V regulaci černého financování politických stran patříme mezi nejhorší v Evropě. Připravuje se zákon, který to má změnit. Bohužel, všichni v něm vidí jen bič na Babiše - a to je trochu málo.

Před měsícem vyšel v Respektu a na iHNedu článek Může si Babiš platit ANO? Podle Evropy bohatí sponzoři pokřivují demokracii. A zvyšují riziko korupce s citacemi mé osoby, které jsem - pokud vím - nepronesl a s kterými silně nesouhlasím. V reakci jsem napsal tuto polemiku s „mými“ uveřejněnými názory, bohužel ji Respekt v této podobě odmítl uveřejnit (byť i jen na webu).

Byla by chyba vnímat nový zákon o financování politických stran jen jako bič na Babiše. Návrh sice obsahuje prvky proti velkým dárcům, mnohem podstatnější jsou ale paragrafy, které mají bolet všechny strany: nezávislý dozorový úřad, kontrola výdajů na kampaně, zveřejňování detailů financování na internetu. Černé financování kampaní tu přeci bylo už dávno před hnutím ANO. Jeho omezení je pro demokracii stejně důležité, jako udržet na uzdě střet zájmů pana Babiše. Utajený střet zájmů, kdy pravý sponzor strany není vidět, je totiž mnohem nebezpečnější než ten přiznaný.

Pokud se veřejná debata povede jen o tom, zda budou dary zastropovány jedním či třemi miliony, pak je to bez nadsázky boj o Potěmkinovu vesnici. Toto opatření podle zahraničních zkušeností mnoho neřeší - peníze lze rozdrobit více osobám, poskytnout je půjčkou, skrze stranickou firmu nebo za fiktivní plnění (nezapomínejme, že strany mohou dnes v omezené míře podnikat). Veřejnost by se proto měla na místo darů zajímat o skutečně zásadní témata: kdo bude jmenovat předsedu nezávislého úřadu, co bude jeho úřad smět dělat, nebo proč se zákon nevztahuje na stranické firmy. Právě na otázce stranických firem je totiž vidět neochota rozbíjet nepříliš uspokojivé zavedené pořádky.

Střet zájmů, který není vidět

Společnost Cíl, a.s. dala podle našich dat za posledních 10 let ČSSD 200 milionů Kč. To je zhruba třikrát více, než ANO 2011 daroval Andrej Babiš a Agrofert za celou dobu existence hnutí, tedy 62 mil. Kč - dlužno však dodat, že další prostředky mohly jít formou půjček. Cíl, a.s. je firma plně vlastněná a ovládaná ČSSD a údajně nešlo o skutečné dary, ale "jen" o škrtání dluhů. To ale na věci nic nemění, spíš přináší další otázky. Jak mohla ČSSD udělat sekyru 200 milionů? Kde je Cíl, a.s. vzala? Vždyť ta firma je dlouhodobě ve ztrátě, její obraty tvoří jen zlomek oné částky. Praly se přes ni historicky peníze utajených sponzorů? To se už asi nikdy nedozvíme. Měli bychom ale zajistit, ať se to neděje do budoucna.

Když se podíváte na financování ostatních stran, je obrázek jiný, ale nikoliv lepší. ODS získala za posledních deset let od firem celkem 303 mil. Kč darů, čtvrtina dárců je podle našich zjištění přímo napojená na veřejné zakázky nebo evropské dotace. TOP 09 a KDU-ČSL jsou s podílem takto napojených dárců v těsném závěsu. Podotýkám, že samotná suma těchto problematických darů u ODS je opět větší, než jakou do ANO investoval Andrej Babiš. Čistě číselně má tedy ODS větší střet zájmů než ANO, jen je hůře mediálně uchopitelný. Nejedná se přitom o záležitost minulou - i v loňském roce ODS dostala nejvíc darů ze všech politických stran.

Zkrátka a dobře: významné riziko střetu zájmů najdeme ve financování všech velkých stran (snad s výjimkou KSČM, která je závislá na státních příspěvcích). Nový zákon ho nevymýtí, pomůže ale z nepřiznaného střetu zájmů dělat ten přiznaný. Uvidíme, kdo stranám peníze dává či půjčuje, a uvidíme to vždy před volbami. Jak se střetem zájmů naloží voliči? To už je na nich. Neřešeným rizikem zůstávají stranické firmy a nově zaváděné politické instituty, kam se logicky černé financování přesune, pokud zákon tvrdě zreguluje jen financování samotných stran. Zůstane-li stávající vládní návrh tolerantní k firmám, pak věštím, že za pár let bude mít každá strana svůj Cíl, a.s.

Financování bokem

V nedávném rozohoru pro DVTV se David Rath vyjádřil, že podle jeho zkušeností je financování kampaní v ČSSD (a jiných stranách) zcela běžně prováděno v hotovosti a mimo účetnictví. Jinak řečeno: jakkoliv jsou výše zmíněná čísla alarmující, mohou být jen špičkou ledovce, která protekla oficiálními účty. Že část peněz na kampaně od sponzorů neprochází transparentními účty, ale krabicemi od vína, ostatně nepřímo potvrzují i zprávy Transparency International, která v minulých letech upozorňovala právě na rozdíly mezi vykázanými a reálnými náklady na kampaně.

Má-li nový zákon k něčemu být, pak je to potlačení právě tohoto jednoho problému tvrdou kontrolou příjmů i výdajů stran. Až po rozpletení nitek financí vedoucích k různým stranám můžeme poměřovat, kdo z politiků rozhoduje ve větším střetu zájmů. To ale ještě potrvá léta. Zákon o financování politických stran je prvním krokem ČR na cestě mezi slušně fungující demokracie. Pokud (a to je stále pokud s velkým P) bude alespoň v současné nedokonalé podobě platit před volbami, náleží všem stranám koalice potlesk.

Autor vede projekt PolitickeFinance.cz, je garantem Rekontrukce státu a poradcem na Ministerstvu financí pro otevřená data. Ani jedna z pozic ho neživí, nicméně v duchu článku považuje za vhodné svůj střet zájmů přiznat.