leckde se pracovní podmínky změnily a naopak nové náročné disciplíny se objevily.
Diskuse o „předdůchodech“ tedy bude ještě složitá. A pokud by měl nějaký systém začít fungovat k r. 2014, je čas se pustit se do intenzivní legislativní práce.
Na některých webových stránkách se v minulých dnech objevila zhruba následující zpráva: Spuštění penzijní reformy od r. 2013 je podle Jiřího Rusnoka nereálné. Mělo to prý vyplynout z debaty v pořadu Otázky Václava Moravce (v neděli 5. 2. 2012).
Ve skutečnosti byla řeč o něčem úplně jiném. A sice o tzv. předdůchodech. O těch se nyní teprve hovoří v triprtitě, a proto nepovažuji za možné, aby se spustily k začátku příštího roku. V tuto chvíli k nim neexistuje žádný právní rámec ani přesné obrysy možné legislativy. Naopak legislativa k penzijní reformě v podobě tří nových zákonů již existuje a vyšla ve Sbírce zákonů 28. prosince 2011.
Otázka „předdůchodů“ je naproti tomu zatím v jakémsi „embryonálním“ stádiu. Jde o cosi, co v jiné podobě známe z minula. Existují fyzicky či jinak náročné profese, u nichž lze těžko předpokládat, že je bude dotyčný vykonávat až do penze. Typický je příklad horníků. Může ale jít třeba i o osoby vystavené nějakému nevhodnému pracovnímu prostředí a pod.
Dnes tento problém dostává nový význam. Populace stárne a věk odchodu do penze se posouvá. Po těžce manuálně pracujícím člověku lze ale těžko chtít, aby u své profese zůstal třeba do 65 či 67 let. Státní finance jsou ale napjaté. Řešením – vhodným i pro státní kasu – může být dohoda, na jejímž základě by takovým lidem spořil na „předdůchod“ zaměstnavatel (který konec konců na jejich ne příliš zdravé práci profituje). Případně za přispění státu či samotných zaměstnanců (aby se břímě rozdělilo).
Vláda přišla s návrhem, aby taková forma pojištění či připojištění mohla být předmětem dohody mezi odbory a zaměstnavateli. To se ale mnohým nelíbí. Za logičtější by považovali (např. někteří odboráři), aby zákon učinil připojištění u některých profesí povinné.
Tato na první pohled logická myšlenka však naráží na zásadní problém. O jaké obory půjde? Neexistuje žádný zákon, který by definoval namáhavé a vyčerpávající profese. Jediná definice vychází z hygienických podmínek. Což určitě není problém strojvůdce na lokomotivě či někoho, kdo se celý život zabývá kopáním výkopů. A přesto jde nepochybně také o namáhavé práce. A vracet se ke starým pravidlům? Vždyť leckde se pracovní podmínky změnily a naopak nové náročné disciplíny se objevily.
Diskuse o „předdůchodech“ tedy bude ještě složitá. A pokud by měl nějaký systém začít fungovat k r. 2014, je čas se pustit se do intenzivní legislativní práce.