Rok návratů? Asi ano
Prognózy na letošní rok nevypadají moc růžově. Nárůst nezaměstnanosti, zpomalení hospodářského růstu. Čísla a odhady většinou jen tak proletí, hlavní důraz média kladou na fakt, že tam a onde už se propouští.
Co naplat, dopady krize na Českou republiku nelze přehlédnout. Na stranu druhou, odhadovat „jak hluboko“ a „jak dlouho“, je dost těžké. Asi proto se vedle těchto chmurných zpráv už nehemží stránky novin a webů tolik předpověďmi konkrétních čísel.
Co tedy od roku 2009 očekávat? Možná ještě zajímavější než pro ekonomy, je tato otázka pro sociology. Devadesátá léta přinesla určitou polarizaci společnosti, příjmy se po mnoha desetiletích rozvrstvily do škály, jejíž jeden konec byl v nedohlednu pro ty, jež byli na konci druhém (lhostejno kterém). Mnozí se majetkem přestali tajit a vydávali jej na odiv. Leckteří si začali myslet, že mohou vše, mnozí z těch druhých jim začali závidět. S frustrací na straně jedné a neschopností vyrovnat se s bohatstvím na straně druhé zápolí mnozí dodnes.
Co přinese současné dění? Osobně si nemyslím, že opravdu krvavou krizi. Spíše ztrátu iluze, že se nic nemůže stát, že nás čekají věčně dobré časy a že žít na dluh je bez rizika. Tedy alespoň pro někoho.
Nejde jen o náš problém, a tak se celá západní civilizace snaží s tím něco dělat. A padají mýty. Trh už není všemocný, pravidla pro zachování konkurenčního prostředí nejsou nepřekročitelná. Státy rozdávají veřejnou podporu, jen to lítá. Do ekonomik se budou pumpovat peníze. Evropská unie nad tím přebírá cosi jako záštitu, aby to nevypadalo, že vlády zvýhodňují domácí proti cizím.
Hovoří se znovu o dotacích, úlevách, dokonce leckde možná i přispějí obyvatelům na nové auto, aby se udržela poptávka. Leckdy to vypadá na to, že lékem má být přesně ona droga, která způsobila naše dnešní problémy. Tedy spotřeba (nadspotřeba) na dluh. Asi to vychází z terapeutického přístupu při léčbě narkomanie, kdy se obvykle také začíná podáním drogy.
Ani Pakt stability třeba už nebude dogmatem. Nejsou jím ani pravidla, že stát se radši nemá do ničeho moc montovat. tzv levicoví ekonomové vystupují ze stínu, objevují své staré pravdy a volají: „Kasinový kapitalismus skončil! Přepište učebnice! Liberalismus je mrtev!“ Pan Sarkozy prorokuje, že nastává nová epocha, aniž by přesněji specifikoval, v čem je její nová kvalita.
Nějak mi to připomíná začátek devadesátých let, kdy v celé Evropě vítězily pravicové strany. Nějaký ten rok či desetiletí před tím ovlivňovaly vlády vše v takové míře, že nezbylo než od nich odtrhnout centrální banky a další úřady. Ukázalo se, jak je zhoubné, jestliže jde státním rozpočtem až příliš mnoho, a ministři schvalují věci, o kterých má rozhodovat majitel – ať již kapitálu, anebo svých pracovních schopností.
Jenže krach tohoto novodobého absolutismu neznamenal krach potřeby státu jako instituce, starající se o věci, které trh zvládnout nemůže. Jen někteří si to mysleli. Ani teď krize neznamená konec trhu jako klíčového prvku v moderní ekonomice, neskončí burzy, neskončí ani hypotéky.
Liberalismus neupadl v nemilost proto, že by jeho základní myšlenka byla špatná. Nýbrž proto, že jeho vulgární interpretace vedla k nedostatečné ochraně trhu, jenž prostě přestal fungovat. Neprůhlednost hospodaření finančních institucí i emitentů cenných papírů, jde právě na vrub těch, kteří považují regulaci za omezování osobní svobody.
Nápadně to připomíná i krach opačné, pseudo keynesiánské ideologie v letech osmdesátých. Právě tehdy začali mnozí dnešní rádoby liberálové řvát, že regulace je sprosté slovo (ne náhodou nad tím například nositel Nobelovy ceny a kovaný liberál Milton Friedman tak trochu kroutil hlavou). Dnes zase jejich oponenti hulákají, že burzy jsou příčinou všeho zla.
Co se tedy stane? Kyvadlo se prostě uvedlo do pohybu a půjde teď ještě chvíli na druhou stranu, říkejme tomu pracovně třeba „do leva“. Ještě chvíli bude cestovat tímto směrem, než začne zpomalovat a nakonec se vydá zase zpátky. Bude to tedy rok návratů. Návratu ke keynesiánství, anebo to ještě letos stihneme zpátky k liberalismu? Hlavně aby ty brázdy z rozdávání bianco záruk, podporující morální hazard, a dalších nesystémových opatření nerozklížily trhy až příliš.
Nejlepší by však bylo, kdyby to byl rok návratu ke zdravému rozumu a potřebné míře empatie, chcete-li, možná pokory. Ta lidskému pokolení nikdy nemůže uškodit a její vzácnost v posledních dobách roste ještě rychleji než vzácnost vyčerpatelných přírodních zdrojů.
O čem, že to hovořil nejslavnější prvorepublikový historik Josef Pekař ve vztahu k českým dějinám? O periodicitě? Asi se to netýká jen české kotliny.
Co naplat, dopady krize na Českou republiku nelze přehlédnout. Na stranu druhou, odhadovat „jak hluboko“ a „jak dlouho“, je dost těžké. Asi proto se vedle těchto chmurných zpráv už nehemží stránky novin a webů tolik předpověďmi konkrétních čísel.
Co tedy od roku 2009 očekávat? Možná ještě zajímavější než pro ekonomy, je tato otázka pro sociology. Devadesátá léta přinesla určitou polarizaci společnosti, příjmy se po mnoha desetiletích rozvrstvily do škály, jejíž jeden konec byl v nedohlednu pro ty, jež byli na konci druhém (lhostejno kterém). Mnozí se majetkem přestali tajit a vydávali jej na odiv. Leckteří si začali myslet, že mohou vše, mnozí z těch druhých jim začali závidět. S frustrací na straně jedné a neschopností vyrovnat se s bohatstvím na straně druhé zápolí mnozí dodnes.
Co přinese současné dění? Osobně si nemyslím, že opravdu krvavou krizi. Spíše ztrátu iluze, že se nic nemůže stát, že nás čekají věčně dobré časy a že žít na dluh je bez rizika. Tedy alespoň pro někoho.
Nejde jen o náš problém, a tak se celá západní civilizace snaží s tím něco dělat. A padají mýty. Trh už není všemocný, pravidla pro zachování konkurenčního prostředí nejsou nepřekročitelná. Státy rozdávají veřejnou podporu, jen to lítá. Do ekonomik se budou pumpovat peníze. Evropská unie nad tím přebírá cosi jako záštitu, aby to nevypadalo, že vlády zvýhodňují domácí proti cizím.
Hovoří se znovu o dotacích, úlevách, dokonce leckde možná i přispějí obyvatelům na nové auto, aby se udržela poptávka. Leckdy to vypadá na to, že lékem má být přesně ona droga, která způsobila naše dnešní problémy. Tedy spotřeba (nadspotřeba) na dluh. Asi to vychází z terapeutického přístupu při léčbě narkomanie, kdy se obvykle také začíná podáním drogy.
Ani Pakt stability třeba už nebude dogmatem. Nejsou jím ani pravidla, že stát se radši nemá do ničeho moc montovat. tzv levicoví ekonomové vystupují ze stínu, objevují své staré pravdy a volají: „Kasinový kapitalismus skončil! Přepište učebnice! Liberalismus je mrtev!“ Pan Sarkozy prorokuje, že nastává nová epocha, aniž by přesněji specifikoval, v čem je její nová kvalita.
Nějak mi to připomíná začátek devadesátých let, kdy v celé Evropě vítězily pravicové strany. Nějaký ten rok či desetiletí před tím ovlivňovaly vlády vše v takové míře, že nezbylo než od nich odtrhnout centrální banky a další úřady. Ukázalo se, jak je zhoubné, jestliže jde státním rozpočtem až příliš mnoho, a ministři schvalují věci, o kterých má rozhodovat majitel – ať již kapitálu, anebo svých pracovních schopností.
Jenže krach tohoto novodobého absolutismu neznamenal krach potřeby státu jako instituce, starající se o věci, které trh zvládnout nemůže. Jen někteří si to mysleli. Ani teď krize neznamená konec trhu jako klíčového prvku v moderní ekonomice, neskončí burzy, neskončí ani hypotéky.
Liberalismus neupadl v nemilost proto, že by jeho základní myšlenka byla špatná. Nýbrž proto, že jeho vulgární interpretace vedla k nedostatečné ochraně trhu, jenž prostě přestal fungovat. Neprůhlednost hospodaření finančních institucí i emitentů cenných papírů, jde právě na vrub těch, kteří považují regulaci za omezování osobní svobody.
Nápadně to připomíná i krach opačné, pseudo keynesiánské ideologie v letech osmdesátých. Právě tehdy začali mnozí dnešní rádoby liberálové řvát, že regulace je sprosté slovo (ne náhodou nad tím například nositel Nobelovy ceny a kovaný liberál Milton Friedman tak trochu kroutil hlavou). Dnes zase jejich oponenti hulákají, že burzy jsou příčinou všeho zla.
Co se tedy stane? Kyvadlo se prostě uvedlo do pohybu a půjde teď ještě chvíli na druhou stranu, říkejme tomu pracovně třeba „do leva“. Ještě chvíli bude cestovat tímto směrem, než začne zpomalovat a nakonec se vydá zase zpátky. Bude to tedy rok návratů. Návratu ke keynesiánství, anebo to ještě letos stihneme zpátky k liberalismu? Hlavně aby ty brázdy z rozdávání bianco záruk, podporující morální hazard, a dalších nesystémových opatření nerozklížily trhy až příliš.
Nejlepší by však bylo, kdyby to byl rok návratu ke zdravému rozumu a potřebné míře empatie, chcete-li, možná pokory. Ta lidskému pokolení nikdy nemůže uškodit a její vzácnost v posledních dobách roste ještě rychleji než vzácnost vyčerpatelných přírodních zdrojů.
O čem, že to hovořil nejslavnější prvorepublikový historik Josef Pekař ve vztahu k českým dějinám? O periodicitě? Asi se to netýká jen české kotliny.