Vím, že u některých příliš překotně nadšených Evropanů slova euro-atlantická, či euro-americká civilizace vyvolávají husí kůži. Jen bychom přitom neměli zapomínat, jak by bez toho druhé článku ona pyšná EURO-civilizace po století extrémů asi vypadala. A tak ještě pro ty, kteří mou minulu úvahu nečetli, opakuji: Kdyby bylo nějaké referendum, tlačil bych se u urny s lístkem „Americkému radaru ANO“. Evropané nám navíc z Bukurešti už vzkázali, že je jim to v podstatě na té jejich židli jedno.


Přiznám se, že mne docela překvapila rozměrnost odezvy na mou úvahu o prospěšnosti americké vojenské přítomnosti v naší zemi v podobě radarové součásti protiraketové obrany. Jde zřejmě o velmi živé téma a názorová šíře a potřeba vyjádřit se k tomuto tématu svědčí o tom, že veřejnost není zdaleka tak apatická, jak někteří pesimističtí politologové předpokládají.

Za méně pozitivní považuji emoční zablokování, neochotu k racionální argumentaci a racionálnímu diskurzu. Jako bychom ztráceli schopnost zvažovat názory, které jsou v rozporu s naším apriorním (povýtce ideologickým) obrazem světa.

Když mi bylo 18 let, byl jsem za projev sympatií vůči americké svobodomyslnosti a americké kultuře vyloučen ze studia na všech vysokých školách v tehdejším Československu. A ještě mám schované zdeúřední rozhodnutí OO-VB, že ze stejného důvodu není v zájmu mé socialistické vlasti, abych na 14 dní vycestoval do tehdejší NDR za kamarádem, s nímž jsem si dopisoval.

Když jsem o 28 let později měl tu čest doprovázet tajemníka velvyslanectví USA jako předseda KSČM po severomoravském kraji a o půlnoci spolu s ním v Karviné dekorovat pod československou a americkou vlajkou na jevišti královnu krásy „třešničkového bálu“, docela jsem věřil, že čas fatálních černo-bílých zjednodušení alespoň na čas skončil. Že jsme si začali všichni, či alespoň většinově, uvědomovat výjimečnou historickou šanci a dokážeme uchopit příležitost k novému zakotvení své nezávislosti.

Částečně se to v dalších létech stalo. Ukončený však ten proces dodnes není. Především v našich myslích.

Nepovažoval bych tento stesk za potřebný formulovat, nebýt článku seriozního komentátora Práva, Alexandra Mitrofanova, "ODS chce sedět na dvou židlích", zveřejněného dnes 26.4.2008, kde mne kvůli úvaze, vyvěšené na tomto blogu již tři týdny, hned v prvním odstavci jmenuje „brilantním mluvčím ODS (…v této věci…)“.

Co asi tímto obratem pan Mitrofanov míní? Nade vší pochybu přece ví, že mluvčím ODS nejsem. V této, ani v jiných věcech.

Myslím si, že je rozhněván. Ne snad na mne osobně. To hněv vůči myšlence je důvodem, proč se snaží diskvalifikovat můj názor krkolomným spojením KSČM a ODS do jedné věty. Sympatie ke spojenectví s USA a vědomí geopolitické prospěšnosti tohoto spojenectví a existenci KSČM považuje pan Mitrofanov zřejmě v duchu ideologických stereotypů za stejně neslučitelné jako nebe a peklo (proč by jinak zdůrazňoval u mého jména funkci, kterou 15 let nevykonávám, aniž jsem 15 let členem jakékoli politické strany). Ale o odporu k byzantskému obrazoborectví jsem mluvil často i ve svých politických projevech před tehdy spolustraníky.

Hned v dalším odstavci dává pan Mitrofanov čtenáři k posouzení mou větu, že naše integrace do EU svírá občana, který nebyl v minulém režimu disidentem, daleko tužší obručí, než jakou byl svírán za režimu předlistopadového. A aby čtenář náhodou nebyl na pochybách, jak to má chápat, rovnou kvalifikuje mou myšlenku jako svědectví „silných negativních emocí vůči EU“.

Negativní emoce mám vůči rajské polévce nebo bolesti zubů. EU je abstrakce daleko za horizontem čehokoli, co by mne emočně mohlo vzrušovat.

To ne já, ale pan Mitrofanov je rozhněván. A jistě ne na mne. Možná na ODS, která je ovšem také jen abstrakcí. Možná na současnou geopolitickou unipolaritu v očekávání, že se to už brzy změní a světový řád bude určovat akceschopná OSN.

Každopádně však v zajetí svého hněvu vůči souhlasu s umístěním amerického radaru na našem území se pan Mitrofanov tváří, že mi nerozumí a přehlíží stohy směrnic, které chrlí bruselská byrokracie, aby zregulovala povolené množství vinic, povinné pákové baterie v hospodách, cukerné kvóty, elektroinstalaci, svíčkovou v mrazáku… atd. v rozsahu, o jakém si předlistopadová Státní plánovací komise mohla nechat jen zdát.

Ale to pan Mitrofanov přece ví lépe a podrobněji než já. Je rozhněván. A myslím, že ne na mne. Je rozhněván na můj názor, o čemž svědčí i způsob myšlení, které mi podsouvá: „EU je patrně pro Svobodu jen zástěrkou velkoněmeckých zájmů. Mohl by také dodat, že Němci se dnes spřáhli s Rusy…“.

Nu, nechci pana Mitrofanova chytat za slovo, jeho způsob vedení polemiky je ovšem v této části velmi starého data – nejprve napíše, co si ve skrytu duše myslím, byť jsem to neřekl, pak mou podvědomou myšlenku oklasifikuje a krkolomnou zkratkou získá vysvětlení „co vede ODS k jejímu dvojímu chování“. To ale není úctyhodný intelektuální výkon, to je hněv.

Nechci chytat pana Mitrofanova za slovo, ale jistě mě nepodezírá z kolosální nevědomosti o tom, kolik Němci, jeden každý, do rozpočtu EU přispívají. Ani já jeho nepodezírám z toho, že by ve svém evropanském zaujetí (které mu patrně stejně, jako mnohým jiným, mírně splývá s potřebou vymezovat se nikoli pozitivně, prostřednictvím systému nepostradatelných hodnot, spojujících evropský lid; nýbrž potřebou vymezovat se vůči Spojeným státům) úmyslně vytěsňoval historické reminiscence trojí vojenské okupace naší země datované 1939, 1948 a dovršené srpnem 1968.

Nepodezírám bystrého komentátora z toho, že by byl v naivním zaujetí přesvědčen, že s příchodem pravdy a lásky přestaly existovat mocenské zájmy našich velkých sousedů, které lze udržet v přijatelných mezích pouze za určitých okolností (copak to říkal pan Chirak na adresu malých evropských zemí, když byl ještě francouzským prezidentem?).

A konečně nepodezírám pana Mitrofanova ani z toho, že by v zaujetí proevropském pozapomínal na historickou zkušenost, vedoucí Evropany v minulém století opakovaně k přehnané pýše a sebedůvěře, aby se na pokraji katastrof nakonec museli uchýlit k volání o pomoc přes Atlantik.

Věta, kterou pan Mitrofanov napsal v závěru svého komentáře zní mi však známě a zlověstně: „Sedět na dvou židlích ale svedou jen lidé s diplomatickým talentem a schopností ke kompromisům. Občanští demokraté to neumějí, proto se sesle pod nimi dříve, či později rozjedou…“.

Jen doufám, že slyším trávu růst a ta věta neznamená sentimentální vzpomínku na diplomatický talent E.Benešem získaných předválečných i poválečných záruk československé suverenity.

Vím, že u některých příliš překotně nadšených Evropanů slova euro-atlantická, či euro-americká civilizace vyvolávají husí kůži. Jen bychom přitom neměli zapomínat, jak by bez toho druhé článku ona pyšná EURO-civilizace po století extrémů asi vypadala.

A tak ještě pro ty, kteří mou minulu úvahu nečetli, opakuji: Kdyby bylo nějaké referendum, tlačil bych se u urny s lístkem „Americkému radaru ANO“. Evropané nám navíc z Bukurešti už vzkázali, že je jim to v podstatě na té jejich židli jedno.

26. dubna 2008