Snad u žádného politického rozhodování neukázaly naše současné politické elity takovou schopnost pružného rozhodování a reakce jako ve věci amerického radaru. Věci se odehrávají rychlostí myšlenky. Co se obvykle připravuje roky či trvá měsíce, je v tomto případě splněno dříve, než si druhá strana vůbec odvážila přát - půl dne je norma, nejvýše pár dnů.
Absurdní zvolání? Posuďte se mnou.
Na velikonoční svátky jsem se vypravil na hory. Na krkonošské, tedy sudetské horské boudě mi padla do ruky kniha občanského sdružení Antikomplex Proměny sudetské krajiny. Po přečtení historie Sudet a vývoje jejich „spolupráce“ s administrativním centrem, tedy s Prahou jsem si s hrůzou uvědomil, jak plochý byl dosud můj názor na chytlavé politické téma – odsun Němců. Němci začali válku, mají na svědomí miliony jejich obětí a ti sudetští jim v tom pomáhali. Tak proč o tom pořád ještě diskutujeme. Jsem z generace, která se neměla o excesech čtyřicátých a padesátých let ve školách nic dozvědět. A pokud, tak ve zmiňované kauzalitě. Rodiče také nejevili zájem o poznání dětí v tomto směru. V profesním životě už na to, co bylo „nebyl čas“. Našel jsem čas teď. Sice pozdě, ale přece.
Kriteriem dění se v Klausově „postdemokratickém“ Česku nestalo nic menšího než – prestiž. Vlastně je to případné. Není-li již demokracie, proč by našimi metami měly být hodnoty, pro které lidé k demokracii tak pracně a s takovými oběťmi směřují. A tak chce Mirek Topolánek za každou cenu americký radar na českém území, protože to „zvýší prestiž země“. Primátor Bém chce v Praze Olympijské hry, protože ty přirozeně zvýší v prvé řadě prestiž. Deficit až potom.