Nastane holocaust české krajiny?

Requiem za 116 vesnic – ČT 2, úterý, 9.2. 22,25. Neuvěřitelné, smutné a bezmocný vztek vyvolávající záběry, které ukazují arogantní uvažování a jednání předlistopadové politické garnitury. Huby plné socialistické vlasti a nutnosti její ochrany, realita však formovaná lžicemi bagrů, které drtily to, co v Severních Čechách vytvářely lidé desítek generací. Tisíciletý dub podpálen, jenom aby se náhodou nestal záminkou k zastavení nesmyslného rozšiřování těžby uhlí a k ochraně vzácné krajiny. Záběry demolic historických památek královského města Mostu. Pod kamerou ubíhá nikde nekončící krajina hald hlušiny a prachu a v ní tu a tam obrovské rypadlo. Oči sledují v prachu se řítící odstřelené budovy ze sedmnáctého století a duše s hrůzou šeptá – to snad není možné! Jakou hloubku musela mít negramotnost soudruhů, kteří i z takové bestiality dokázali udělat perverzní business, když samotné demolice uzpůsobili požadavkům filmových štábů - amerických stejně jako stejně jako sovětských? Ti druzí zde natáčeli válečný film s příslovečným názvem – Osvobození. Od čeho? Od našich kořenů, od historie, od hrdosti, od odpovědnosti? Jenomže to přece byli ti soudruzi, polovzdělanci , kterým již samotné slovo“ svaté“ nebylo svaté. To je přece dávno pryč. Dvacet let máme demokracii. Změnila se naše starost a péče o vlast – bez přívlastků, kromě toho, že je naše a že je krásná?

Téměř týden vstřebávám reakce současných politických a úřednických elit na tlak soukromých i polostátních energetických společností na další devastaci země. Jmenovitě Mostecké uhelné ( dnes Litvínovské uhelné) ze skupiny Czech Coal a i v pozadí stojící ČEZ. Sleduji premiéra Fischera, velmi citlivého na slova o korupci, sleduji prohlášení předsedy Paroubka, sleduji ostrou kritiku ze strany Zelených. Již v době schválení Politiky územního rozvoje v červnu 2009, jež je ve skutečnosti otevřením závory pro mnohačetné znásilnění české krajiny a osudů tisíců lidí v ní žijících, jsem napsal, že premiér Fischer se stal, možná aniž by to tušil, bílým koněm politických stran, za které odvádí špinavou práci. Vedoucí politické strany – ODS, ČSSD, KSČM si mohou jenom mnout ruce, že na ně už zbude jenom vysvětlit, jak za nic nemohou, jak jenom dokončují, co Fischerova vláda započala. Naznačil to již předseda Paroubek, který je náhle pro prolomení limitů těžby a tím pádem pro zboření dalších českých vesnic a měst a rozšiřující se devastaci krajiny.

Nemyslím si, že premiér Fischer je zkorumpovaný. Spíše jen úpřimně věří slovům Pavla Tykače, která mu tlumočí ministr Tošovský - že bez další tragédie české krajiny se neobejdeme. Je Jan Fischer natolik kulturní člověk, aby proti statistice vytěženého uhlí položil na druhou misku vah ztrátu dědictví a krajiny? Je dostatečně odolný, aby pečoval o dobro této země a jeho obyvatel a nikoli o dobro soukromých společností na úkor těch prvních? Je dostačně informovaný o skutečných potřebách hnědého uhlí pro vytápění domácností nebo důvěřuje nepravdivým údajům, jak mu Pavel Tykač podbízí? Co zbude z této země, když politici dají v plen kterýkoli kus země, na který si podnikavci ukáží a zahlaholí – stát to potřebuje, občané to chtějí ? Horní Jiřetín, Frenštát, Beskydy – to jsou jména na červené listině ohrožených míst. A mají přibýt další. Opět není nic svaté? Komu pánové Fischer, Paroubek a další „lídři“ věří víc – Pavlu Tykačovi s jeho více než vypovídajícími loupeživými „track records“ nebo obyvatelům měst, míst a vesnic, kteří se snaží tato místa chránit a kultivovat ku prospěchu nás všech? Nechají jmenovaní pánové tato místa nakonec proletět komínem?

Pokud ano, měl by si lidé jejich jména a případně další velmi dobře pamatovat – budou totiž zopodvědni za holocaust české krajiny. Kulturně se zařadí do stejného šiku s Bilaky,Jakeši a dalšími polovzdělanci doby zdánlivě minulé. Nemylme se ovšem! Tak jako při jiných tragédiích minulého století, nebude vina jenom na nich. Bude na každém jejich spolustraníkovi, který se nepokusil jim v tom zabránit. Bude na každém občanu této země, který jim k tomu dá mandát.


P.S. Zkrácená a editovaná verze tohoto textu byla publikovaná v HN 16.2.2009