Radar: Krize bude výmluvou, prý.

Kromě celkové fascinace onou gigantickou show, ke které upírala oči snad miliarda obyvatel Zeměkoule, byla velká část českého národa přilákána ke sledování posledních amerických voleb i proto, že výsledek měl tentokrát výjimečně znamenat něco významného i pro nás. Nemám ani tak na mysli globální finanční krizi, která svým rozsahem a budoucností nejspíše překoná vše, co si doposud pod pojmem krize dovedeme představit. Tou otázkou, na kterou čekají Češi odpověď je - co bude s radarem? Kdo má tedy nakonec o budoucnosti existence amerického radaru v Brdech pravdu - vláda a jejím plánům nakloněné mediální trouby nebo oponenti projektu?

Bylo zajímavé sledovat úpornost, s jakou ti první oslavovali sebemenší signál ve prospěch radaru a mlčeli při signálu opačném. Když Obama pozval Bushova ministra obrany Roberta Gatse k pokračování jeho kariéry na stejném postu, bylo údajně jasné, že zahraniční politika USA se nezmění a radar se už už odšroubovává od korálového podloží atolu Kwajelein. Euforie dále narostla, když Obama přizval do svého týmu i Hillary Clintonovou. Argument zněl: její manžel raketovou obranu poslal do dalšího kola a bylo by pro ni politicky neakceptovatelné, kdyby ji měla zastavit. Přesně tímto ovšem usvědčili sami sebe z neznalosti věci a nebo ze selektivního zveřejňování informací výhodných pro jejich vlastní pozici. Zpráva o tom, že nový vicepresident Joe Biden je dlouholetý kritik projektu raketové obrany již natolik oslavována nebyla.

Vystoupení Zbygniewa Brzezinskeho v nedělních Otázkách Václava Moravce snad konečně přesvědčivě ukázalo, jak to bude s ne-budoucností projektu. Jiří Dienstbier stvrdil slova Brzezinského poukazem na deklaraci nove americké administrativy, že mezinárodní bezpečnost musí být zakotvena v mnohostranných smlouvách.

Ideologickými předsudky a obchodními zájmy nezatížení experti z USA, kteří přijeli do České republiky na naše pozvání, přitom předložili naší vládě přímo pod nos mnoho možností, jak si zachovat tvář. Jak to však již u českých politiků bývá, vláda s nimi zacházela jako ona zvířata s pověstnými perlami. Přitom samotnému Karlu Schwarzenbergovi vysvětloval Philip Coyle, bývalý náměstek ministra obrany USA, důvody, proč je velmi pravděpodobné, že projekt protiraketové obrany v ČR a Polsku půjde ke dnu okamžikem, kdy Bush jr. opustí Bílý dům. Zopakujme si znovu tyto důvody. Podávají totiž vysvětlení i k tomu, proč může Hillary Clintonová spolu s Obamou radar klidně „zaříznout“.

Její manžel sice dal projektu další zelenou, nicméně se tak stalo na nátlak Kongresu, který v té době ovládali Republikáni. Svůj souhlas s rozmístěním systému navíc podmínil jasně stanovenými kritérii. Bohužel, Bush a spol. se je posléze rozhodli ignorovat. Již po několikáté zopakujme o jaké kritéria se jednalo:
1. Hrozba je skutečná
2. Plánovaný systém projde přísnými letovými testy a bude operačně efektivní
3. Systém bude cenově efektivní
4. Dopad rozmisťování systému NMD na celkové strategické prostředí a cíle v oblasti
kontroly zbrojení nebude negativní.
Tyto podmínky byly v podstatě jen rozšířením tzv. Nitzových kriterií přijatých ve formě Národní bezpečnostní direktivy č. 172 již v r. 1985:
1. Systém musí být účinný
2. Musí být schopen odolat přímému útoku
3. Musí splnit podmínku efektivity mezních nákladů – to znamená, musí být levnější postavit
další obrannou jednotku než pro nepřítele postavit další jednotku útočnou.


Všechna tato kriteria je třeba splnit současně. Projekt Národní raketové obrany a jeho radar v Česku však zatím nevyhovuje žádnému z nich a některým již z principu věci nebude vyhovovat ani v budoucnu.

Kdyby byl býval Karel Schwarzenberg naslouchal více Philipu Coylovi než Alexandru Vondrovi, nemusel včera absolvovat lekci o globálních souvislostech a budoucnosti zahraniční politiky USA od bývalého ministra zahraničních věci Jiřího Dienstbiera se skloněnou hlavou. Kdyby se pokoušel věci neznalý Mirek Topolánek méně zesměšňoval Prof. Theodora Postola z MIT a místo toho zvážil jeho informace a zrevidoval svou rétoriku, nemusel ho později přímo před televizními kamerami při jednáních o dodávkách plynu ponížit Vladimír Putin, když se podivil nad přáním našeho premiéra, aby se vzdálili zástupci médii.

Přesto přese všechno se Karel Schwarzenberg a další stále domnívají, že dojde pouze k odsunutí projektu v čase z důvodu světové krize. A spolu s dalšími komentátory lpí na argumentu neměnnosti zahraniční politiky USA. Na truc samotným americkým expertům z největších. Asi neposlouchali Obamův inaugurační projev a nevšimli si, že politika samotného Bushe byla sama důkazem možnosti obrovské diskontinuity.

Zdá se, že ideologický krunýř hned tak nerozbiješ. Schémata chování se odbourávají těžko. Připomíná to časy Gorbačovovy perestrojky. Zatímco se v druhé polovině osmdesátých let už mohlo o ledačems mluvit dokonce i v Moskvě, ne tak v Čechách. I argument Karla Hvížďaly, že si USA nemohou dovolit ustoupit v této věci Rusku, není domyšlený. Jaký jiný objektivnější a akceptovatelný důvod by Američané mohli použít, aniž by „ustupovali Rusku“, než že projekt neplní předem stanovená kriteria?