Reakce na text stížnosti některých redaktorů Radě pro ČT a vyjádření svou radních v Parlamentních listech

Přečetl jsem si v Parlamentních listech ostře kritické články dvou členů Rady pro Českou televizi na adresu vedení ČT. Oba zmiňují dokonce nejen ohrožení pozice ředitele zpravodajství, ale i generálního ředitele.

Udivuje mne, že radní nectí princip „presumpce neviny“, či zásady „budiž slyšena i druhá strana“. Vycházejí zcela jednostranně ze stížnosti údajně 23 redaktorů Zpravodajství ČT – podepsáni jsou pouze D. Drtinová a A. Komers s odůvodněním, že se ostatní se obávají „odvety“.

Když jsem před rokem a půl odstoupil z Kolegia Generálního ředitele, abych se eticky vyrovnal s tím, že chci zveřejnit kritické výtky (tehdy šlo o schvalovací režim literární přípravy projektů a některé personální kroky), pod svůj názor jsem se pro ČTK i další média zcela samozřejmě podepsal. Neobával jsem se „odvety“ ze strany vedení ČT, přestože jsem v podstatně méně hájené pozici, než redaktoři televizního zpravodajství – nejsem zaměstnancem ČT a žádné odbory se za mne nepostaví, když nedostanu práci.

A tak si kladu otázku, zda jsou petenti, chránění odbory i svou početností, opravdu tak vystrašení, nebo jen chtěli vytvořit jakousi kouřovou clonu „obav z odvety“ a tedy panujícího strachu mezi zaměstnanci ČT. Paní D. Drtinová poněkud infantilně napsala, že "...neuhne, i kdyby proti ní stálo 500 Moravců“.

Spíše než o realitu se jedná o mesianistickou pózu novinářky, která s eskalující energií vedla konfrontační rozhovory v ČT způsobem, jaký nemá obdoby v seriozních televizích západní Evropy (mám na mysli BBC, ORF, či ZDF).

Jen pro pořádek – 61 kolegů petentů vyjádřilo vedení zpravodajství důvěru a odmítlo tvrzení, že se dopouštělo obsahových manipulací.

Čtu-li věcné zdůvodnění petice, musím souhlasit (byť v poněkud pozměněném významu) s textem stížnosti v části, kde se píše, že: „...favorizování některých politických proudů, je … v rozporu s úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání…“.

Z textu stížnosti petentů Radě bezděky plyne potvrzení takového názoru – velká část údajně „cenzorních“ zásahů editora se týká omezeného zveřejňování kontextuálního ostouzení prezidenta Zemana a osob s ním spojovaných, a naopak nezveřejňování v dostatečné míře projevů prezidentského kandidáta Schwarzenberga.

Uvedu příklady:

Petenti si stěžují, že pod zprávou Pražského Hradu k indispozici prezidenta u příležitosti vystavení korunovačních klenotů, nebyly zařazeny záběry ukazující prezidentovo vrávorání. Patří k elementární etice novináře, že část, označenou jako zpravodajství, nedoplňuje žádnými komentáři, ani přídavnými obrazovými kontexty.

Vidím-li nějakou chybu vedení zpravodajství, spatřuji ji v tom, že někteří redaktoři, včetně petentů, nejsou zřejmě dostatečně poučeni o principech novinářských etických kodexů, včetně kodexu ČT.

Nejsou zřejmě poučeni ani o zákonu, který zapovídá vést v době voleb propagaci některého z kandidátů na úřad prezidenta, když ve svém výčtu uvádějí, že nebyl zveřejněn rozhovor, který dal pan Schwarzenberg v době, kdy opouštěl volební místnost a volby ještě nebyly ukončené.

Neméně pozoruhodný je argument, že zprávy ČT nepřinesly v hlavním vydání informaci o tom, že výtvarník David Černý vztyčil desetimetrový fialový objekt, zobrazující prostředníček, namířený proti pražskému Hradu. Je to opravdu událost mimořádného významu?

Po parlamentních volbách by bylo možné podobné gesto mířit na představitele několika politických stran. Proč to neudělat? Protože slušně vychovaní lidé vědí, že je to vulgární gesto, které patří do bulvárního média na první stránku. Vůči jakému vkusu jsou petenti konformní?

Kdybych měl z osobního zorného úhlu napsat, kdo koho se bojí, napsal bych, že se bojím některých redaktorů Zpravodajství ČT. Dovolil jsem si před časem v rozhovoru pro Parlamentní listy napsat svůj názor na jednání ředitelky Nových médií a na novinářské kvality paní Drtinové.

Se zlou jsem se potázal, když jsem mimo jiné napsal i to, že se v ČT v době prezidentských voleb na chodbě objevily letáky „Volím Karla“ a někteří zaměstnanci se na klopách vyzdobili identickou plackou. Letáky byly odstraněné až na mé upozornění, že politická agitace ve veřejnoprávním médiu je nepřípustná.

Jeden redaktor zpravodajství kvůli mnou vyjádřenému názoru vedle mne zastavil a křičel na mne staženým okýnkem auta, jiná redaktorka mne půl hodiny kárala zvýšeným hlasem v telefonu – zvláště ji pobouřil můj dotaz, chce-li mi názor zakázat.

A není celá ta bouře ve sklenici vody se záplavou silných slov jen pokusným balonkem, je-li veřejnost nakloněna rebelii, srovnatelné s rokem 2000, která by obnovila elitní pozici některých redaktorů zpravodajství v rámci ČT, případně by se posléze některý z nich, jako v uvedeném případě, mohl stát generálním ředitelem? Nepřejí si náhodou znovu zkusit „spacákovou“ revoluci, kdy ve prospěch jedněch politiků, kteří s nimi následně obřadně bivakovali v budově zpravodajství, zahájili kampaň proti jiným politikům? Opravdu za tím křikem o veřejnoprávnosti nejsou žádné elitářské ambice?

Pro pořádek doporučuji seznámit se s obsahem pojmu „gatekeeping“, jak ho formuloval D.M. White. Editoři zpravodajství existují v každém médiu a ne vždy vyhoví každému přání redaktora zveřejnit tu, či onu konkrétní zprávu.

Podle teoretičky médií, P. Shoemakerové, se gatekeeping netýká pouze výběru informací do zpráv, ale i jejich přetváření v události, které v komerčních médiích vytvářejí redaktoři podle vkusu publika, o jehož zájem se ucházejí. K přetváření zpráv do „událostí“ patří jistě i zmíněné požadavky kontextuální manipulace zprávy Pražského Hradu obrazovým doprovodem, či zveřejnění zdviženého prostředníčku artefaktu D. Černého. Obé svědčí mimo jiné i o vkusu petentů.