Včera(9.12.2009) jsme měli opět možnost sledovat další díl rozpočtového běsnění české poslanecké sněmovny. V posledních letech se tato záležitost opakuje se železnou pravidelností, tudíž nemělo by nás to příliš překvapovat. Pravda je, že na pozadí finanční a ekonomické krize a zejména v kontextu chmurných vyhlídek na léčbu chronické schodkovosti českých veřejných financí, by člověk čekal přeci jen větší pokoru a střídmost poslanců při rozhodování o cizích penězích /rozuměj penězích daňových poplatníků/. To je ovšem téma spíše pro hlubší politologickou či politicko-ekonomickou úvahu, do které se právě teď nechci pouštět. Odkazuji např. na zajímavý text Davida Marka v dnešním(10.12.2009) E15: http://www.e15.cz/nazory/komentare/jak-se-vyhnout-recke-ceste


Raději bych drobně přispěl do debaty k tomu jaká by měla být terapie jednoho z nejčastěji zmiňovaných problémů veřejných financí – penzijního systémů. V proslovech politiků, v mediích i na odborných setkáních se ve všech pádech skloňuje důchodová/penzijní/ reforma jako jeden z nezbytných domácích úkolů k řešení narůstajícího zadlužení českého státu.

Je to docela pochopitelné, když si uvědomíme, že na důchody jde víc než čtvrtina celého rozpočtu a stát už nestíhá přes tzv. sociální pojištění (rozuměj důchodovou daň) vybírat dost peněz na to, aby měl důchody z čeho platit. A to je ona důchodová daň v Česku jedna z nejvyšších na světě (28% hrubých mezd). Přesto, že důchodci příští rok (2010) nedostanou přidáno ani korunu navíc (vzhledem k nesplnění inflační valorizační podmínky), bude muset státní rozpočet vydat na důchody oproti letošku o 8,5 miliardy víc než letos. Důvodem je to, že vzhledem k demografickému vývoji i v roce 2010 přibude cca 30 – 40 tisíc nových klientů České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ). Navíc v průměru jsou důchody nových důchodců signifikantně vyšší než je průměr u celkové seniorské populace.

Slovnímu spojení důchodová /penzijní/ reforma se tak, v duchu „headlinové“ (rozuměj povrchní) komunikace dnešních medií, pomalu ale jistě dostává povahy jakéhosi tajemného všeléku či téměř bezbolestného řešení, jehož příchodu na svět brání pouze nepoučení politici. Pravda je ovšem docela prostá a také poněkud drsnější.

Český důchodový systém funguje na principu průběžného financování (anglická zkratka PAYGO – pay-as-you go, česky plať jak jdeš), kdy aktuální ekonomicky aktivní generace platí již zmíněnou důchodovou daň, z jejíhož výnosu jsou obratem financovány důchodové dávky současných důchodců (tedy klientů ČSSZ). Předpokládá se, že stejně tak důchody pro dnes ekonomicky aktivních generace budou v budoucnu platit, ti kteří budou v budoucnu plátci daní.
Potud je vše v pořádku, drobný problém nastává vzhledem k tomu, jaký demografický vývoj čeká českou populaci (a nejenom ji) v nejbližších desetiletích. Tady doporučuji stránky Českého statistického úřadu a výstupy z jejich nedávné demografické projekce: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/stromy_zivota_do_roku_2066

Pro důchody je podstatné to, že se počítá s tím, že zatímco dnes na jednoho příjemce důchodové dávky má ČSSZ ve své databázi cca necelé 2 (slovy dva) plátce důchodové daně, v roce 2050 to v souladu s demografickými předpoklady bude pouze jeden plátce na jednoho důchodce.
Z toho vyplývá, jednoduchý závěr: je-li dnes při důchodové dani 28% průměrný důchod cca 50 % čisté průměrné mzdy, pak za 40 let to při stejné dani bude cca 25% čisté průměrné mzdy.

Aby mohl důchodový systém (PAYGO) dále fungovat existují jen dvě možná řešení, resp. jejich kombinace.
1. důchody se musí snížit
2. nebo se musí zvýšit důchodová daň

To první je v čisté podobě politicky téměř neřešitelné. K takovým opatřením se přistupuje až když je už opravdu hodně zle – viz např.dnešní Lotyšsko a Maďarsko. Proto se to všude na světě děje nepřímo postupným zvyšováním oficiální věkové hranice pro nárok na starobní důchodovou dávku, což ve výsledku znamená totéž.

To druhé je cesta, která je již dnes a jistě bude i do budoucna, zmiňována především z levé části politického spektra. V českých podmínkách je to, při již (v mezinárodním kontextu) enormním daňovém zatížení pracovního místa, nepochybně slepá ulička. Jejím výsledkem bude především zvýšení nezaměstnanosti, růst šedé a černé práce a tím i další úpadek příjmové základny důchodového systému.

Mnozí tedy vzhlížejí jako k univerzálnímu řešení k radikální penzijní reformě, která by spočívala v přechodu od stávajícího systému průběžného financování (PAYGO) k systému individuálních kapitálově krytých účtů, nebo-li k povinnému penzijnímu spoření. Vzhledem k omezenému času a zejména vlastním schopnostem si dovolím pominout vlastní argumentaci, která by se pokoušela doložit, že stárnutí populace je problémem pro důchody bez ohledu na způsob financování a odkazuji na stránku prof. Nicolase Barra z London School of Economics, kterého považuji za největší osobnost současné ekonomie veřejných financí na světě: http://econ.lse.ac.uk/staff/nb/index_own.html#pub.

Praktickým a velkým problémem tohoto řešení však zůstává způsob financování tzv. nákladů přechodu nebo-li tranzitivních nákladů. Ty vznikají tím, že je nutno nahradit nově chybějící zdroje financování důchodů stávajících seniorů, když umožníme aby současní plátci důchodové daně začali část či ( teoreticky) celou tuto daň ukládat na vlastní důchodové účty jako zdroj financování svého budoucího důchodového příjmu. Tyto náklady lze teoreticky financovat z následujících zdrojů:

• Zvýší se důchodová daň pro současnou generaci jejích plátců a toto zvýšení bude směřovat na jejich individuální penzijní účty nebo budou zvýšeny jiné daně a jejich výnos bude sloužit ke kompenzaci vzniklého výpadku v PAYGO.
• Sníží se výdaje na důchody či jiné veřejné programy.
• Zvýší se veřejný dluh, který bude v budoucnu uhrazen zvýšením daní či poklesem výdajů.
• Ve veřejných rozpočtech budou realizovaný jiné úspory.

Nebo ještě jinak, trochu praktičtěji; potenciálně lze zdroje financování tranzitivních nákladů hledat v těchto oblastech:
• Parametrické změny ve stávajícím PAYGO systému
• Zvýšení veřejného (státního) dluhu
• Příjmy z privatizace
• Růst HDP a z něho plynoucí vyšší příjmy veřejných rozpočtů

Je z toho více než zřejmé, že možnosti v tomto směru jsou v českém případě velmi omezené, resp. jejich dosažení je podmíněno mimořádným politickým úsilím a odvahou. To spočívá zejména v nutnosti přesvědčit voliče o nezbytnosti dlouhodobého řešení tohoto problému způsobem, který nepovede k dluhovému kolapsu veřejných financí a současně tím ke dramatickému narušení mezigenerační solidarity, jako nezbytného prvku fungování společnosti.

Abych nebyl špatně pochopen, nevolám po odmítnutí penzijní reformy fondového typu. ČR dnes patří mezi vyspělými zeměmi k těm, které jsou z hlediska budoucí stability penzijního systému nejhůře připraveny na prudké stárnutí obyvatelstva (viz Zpráva EK o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí již z roku 2006 http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/publication7903_en.pdf).
Český důchodový systém je téměř totálně závislý pouze na financování PAYGO, nemá prakticky žádné rezervy a politická reprezentace není schopna dospět k elementární shodě o budoucím dlouhodobém řešení.
Ať už toto řešení bude mít jakékoliv parametry je nad slunce jasné, že bez posílení důchodových úspor se v této zemi neobejdeme.

Penzijní reforma je v Česku trochu něco jako Yetti - Nikdo ho neviděl ale všichni o něm mluví. Důchodový systém a jeho nezbytné přizpůsobení však nejsou nic abstraktního. Důsledky toho zda je tento systém řízen dlouhodobě rozumně či nikoliv neseme a poneseme všichni ať už jako daňoví poplatníci, či jako jeho klienti. Je třeba přiznat, že změny v českém důchodovém zabezpečení probíhají téměř kontinuálně od počátku 90.let. Problém je však v tom, že tyto změny jsou zcela nedostatečné vzhledem k povaze změn prostředí, tj. zejm. demografie, které jsou za dveřmi resp. již pomalu vcházejí do dveří.

Část dnešní politické reprezentace odmítá byť jen otevřeně hovořit o výzvách, které před důchodovým systémem stojí a už vůbec nemá odvahu trvale prosazovat nezbytné přizpůsobovací kroky. Jsem svědky ignorance dlouhodobých trendů a neutuchajícího politického konjukturalismu (rozuměj populismu) typu návrh na 13. důchody, snah o opětovné zavádění profesních privilegií apod.

Tímto textem jsem chtěl pouze připomenout, že v životě není nic zadarmo a v případě penzijní reformy to platí zejména. Penzijní reforma, kterou nutně potřebujeme pro zachování mezigeneračního smíru v této zemi se nedá provést bez toho, aniž by se stala dlouhodobou prioritou č.1 české politiky a veřejných financí.