Komunističtí politici si před revolucí chodili stěžovat do Moskvy. Demonstrovali tak, že jsme nesvéprávnou gubernií.

Je politováníhodné, že někteří současní politici dělají totéž. Jenom si chodí stěžovat do Bruselu a Berlína a dávají tak najevo, jakou vládu považují za nadřazenou českým národním zájmům a suverenitě.

Pátá kolona druhořadých "také historiků" a publicistů hanobí národní minulost a český národ. Nechápu, proč v Čechách usilují o vládní a jiné posty a neodstěhují se tam, kde je národ lepší rasy a vyššího intelektuálního nadání.






Rozhovor pro Parlamentní listy:

Předává Babišova vláda stát v lepším stavu, než jej převzala (myslím skutečně stát, nikoliv zemi jako celek)?

Kladete mi otázku, o které od starověku píšou nejvýznamnější filosofové balíky spisů. Nejprve bychom si museli objasnit, co vlastně považujeme za stát. Mně je asi nejbližší pojetí přirozeného organismu, který vzniká a nadále existuje proto, že lidé nemohou žít a být bezpeční v izolaci – pospolitost přináší lidem společné dobro, společný užitek a společné štěstí. Lidé, žijící v tomto společenství, sdílejí příbuznou historii, která je hodnototvorná. Příbuznost společenství je založená v jazyku. To je zřejmé, když si uvědomíme, že obdobné pojmy v různých jazycích si lidé vykládají různě, občas i protichůdně. Není zkrátka jednotný všesvětový lid, který by měl stejnou představu o tom, co je společné dobro, společný užitek a společné štěstí.

Ale vy chcete odpověď jednodušší. Česká vláda totiž jen z poměrně velmi malé míry ovlivňuje celosvětové zmatení jazyků, historie a sdílených hodnot. Jde o procesy, které rezonují i v našem společenství. Vznikají různorodé tektonické rozštěpy. Například mezi velkými městskými aglomeracemi a zbytkem státu. Většina lidu pražského (a dalších velkých měst) je pod vlivem meritokracie a mediokracie – tedy pod vlivem poměrně malých, názorově a zájmově úzce spjatých skupin. Sjednocující smysl diskuze, jako vyjednávání kompromisu, na základě argumentů, přestává existovat. Diskuzi nahrazuje srážka neměnných stanovisek. Zcela je z paměti vytěsňována věta TGM – „Demokracie je diskuze.“

Mizí zcela respekt k autoritám. Např. výroky některých akademiků na adresu prezidenta E. Beneše zní jako parafráze výroků A. Hitlera. TGM zatím není přímo urážen, jeho hluboké filosofické a politologické přemýšlení je však mladší generaci neznámé. Národní obrození není součástí osnov výuky středních škol, nýbrž součástí výročních zpráv státní bezpečnosti (BIS).

Koncepce vyhroceného individualizmu, která postavila zájmy jednotlivce nad zájmy pospolitosti, ovládla nejen ekonomické myšlení, nýbrž celý společenský život. Jiskry naděje vykřesávají projevy velké solidarity s lidmi, postiženými katastrofami. To je plodné podhoubí pro národní sebeuvědomění, bez něhož se smysl státu vytrácí.

Vnímám samozřejmě, že nedochází k omezování byrokracie a jejímu nahrazování digitalizací. Ale to sliboval před volbami už premiér Topolánek – občan už nebude muset obíhat úřady a úředníky, což nahradí elektronický oběh dat. Díky téže technice se ovšem objevila hrozba komplexního průhledu do soukromí nejen ze strany národních agentur, ale v ještě větší míře ze strany nejrůznějších služeb nadnárodních.

Erozi státu nezpůsobila vláda A. Babiše, ale okamžik, kdy vstoupila v platnost tzv. „Lisabonská smlouva“. 26. listopad 2008, kdy bylo přijato rozhodnutí Ústavního soudu, bude, podle mého přesvědčení, jednou v budoucnu označen za národní „den hanby“. Důsledky, které bude mít pro statisíce českých občanů tzv. „Green Deal“, bude-li realizován, chvíli tohoto označení značně přiblíží.


Jak obstál Andrej Babiš v roli lídra exekutivy, která nesla břímě rozhodování?

Pandemie covid-19 ukázala především omezenost člověka ve vztahu k manipulacím s přírodou. Rakety sice létají na Mars, ale světová vědecká komunita se už dva roky marně pokouší pandemii vytlačit.

Andrej Babiš zvládl roli lídra neméně dobře, než premiéři dalších evropských zemí. Lépe, než hlavy států jako je Španělsko, Itálie nebo Francie. Je třeba přitom vzít v úvahu katastrofickou roli médií, která mezinárodní srovnání ignorovala a v zájmu o senzace průběžně zveřejňovala diametrálně rozdílné názory různých odborníků, často těch, kteří viděli vědecké laboratoře naposledy před třiceti léty, či neviděli je vůbec nikdy. To vnášelo do veřejnosti neklid, zdání nekompetentnosti, byť je chladně uvažujícímu člověku jasné, že jednotlivá opatření si v žádné vyspělé zemi nevymýšlel premiér, nebo prezident, ale vždy se opíral o doporučení národních i mezinárodních odborných autorit.

Výběr ministrů zdravotnictví a jejich sociální a morální anamnéza byla oprávněně předmětem kritiky. Je ovšem otázka, zda by si s pandemií poradili lépe P. Lom, L. Rubáš, J. Stráský, V. Špidla, B. Fišer, Z. Škromach, T. Julínek, D. Filipiová, S. Němeček. Z nich někteří na tom nebyli po stránce morální lépe než R. Prymula, či P. Arenberger.

Společnost přivykla liberálním poměrům, které přišly po listopadové revoluci, a jen obtížně se smiřovala s omezujícími opatřeními. Covid-19 je navíc záludný v tom, že se s jeho oběťmi lidé nesetkávají v běžné životní praxi častěji, než s úmrtím na srdeční choroby (36 tisíc v roce 2018) či rakovinu (28 tisíc v roce 2018). Přitom srdeční onemocnění si žádná omezení sociálního života společnosti nevynucují. Těch třicet křížů na silnici při volební kampani A. Babiše je výrazem odpudlivé vulgarity a stádní primitivnosti.

Třetí vlnu nákazy zvládla ČR (a tedy implicitně A. Babiš, pokud mu přisuzujeme dominantní roli v boji s pandemií) podstatně lépe než Velká Británie, Izrael, Rakousko.

Opozice vládu kritizuje, že projedla a rozfofrovala budoucnost. Co si o tom myslíte vy?

Úlohou opozice je kritizovat vládu. Obdobně by jistě dnešní vládní koalice kritizovala privatizační procesy 90. let s tím, že vláda prokradla a rozfofrovala budoucnost. A to v míře mnohokrát vyšší. Za jejího vládnutí jsme ztratili potravinovou soběstačnost. Decimovali textilní průmysl a nahradili ho levnými dovozy z Číny.

Bylo zřejmé, že rozsáhlá opatření, související s pandemií, si vyžádají přiměřené náklady. Nebylo dost dobře možné spustit lockdown a nechat ekonomicky vykrvácet rozsáhlou podnikatelskou oblast. Kompenzace byly nezbytné. I kompenzace zaměstnancům, důchodcům, aby se neocitli v neřešitelné situaci bídy.

Můžeme si porovnat vývoj státního dluhu USA, který roste za prezidenta Bidena neméně rychle, než za jeho předchůdce. I v případě USA se jedná o podporu podnikatelského sektoru a nezaměstnaných – za minulý rok 3,1 bilionu USD. V tomto roce v poměru k HDP se v USA jedná o nejhorší deficit od 2. světové války.

Je to samozřejmě otázka koncepce – snad nikdo dnes neoprašuje před dvaceti lety adorovanou koncepci chicagské školy. Opět se prosazuje spíše Keynesiánské pojetí, které vidí cestu z hospodářských krizí v posílení poptávky a tedy státních investic. Nikoli v rozpočtových škrtech, které útlum jen dále prohlubují.

Výrazný vliv na ekonomiku má vždy rozšířený sentiment – krizové předpovědi budoucnosti vedou občany k růstu úspor a tedy seškrcení poptávky. To vede k omezení investic podnikové sféry, růstu nezaměstnanosti a poklesu příjmů. To, že se vláda snaží zamezit finančními injekcemi zaměstnanců a důchodců, což je z hlediska budoucnosti a omezení krize správné.

Která ze stran či koalic, majících šanci ve volbách uspět, má podle vás nejsilnější vizi budoucnosti republiky?

Ještě na počátku 90.let se tomu říkalo ideologie – to byl tzv. washingtonský konsensus, který zavedl nejednu vládu a nejednu zemi do pasti stagnace. Včetně vlády České. Vzpomeňme si na predikce vývoje ještě v polovině 90. let, kdy strategičtí ekonomové vlády předpovídali do deseti let ekonomické vyrovnání příjmů v ČR a Německu. Příjmy v ČR se sice zvýšily (zejména u nejmajetnějších), ale úměrně se zvýšily i příjmy v Německu. Rozdíl zůstal stále stejný.

Vizi budoucnosti nemá podle mne ani jeden politický subjekt. Opakovat vtip KDÚ-ČSL z volební kampaně 1990, že bude po volbách lidovců úroveň jako v Rakousku, si už nikdo neodváží. Nejasný je i vývoj daňových opatření jednotlivých subjektů. Pravicové koalice by nejspíš volily standardní cestu zvýšení DPH, což by ovšem v základních potřebách postihlo především střední a nižší třídu.

Některé návrhy, kterými se snaží zachránit preference ČSSD, jako je zdanění dividend, sektorová daň, jsou sice z hlediska matematiky a logiky správné, v současném světě však neproveditelné. To dobře ukazuje příklad naprosto neúspěšných pokusů EU o zdanění Googlu a Facebooku. Digitální daň vůči korporacím prostě v současném světě není proveditelná.

Hodně se zejména po pandemii hovořilo o tom, v jakém stavu je „duše národa“. Máte pocit, že zde po všech sporech zůstává zachováno alespoň elementární povědomí o společném údělu, nebo jsou společenské vazby už zcela rozvráceny?

Někteří aktéři "páté kolony" dělají už po desetiletí všechno možné, aby povědomí společného údělu, které se nezbytně odvíjí od povědomí sjednocující historie, zničilo. Uvedl jsem už bezprecedentní příklad kritiky státní bezpečnosti (BIS) na výuku národního obrození. Bylo hanebné, že se ministr školství hned spěchal vedení BIS dotázat, jak má tu výuku zaměřit.

Ale naprosté prvenství si v tomto úsilí zaslouží trojice autorů, která poprvé již v roce 1991 pod pseudonymem PODIVEN (Pithart, Otáhal, Příhoda) zveřejnila knihu Češi v dějinách nové doby. Stačí si najít ve slovníku smysl pseudonymu PODIVEN, který je pro autory synonymem národa Českého. Jen jsem se podivoval, že jeden z autorů této knihy usiloval úspěšně o post českého premiéra, později neúspěšně o post prezidenta. Vůbec se podivuji, že mohl žít s takovým přesvědčením v této zemi. Nebylo-li ovšem toto přesvědčení podložené zájmy pekuniárními.

Jak už jsem řekl „duše národa“ jistě není ztracena. Ona vzniká organickým procesem, obdobně jako duše člověka. Ovlivnit ji vůlí a externím nátlakem je docela obtížné. Vnější tlak vyvolávají pouze evropští politici, vyzdobení cenou Kalergiho (rasové sjednocení všech obyvatel Evropy do jakési hnědé rasy jejím mísením s přistěhovalci) a předseda spolku Pirátů, který svého času prohlásil, že by mu "muslimská Evropa" tak moc nevadila. Pod tlakem veřejného mínění dnes říká, že názor po zkušenostech Německa změnil. Ale co když ho po volbách změní znovu pod vlivem evropských "kalergiků".

Jaké výzvy podle vás čekají tuto zemi v následujících čtyřech letech?

Výzvy se budou týkat především ekonomického vývoje. Bude-li se realizovat tzv. Green Deal v duchu předpokladů, bude to vyžadovat velké utažení opasků a propad konkurenceschopnosti celé EU. Už nyní se obnažuje problematika deficitu energií. Lze očekávat markantní zvýšení cen plynu a elektřiny. V horším případě dojde na opakující se blackout (výpadky elektrické sítě), který může postihnout především země v převážné míře závislé na přírodních zdrojích (větrné a sluneční elektrárny).

Vyřazování aut se spalovacími motory a přechod na elektromobily si vyžádá obrovské náklady na těžbu mědi, kobaltu a niklu, stavbu sítí a obřích elektrických baterií, které by vyvažovaly nerovnováhu v dodávkách energie ze slunečního záření a větru. Vzhledem k cenám elektromobilů je myšlenka konstruktérů této koncepce možná taková, že elektromobily budou jezdit jen bohatí a na chudší zbyde kolo (primátor Hřib má cyklocesty a rozkopání Prahy tak, aby byla nesjízdná. jako zlatý hřeb vládnutí Pirátů).

Celkový ekonomický vývoj u nás samozřejmě ovlivní i nerovnováha eurozóny, kdy jednotlivé státy, které užívají EURO, nemohou vyrovnávat bilanci běžnými monetárními nástroji. Výkonnost ekonomiky německé, španělské, italské a řecké je očividně zcela nerovnovážná. Dluh Itálie vůči HDP dosáhne letos 160%. Ani ostatní jižní země eurozóny dnes v násobcích neplní tzv. konvergenční kritéria a podle Maastrichtských kritérií by z Eurozóny měly být vyloučeny. A to byl stav ještě před příchodem pandemie. Již dnes je zřejmé, že náklady neunesou jen země eurozóny, ale část padne i na členy EU, kteří nejsou vázáni na EURO.

Je samozřejmě otázkou jaký dopad to bude mít do sociální oblasti. Rozhodně bych si nepřál být v příštích čtyřech letech premiérem.
Pokud jste se ptal na vizi budoucnosti, doufám, že nemám za něco takového pokládat hanebné jednání oponentů premiéra A. Babiše, kteří financují a prakticky realizovali příjezd premiérova syna na předvolební kampaň. Fotografie, ke kterým se jako reprezentant propůjčil M. Kalousek, usvědčují jeho mravní profil z naprosté nedostatečnosti, nazývané přesně moral insanity. Je politováníhodné, že se k tomuto pokleslému jednání nevyjádřili vrcholní představitelé dnešní opozice. Jestli si takto představují přijatelnou vizi budoucnosti, pak zcela otevřeně dnes říkám, že v parlamentních volbách, které proběhnou již za několik dní, by slušní lidé měli demonstrovat svůj postoj k takové představě politiky.