„…Obroda by měla začít přepracováním ideje vysílání veřejné služby, neboť veřejní vysílatelé selhali ve snaze o nalezení intelektuálních argumentů, podporujících další přesvědčivost hodnot veřejného vysílání…“
(J.Curran: Krize veřejné komunikace - Přehodnocení)

[příspěvek byl ve zkrácené podobě přednesen na semináři „Programové změny v ČRO, jejich dopad a budoucí vývoj“ 19.06.2008]

Dámy a pánové, děkuji za pozvání na dnešní seminář a zároveň obdivuji Vaši odvahu očekávat, že řeknu cokoli, co pro Vás bude inspirativní a užitečné. Nikdy jsem v rozhlase nepracoval a ani do budoucna o to nehodlám usilovat. Nejsem proto vázán loajalitou vůči komukoli z manažmentu ČRo, což mi v prezentaci názorů poskytuje jistou výhodu.

Pohybuji se téměř 40 let ve světě audiovizuálních médií a působení médií na sociální realitu, či konstrukci sociální reality mne zajímá teoreticky i jako pedagoga.

Název mého příspěvku dává tušit polemické zaostření a určitě se v tomto auditoriu nesetká s nadšeným souhlasem. Kladu si totiž otázky, které si možná v zajetí zaběhaných, formalizovaných přístupů profesionálové v oblasti rozhlasu a médií veřejné služby obecně, klást už přestali. Dost možná tyto otázky nebudou předmětem vašich úvah ani v budoucnu, protože vám budou připadat irelevantní.

Pro začátek bych Vám chtěl prezentovat dva grafy, které jsou přirozeně, jako všechny statistiky, čísel hry šálivé, definují však poměrně výmluvně prostor, v němž se chci pohybovat.
První graf jsem převzal ze stránek agentury Stem Mark. Vypovídá o spontánní znalosti rozhlasových stanic respondentů.



Český rozhlas, jako reprezentant média veřejné služby, má celkem 20 stanic. V šestnácti rozhlasových stanicích nalézáme v horní polovině pouze tři veřejnoprávní – ČRo 1 (Radiožurnál), ČRo 2 (Praha) a ČRo 3 (Vltava). Na spodní hraně se 7% (což je číslo, které se blíží velikosti statistické chyby) se umístilo regionální ČRo Brno.

Zbývajících 16 stanic Českého rozhlasu se nachází mimo pásmo spontánní znalosti respondentního vzorku.

Svědčí to o něčem?

Druhý graf jsem sestrojil sám. Vycházel jsem z dostupných údajů z internetových zdrojů (především z internetových stránek porovnávaných stanic) a vytvořil porovnání počtu posluchačů na jednoho redaktora či moderátora ve třech veřejnoprávních stanicích ČRo a komerční stanici Impuls a to v přepočtu na počet posluchačů denně i týdně. Grafická podoba je podstatně výmluvnější, než číselné řady, které uvedu později.

Počet posluchačů na jednoho redaktora, či moderátora (aproximativní přepočet)



Jde ale vůbec takto uvažovat o efektivnosti médií veřejné služby?

Obecnější úvod, po němž se vrátím ke konkrétním otázkám, které se týkají ČRo, začnu dvěma citáty.

První je z pera Jamese Currana a předznamenává polemický tón mého příspěvku k dnešní diskuzi:

„…Obroda by měla začít přepracováním ideje vysílání veřejné služby, neboť veřejní vysílatelé selhali ve snaze o nalezení intelektuálních argumentů, podporujících další přesvědčivost hodnot veřejného vysílání…“
(J.Curran: Krize veřejné komunikace - Přehodnocení)

Druhý citát vyjadřuje aktivistický postoj, pro který je nepostradatelnost médií veřejné služby mimo kompetenci jakékoli zkoumání a jakoukoli pochybnost. Za náhodný příklad takového postoje ocituji tři věty z článku Jana Punčocháře (na okraj letošních debat v Českém Krumlově):

„…definice veřejné služby je totiž nemožná z podstaty. Podobně jako není možné jednou pro vždy pojmenovat veřejný zájem - a od něj se obsah veřejné služby odvíjí. Problém je v tom, že není jeden veřejný zájem, je jich spousta a často stojí dokonce proti sobě…“

Kromě agnosticismu takového přístupu, který je mi vzdálený, vyplývá z logiky této aktivistické úvahy bezděky brutálně jednoduchá otázka:

Je větším veřejným zájmem financovat speciální daní [koncesionářské poplatky mají všechny znaky daně] média veřejné služby nebo podvyživené školství? Nebo solidární zdravotní systém? Nebo porpora malířů, spisovatelů...?

Proč by měl občan platit speciální daň na veřejnou službu, která se nedá ani definovat?

Doporučuji připomenout si některé teze z knihy „Strukturální přeměna veřejnosti“ Jürgena Habermase. Možná bychom tam pár argumentů ve prospěch teoretického vymezení potřebnosti médií veřejné služby přece jen našli.

Z příčin úpadku veřejné sféry v postindustriální společnosti, mezi něž Habermas počítá podíl masových médií na zablokování racionálně kritické diskuze posunem veřejnosti politických diskutérů směrem k veřejnosti masových konzumentů, vychází i James Curran, když říká, že je:

„…v první řadě třeba pokusit se přeorientovat termíny rámující debatu o médiích veřejné služby od individuálních potřeb k potřebám společenským… k podpoře komunitních hodnot. Zatímco přístup čistě komerčního vysílání vyzvedává hodnoty vlastnického individualismu. První je uspořádán tak, aby rozvíjel kulturu vzájemnosti a zodpovědnosti vůči druhým; druhý vyrůstá z tržní kultury, je definován peněžními vztahy a smlouvami a zaměřuje se na požadavky a potřeby jednotlivce…“

John Keane uvádí tři zásadní příčiny úpadku vysílání veřejné služby:
 finanční omezení
 problém legitimity
 technologické změny

Problém legitimity vymezuje takto:

„…je značně problematické chápat média veřejné služby jako pevnost svobody obklopenou chaosem a omezeními komerčních médií. Stejně problematické je vnímat média veřejné služby jako ideál kvality, vyrovnanosti a všeobecné přístupnosti. Tvrzení zastánců médií veřejné služby o jejich reprezentativnosti (legitimním zastupování veřejnosti) pak vychází z těžko obhajitelné fikce, zaměňující reálný stav veřejného vědomí a mediálně vytvářený vkus a obraz sociální reality…“
(John Keane: Média a demokracie)

Je třeba si uvědomit, že všechny uvedené úvahy ve prospěch médií veřejné služby vycházejí z prací současných neokeynesiánů, pokoušejících se najít argumenty pro veřejné vysílání na základě kritiky volného trhu. Mediální recipient v jejich pojetí není nejlépe zásoben informačními a kulturními hodnotami díky fungujícímu trhu, nýbrž především díky veřejné regulaci.

Myšlenková rozštěpenost českého intelektuálního prostředí je v tomto ohledu zarážející – ve všech oblastech společenského života se po roce 1989 stabilizoval většinový konsensus liberálně tržního „konce dějin“. Hovořit však v souvislosti s médii veřejné služby o trhu, efektivitě využívání veřejných prostředků, získaných z daňových odvodů, je pokládáno za barbarské a antiintelektuální.

Na mediálních daních se přece vyberou miliardy, které nikomu nechybí a jsou vynaložené na něco skoro stejně posvátného, jako jsou sirotci a válečné vdovy. Svatořečením pojmu „veřejná služba“ se v rámci politické korektnosti blokuje jakékoli racionalizační uvažování a umožňuje se v pravidelných intervalech daň z médií veřejné služby navyšovat v zájmu dalšího extenzivního růstu vlastnicky anonymních institucí.

Souběžně se vedou rozmlžující publicistické debaty nejen o tom, jak veřejnou službu definovat ale především: kdo je vůbec kompetentní ji definovat! Politici? Mediální rady? Akademická obec? Nebo manažeři veřejnoprávních médií a jejich redaktoři, kteří se rukou společnou a nerozdílnou tak často cítí být jedinými oprávněnými správci veřejné služby, jak velmi obnaženě prokázala tzv. televizní krize v roce 2000?



Už několik let věnuji při výuce tomuto tématu čtyři semináře. Veřejnou službu si pro jejich potřebu definujeme jako program, který významně přispívá k zachování otevřeného veřejného prostoru k diskurzu o nejširším okruhu sociálních a politických otázek. Vycházíme z teze, že demokratický systém pro své fungování a rozvoj potřebuje takové druhy programů, které „…informují, podporují racionální diskusi, kriticky dohlížejí na stát a podporují zplnomocňující kolektivní dialog…“ (J.Curran).

Tato definice má v našich seminářích tři limitní podmínky:
 programy nejsou nahraditelné v rámci vysílání komerčních médií,
 programy reálně rozšiřují veřejný prostor debaty nad rámec středního proudu, či chcete-li nad rámec publicistických banalit. A to s důrazem na rovnoprávné připuštění minoritních názorů z okrajů Gausovy křivky,
 programy v uměleckých žánrech splňují veřejný zájem, pokud představují disentní, alternativní a experimentální tvorbu, nikoli petrifikaci estetických konvencí a stereotypů.
Posluchači mají za úkol sledovat ve dvou po sobě jdoucích dnech vysílání vybraného veřejnoprávního média a označit všechny programy, které podle jejich mínění splňují uvedené definiční znaky.

Zabýváme se, pravda, zejména televiznímu vysíláním ale ani občasné exkursy do vysílání rozhlasového nepřináší významně odlišné výsledky.

V diskuzi dospíváme k většinové shodě, že programy, které bychom mohli označit za veřejnoprávní vyplňují pouze 25 - 35% vysílacího času.

Zbytek je mými posluchači pravidelně označen (a to s příslušnou argumentací) za zaměnitelný vysíláním komerčních stanic; nudný, nepřínosný, pracující s obsahovými i formálními stereotypy; či blokující ochotu veřejnosti přijímat informační zdroje nových médií a technologií a konzervující přežité formy a metody vnímání reality (střední proud pop-music; dechovka; soutěže a magazíny kopírující komerční média; vnášení infotaimentu do zpravodajství a publicistiky, atd.).

Doporučuji všem, kdo se zabývající scholastickými definicemi veřejné služby, použít zkusmo tuto metodu detailního rozboru programů dvoudenního nebo týdenního vysílání konkrétního média hodinu po hodině.



Sama skutečnost, že vedle sebe existují na jedné straně média ze zákona, na druhé straně média z licence, zakládá na straně jedné nerovnost, na straně druhé výlučnost. Žádná Rada, byť do jisté míry konstituovaná jako zástupce všelidového vlastníka na bázi správní, či dozorčí rady, nemůže médium ze zákona prodat, omezit ani zrušit.

Do značné míry jde vlastně o unikátní zakonzervování stavu, který pro ČT a ČRo platí prakticky od počátků jejich působení a to bez ohledu na to, že se zásadně změnily politické poměry a mediální prostor ovládly ve sledovanosti i poslechovosti komerční stanice.

Předpokládejme, že veřejnoprávní stanice oslovují tu kvalitnější, vzdělanější, progresivnější byť minoritní část společnosti. Máme ale k dispozici solidní věkový, sociální a vzdělanostní rozbor recipientů jednotlivých stanic a jednotlivých pořadů? Sledují skutečně veřejnoprávní programy převažující měrou lidé, kteří utvářejí dnes podobu veřejného prostoru a lidé, kteří budou sociální konsensus formovat zítra? Nebo na jedné straně sledovanost nesledujeme jako významnou hodnotu a na straně druhé považujeme za veřejný zájem uspokojovat posluchače se vkusem, zaměřeným na produkci středního proudu?

Plně sdílím názor J.Currana, který v citované stati píše:

„… argument uspokojování kulturních potřeb je pro definici veřejné služby v současné podobě neudržitelný a potřebuje být reformulován tak, aby dokázal odpovědět na výzvu kulturního postmodernismu…“.

Dámy a pánové, nahlédněte, prosím, ve volných chvílích do tzv. Kodexu ČRo a přečtěte si třeba čl.8 – Umělecké pořady.

_________________________________________________________________________________
Čl.8 - Umělecké pořady:

8.1 Český rozhlas přispívá k pěstování a rozvoji kultury a umění v České republice. Má proto za povinnost nabízet posluchačům pořady rozmanité žánrově i svým zaměřením, které mohou posluchače kulturně a umělecky obohacovat. V celku svého programu přinese ucelený přehled o umělecké tradici a aktuálním kulturním dění doma i v zahraničí. Posluchačům zprostředkovává umělecky hodnotnou hudební, slovesnou a dramatickou tvorbu, domácí i světovou. Součástí skladby uměleckých pořadů jsou také díla tvorby dokumentární.

8.2 Zvláštní pozornost věnuje Český rozhlas současnému umění a současné kultuře vůbec jako spolutvůrce a producent původních literárních a hudebních děl. Toto působení je neobyčejně významné zejména v dnešní fázi vývoje soudobé kultury, která trvale hledá soustředěnou a systematickou péči a podporu.

8.3 Český rozhlas si je vědom, že se posluchači, resp. jednotlivé posluchačské skupiny, vzájemně odlišují svým kulturním a uměleckým cítěním a žánry či uměleckými směry, kterým dávají přednost. Povinností Českého rozhlasu je uspokojit pokud možno celé spektrum posluchačských skupin.
_________________________________________________________________________________

Občas se v interních hodnoceních jednotlivých programů ČRo dočítám: „…pořad beze zbytku splňuje kritéria pořadu podle čl. xy Kodexu ČRo…“.

Jak by ne. V rámci souboru bezobsažných frází, jakými Kodex hýří, je možné označit tak jakýkoli program. Ale možná, že takový byl záměr autorů Kodexu…

Nezbytnost definičního zúžení programu veřejné služby, který je realizován z povinné všeobecné daně, je očividná. Bezhraničně extenzivní pojetí slouží pouze k plýtvání prostředky velice často v prostoru, který zcela vyplňují komerční média.

Pokud ovšem nevnímáme veřejný zájem jako pojem identický se zájmy manažerů, zaměstnanců a externích spolupracovníků veřejnoprávních mediálních institucí.



A nyní konkrétně:

Nechci být osobní ani příkrý, nemám k tomu žádný důvod, obsluhuje-li však 31 moderátorů a redaktorů (13 tisíc posluchačů denně) či, chcete-i 41 tisíc posluchačů týdně, což znamená, že 1 moderátor či redaktor pracuje pro cca 1.300 posluchačů za týden, jde o veřejnou službu relevantní a rentabilní?

A jak je možné, že se stanice s původním určením podporovat rozšiřování zájmu o digitální vysílání a internet, z 90% etabluje na zanikajícím analogu? Lze vysvětlit proč mladí, technologicky nepochybně znalí a progresivní posluchači, jimž je stanice v zadání určena, v tak velké míře ignorují digitální poslech?
(Ten údaj 90% jsem si přečetl tuším v LN a to od autora, který ho uváděl jako argument ve prospěch stanice, o které mluvím).

Přidruží-li se k tomu občas špatná technická kvalita primárního příjmu publicistiky a profesionální chyby při provádění výsledného mixu, nutně si musím klást otázku, zda se oněm 41 tisícům posluchačů týdně dostává služby, na níž je tak velký veřejný zájem, že na ni musíme všichni solidárně přispívat?

Nelze oněch 41 tisíc posluchačů převést do agendy některé z existujících stanic ČRo a část programově ponechat v silokřivkách komerčního vysílání?

Nejde o bezděčné napomáhání procesu, který Elihu Katz označil jako „krizi veřejného vysílání“, jejíž příznak spatřuje mimo jiné v „…rozředění a fragmentaci veřejného mediálního prostoru množstvím kanálů, v nichž se ztrácí možnost sjednocujícího dialogu o směřování společnosti…? A to pod záminkou uspokojování diverzity vkusu a zájmů…?“

Stanice, o níž zbytečně dlouho mluvím, není ovšem jediná, jejíž poslechovost se pohybuje na hranici statistické chyby.

Jedná se o nezbytnou veřejnou službu, obsluhuje-li jeden moderátor, či redaktor denně cca 1.300 posluchačů (poslechovost 13 tisíc); nebo chcete-li 2.800 posluchačů týdně (43 tisíc)?

Pro srovnání, za které budu dozajista kamenován - v případě lídra poslechovosti, radia Impuls, obslouží jeden redaktor či moderátor 37.000 posluchačů denně, či 70.500 posluchačů týdně.

O tom, že tak nízká efektivita není nezbytnou podmínkou činnosti média veřejné služby svědčí ČRo 2 (po Radiožurnálu druhá nejsledovanější veřejnoprávní stanice) - jedním redaktorem či moderátorem obslouží 10.500 posluchačů denně (poslechovost 393 tisíc); či, chcete-li, 17.700 posluchačů týdně (poslechovost 655 tisíc).

V uvedených výpočtech jsem vycházel z informací, které o sobě uvádějí jednotlivé stanice na internetu.

Ani v jednom případě jsem do těchto aproximativů nezapočítal ředitele stanic, jejich asistentky, marketing manažery, ekonomickou obsluhu a dlouhý výčet externistů.

Bylo by nanejvýš užitečné, aby manažment ČRo z podnětu Rady předložil veřejnosti přesné propočty na základě exaktních čísel, která já nemám k dispozici.

Jsou ale takové informace vůbec relevantní? Nebo je máme ignorovat?

Na jakých hladinách poslechovosti je stanice veřejné služby ještě snesitelně rentabilní? A kde už je její vliv tak marginální, že ani při nejlepší vůli nemůže být chápán jako veřejný zájem?

Z hlediska ekonomické efektivnosti asi není o čem diskutovat. Křivce poslechovosti v marginálně nízkých hladinách není možné přizpůsobit početnost personálního vybavení redakcí. K redaktorům a manažmentu stanic ovšem musíme ještě přičíst techniky, režiséry, ekonomické úseky, spotřebu energií a nezbytnou inovaci technologie.

Patrně bychom se dopracovali grafů, v nichž by hodina programu na 1.000 posluchačů veřejné služby vyšla na překvapivě vysokou cenu.

Vím, že je takové uvažování, jakkoli srovnávající efektivitu a hospodaření komerčních a veřejnoprávních médií či kulturních příspěvkových, či rozpočtových organizací, krajně nepopulární. Pochopitelně také díky těm, kteří jsou na stále rostoucí spotřebě veřejných prostředků hmotně přímo závislí.

Jak zaslepeně jim k tomu sekundují někteří teoretici a publicisté, lze velmi výmluvně demonstrovat na jinak korektně polemickém článku Martina Hekrdly v Právu z 13.06.08:

Když sumarizuje prohřešky vládní koalice, napíše i tuto větu: „…a k tomu navrch ten pražský radní ODS, jenž neuměl odlišit divadelní kolotočářství od kultury…“ .

Na rozdíl od Martina Hekrdly nepokládám za tak nesporné, že předimenzovaná síť ekonomicky ztrátových divadel je nezbytně součástí nějaké vysoké kultury, na niž je třeba přispívat z daní tak vysokými procenty provozních deficitů. A už vůbec nesouhlasím s tvrzením, že komerčně úspěšná divadla jsou a priori „kolotočářstvím.“

Proto se také domnívám, že by mohlo být pro úvahy o perspektivách médií veřejné službě užitečné vyjádřit v přesných číslech, jaké jsou náklady ČRo na 1.000 posluchačů po započtení všech mzdových nákladů, fixních nákladů v podobě daní z nemovitostí, vytápění budov, jejich ostrahu a údržbu, spotřebu energií a vody a nezbytnou inovaci technologií. A takový výpočet pak porovnat s obdobnými čísly komerčních stanic.

Nebyli bychom nakonec výslednými grafy dost nepříjemně zaskočeni?

V souvislosti s úvahami o efektivitě se mi zdál být velmi logický záměr vedení ČRo spustit novou stanici mluveného slova, která by integrovala program stávajících stanic obdobného zaměření.

Překvapivá pro mne byla úvaha, že by nová stanice vysílala na středních a dlouhých vlnách, což by představovalo konzervování technologického zaměření stávajících posluchačů, kteří by ve skutečně veřejném zájmu měli být usilovně motivováni k přechodu do digitálního módu.

Ještě větším překvapením však byla úvaha, že zúčastněné stanice budou zachovány v současné autonomní podobě.

Tím by se samozřejmě vytratil i efekt agregace redakčního a manažerského systému a dosáhlo by se nežádoucího efektu další fragmentace v podstatě již vymezeného okruhu posluchačské poptávky.

Fragmentace není přitom jen otázkou nízké ekonomické efektivnosti! Dost možná není takovou otázkou ani především.

Mám na mysli základní tezi, kterou do debaty o médiích veřejné služby vnesl v polovině 90. let Elihu Katz, když tvrdil, že změny v mediálním řádu posledních dvou desetiletí oslabují základy liberální demokracie.

Tuto tezi opřel mimo jiné o zjištění, že:
„…lidé již nejsou vzájemně spojováni ve veřejném prostoru, utvářeném dominantním médiem veřejné služby. Již nesledují stejné programy a neúčastní se stejného dialogu o veřejném směřování společnosti. Veřejnost je namísto toho rozptýlena ve stále se zvětšujícím prostoru množství nesourodých programů…“
(In: James Curran: Krize veřejné komunikace).

Je možné namítnout, že fragmentace mediálního prostoru v zásadě odpovídá sociální fragmentaci postindustriální společnosti na straně jedné a hodnotové fragmentaci postmoderního myšlenkového rámce na straně druhé.

Takto fragmentovaný prostor je ovšem dostatečně vyplněn již samou existencí komerčních a veřejnoprávních médií, přičemž jediným posláním těch druhých (veřejnoprávních) je vyplňovat tu část, kterou komerční média programově nevyplňují, přičemž je ve veřejném zájmu, aby vyplňována byla.

Na závěr ocituji významně redefinující úvahu Jamese Currana:

„…důraz argumentace potřebnosti médií veřejné služby musí být přenesen z kultury na demokracii. To proto, že je mnohem jednodušší stavět na sdílených předpokladech týkajících se potřeb demokratického systému než na předpokladech týkajících se potřeb kulturních… Nepominutelným rysem veřejné služby přitom je, že podporuje kladný pohled na "ty druhé". Její charakteristikou je spíše empatie, než démonizace. Nabízí spíše vysvětlující kontext než identifikační profil dobra a zla. Cizí a neznámé předkládají jako vysvětlitelné - a spletitost zásadně upřednostní před stereotypním zjednodušením…“.

Kéž by takto chápali zadání veřejné služby všichni, kdo se v rozhodovacích, redakčních i tvůrčích profesích práci v médiích veřejné služby věnují profesionálně.

Kéž by ctihodné Rady doporučili sešrotování oněch mnohomluvných spisků – Kodexu ČRo, který je pojat jako slohové cvičení s množstvím spletitých vět, aplikovatelný na jakýkoli pořad a usilovaly o zásadní redefinici poslání médií veřejné služby včetně ekonomické stránky jejich efektivního fungování. Dříve, či později nás tyto otázky stejně dostihnou.