Vědci v Berkley prý objevili novou metodu, jak číst část lidských myšlenek. Podle jistého článků na Aktuálně.cz se tak mimo jiné přibližujeme stále dokonalejším detektorům lži. Skvělé! Akorát, co je to lež?

Může to znít jako čistě teoretická otázka. A mít za nepochybné, že detektory se mohou skvěle uplatnit třeba při zajištění různých míst proti teroristům. Stačí se zeptat, „chcete sestřelit letadlo“ a detektor vám potvrdí, zda cestující lže či nikoliv, když tvrdí, že ne.

Jenže, co když cestující nechce sestřelit letadlo, ale třeba osvobodit své bratry? A o letadlo vůbec nejde, je to jen prostředek?

Pravda stejně jako lež jsou vysoce subjektivní kategorie. Literatura, tištěná i elektronická je plná jejích definic a také diskusí nad jejich smyslem. Západní civilizace, fungující i v těch nejateističtějších zemích stále na bázi křesťanské morálky, vnímá pravdu především jako popisování věcí v souladu s tím, co si člověk opravdu myslí. Jeden významný jezuita dokonce kdysi uveřejnil spis, jehož obsah lze shrnout asi do následující myšlenky: „Pravda se má k pravdě asi jako mnohoúhelník ke kruhu.“ Nevím, proč pak nechal spálit tolik knih, ale jeho myšlenka určitě stojí za pozornost.

Praktici samozřejmě nemusí souhlasit. Můžeme se hádat o to, zda je venku teplo či zima. Ale je jasné, kolik je tam stupňů. No jo, jenže i s těmi stupni je to tak, že jsme se na nich dohodli. Když zítra většina přejde na jinou stupnici, „pravda“ se změní (dokonce to odpovídá jedné z dalších definicí – pravda je to, na čem se shodla většina). Psychologové vám potvrdí, že hysteričtí lidé dokážou být přesvědčeni o naprostých nesmyslech, jež vypouštějí z úst. A druhý den vůbec nevědí, že něco takového řekli.

Možná, že nové technologie dokážou prolomit i tuto bariéru. Ale já bych na to zatím moc nespoléhal. Proč o tom píši jako ekonom, který se zabývá především otázkami penzí? Proto, že ani my nevíme naprosto přesně, jaká je v našem oboru „pravda“. Mimo jiné i proto, že penzijní systémy nefungují zas až tolik století, abychom mohli říct: toto je jednoznačně lepší. Ať už jde o rozpor mezi plně fondovým a plně průběžným, nebo dávkovým versus příspěvkový systém. A i kdybychom to věděli…
Jedno je jisté – hledání univerzální pravdy je hezká disciplína a pro rozvoj osobnosti i docela užitečná. Ale v praxi nám často nezbývá než jediné – přijetí zcela subjektivní a osobní zodpovědnosti. Nejen, pokud jde o penze!