Brdy konečně bez plotu. A bez radaru.

Máme další odstraňování plotu z ostnatého drátu. Tentokráte méně spektakulární a dějinné, nicméně rozhodně nikoli bez historické významnosti, doufejme. Snad, že se jedná právě o dvacáté výročí od toho předchozího?

Pro ty, kteří postrkovali projekt radaru do Brd jak líného osla snad bude dobré projít si spolu ponaučení z jeho krizového vývoje. Proč neuspěl? Aniž bych si činil právo na definitivní pravdu, domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, pokud uvedu několik možných důvodů.

Projekt ukázal na neznalost současné české politické reprezentace pracovat v podmínkách pro zemi skutečně dějinných rozhodnutí. Umístění cizí vojenské základny s technologií potenciálně schopnou měnit globální rovnováhu sil (v tomto případě dosud minimálně psychologicky) rozhodně není totéž, jako podstrkování tzv. přílepků k zákonům zlobovanými poslanci k podvodnému schvalování ve sněmovně. Mnoho zákonů se dá jednoduše s novým složením parlamentu zase odstranit či změnit. S vojenskými základnami to již tak jednoduché není. Politici nepochopili, že k takovému kroku se neobejdou bez souhlasu opozice a bez souhlasu veřejnosti. Nepochopili, že oč citlivější a důvěrnější má celá záležitost být, o to veřejněji se musí o ní hovořit se všemi, kterých se týká. A navíc, hovořit upřímně a pravdivě. Místo toho zahájila důvěrné jednání s Američany již sociálně demokratická vláda. Je marné pokoušet se dnes vysvětlovat, že šlo pouze o expertní posuzování. Pokud premiér země nepochopil, jak potenciálně třaskavá tato věc je, vystupuje otázka o kvalifikaci takové osoby na nejvyšší post v zemi. Ani koalice si nevzala ponaučení a domnívala se, že se obejde s hozením viny na předchozí vládu a uspěje s vlastním „my to teď už holt musíme dotáhnout“. A chtěla to dotáhnou opět sama. Bez opozice, bez veřejnosti.

Projekt radaru dal vzniknout "nepolitické" radarové koalici s velmi pikantním složením. Za jeden provaz táhly party, které se jinak vůbec nemusí. Na jedné straně skupina, která měla celý projekt ideologicky vyfutrovaný nenávistí k Rusku nebo obavami z něj. Tito lidé, včetně presidenta Václava Havla, ministrů Schwarzenberga a Vondry a dalších odmítali naslouchat expertům ze samotné americké administrativy, znalým technických parametrům, kvalifikačních kritérií, politického i ideologického tlaku za celým projektem stejně jako jeho pravděpodobného vývoje. Jsou naneštěstí současně i žáky hlavních nositelů americké neokonzervativní ideologie reprezentované lidmi jako Rumsfeld, Wolfowitz, Perle a Cheney. Tedy osobami, které stály za obelháním celého mezinárodního společenství při přípravě invaze do Iráku v r.2003. Jedním z hlavních elementů této ideologie je šíření demokracie formou permanentní války. Nástrojem k ní mají být nechvalně známé preventivní útoky (včetně jaderných!).

Zatímco této skupině se jistě nedá upřít skutečný zájem o osud země, druhou skupinu už z téhož podezřívat nelze vůbec. Pragmatici, kteří lobovali zejména za zájmy velkých amerických zbrojních koncernů a z toho vyplývající své provize. Tváří této skupiny se pro vnější pozorovatele stala společnost AMI Communications, na jejíž napojení na dodavatele projektu jsme poukazovali, jakkoli hlavními hybateli byli jistě osoby jiné.

Úzký ideologický a ryze „český“ záměr první skupiny, který ovšem ignoroval evidentní negativní dopad na naše evropské zakotvení, potenciální dlouhodobé dopady na mezinárodní situaci a globálního zbrojení se tedy skloubil s čistě obchodním zájmem úzké skupiny lidí. Reakcí nemohlo být nic jiného, než masový odpor jak ze strany organizací, které se otázkám zbrojení věnují, tak laické veřejnosti. Tím spíše, když se koaliční vláda uchylovala ke stejným praktikám, jako nekonzervativci při přípravě invaze do Iráku – ke lžím. Nejmarkantnějšími příklady byly tzv. studie o zdravotních dopadech. Za cenu udržení projektu v běhu a v rozporu se základy samotné fyziky neváhali čeští politici (Vondra, Topolánek) zesměšňovat české odborníky na radiolokaci stejně jako amerického profesora z MIT, který přijel do Prahy vysvětlit, že parametry radaru, který se má do ČR stěhovat vůbec neodpovídají deklarovanému cíli projektu. Nejmasovější demonstrace proti válce v Iráku v r.2003 čítající nějakých čtyři tisíce lidí v porovnání s milionovými průvody v jiných evropských hlavních městech ještě neznamenala, že se obyvatelé Česka smířili se lží. Tehdy nebo dnes.

Poté, kdy se ukázalo, že Američany deklarovaná iránská karta asi českou veřejnost hned tak nepřesvědčí, rozhodl se Topolánek odhalit již beztak tušené – že se ze strany Česka jedná o využití Američanů ke „šprajcu“ proti Rusku. Podpořili ho lidé z první skupiny - Schwarzenberg, Havel, Vondra a další. Zdá se, že to byla další osudová chyba v komunikaci s veřejností. Nejde snad ani tolik o to, zda Irán nebo Rusko, jako spíše opět o de facto přiznání předchozí lži. V této situaci přitom Američané stále hovořili o Iránu a sdělovali, že Rusko je řádně informováno.

Česká vláda také zamlčovala nebo nebyla schopna objektivně vyhodnotit reálnou situaci a dynamiku politického vývoje jak v USA samotných, tak na mezinárodní scéně. Obamova výzva ke globálnímu jadernému odzbrojení, kterou pronesl v Praze, se jistě nezrodila až někdy v březnu letošního roku. Musela mu předcházet dlouhodobá analýza perspektiv v mezinárodním vývoji. Místo toho bylo před i po volbě nového amerického presidenta až příliš často slyšet od protagonistů projektu, že americká zahraniční politika se nikdy zásadně nemění. V situaci, kdy samotní Američané i jejich spojenci již měli Bushovy zahraniční politiky plné zuby to byla velmi odvážná tvrzení. Nebo opět – lži.

Protagonisté radaru si museli být vědomi, že projekt měl šanci na úspěch (myšleno vybudování základny, nikoli funkčnost systému) pouze při splnění dvou nereálných předpokladů: presidentem by zůstal Bush a prošel by celý seznam lží. Svědčí o tom i ona frenetická snaha uzavřít smlouvy ještě za presidentování Bushe. Roli ovšem opět sehrálo nepochopení či podcenění politické situace v USA, zejména role kongresu. Ten rozhodně nehodlal bezhlavě a „bez-podmínečně“ vyhazovat peníze amerických daňových poplatníků, jak by si to přáli čeští politici.

Ti se jednoduše pustili do vysoké hry, na kterou neměli. Role, schopnosti ani znalosti. Pokud by odhadli svoje možnosti reálněji, mohli ti, kterým šlo o to, mít v Česku nohu amerického vojáka jednat s Američany o umístění jiné, podstatně méně strategicky kontroverzní jednotky. A jak uvedl jeden můj kolega – mohli je třeba nechat ubytovat i v Hiltonu. I to by prošlo.

Zbývají otázky: Je to prohra nebo vítězství? A k čemu to všechno bylo dobré? Pokud se ne-realizace projektu zdá někomu jako prohra, doporučuji bedlivě sledovat mezinárodní zprávy. Dnes jsou na obzoru nové potenciálně výbušné spory a konflikty (viz. nároky na ropu a plyn pod Arktidou). Je možné se na ně připravit principiálně dvěma způsoby. Buď říci všem, že jim nedůvěřujeme a budeme se na to připravovat zbrojením nebo jim říci pojďme se domluvit, protože sedět při sporech o strategické suroviny na horách děsivých zbraní není nejlepším nápadem. Radar v Brdech měl být tou první volbou. Zdá se, že Obama je pro volbu druhou. Vzhledem k tomu, že se jeho výzva k jadernému odzbrojení setkala s velkou odezvou mezi hlavními signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní dá se očekávat, že radar zůstane tam, kde je. Protože dosažení vlastní bezpečnosti nelze dosáhnout bez poskytnutí pocitu bezpečnosti jiným. Radar tento pocit odepíral.

Dnes by si měli čeští politici dát na velmi viditelné místo ve svých pracovnách slova jednoho ze zakladatelů USA, presidenta Thomase Jeffersona: „Zdravý úsudek lidu bude vždy stejně cennou obranou, jako nejlepší vojsko. Lid lze svést na scestí, avšak záhy se vrátí na pravou cestu.“