Polemika s článkem JUDr Petra Kolmana Každý máme právo svobodně prodat svůj hlas, MFDnes, 11.2.



Ne dost na tom, že korupce v Česku již metastázovala do samotných základů demokracie – do svobodných voleb. Nyní již máme na stole dokonce odborné zdůvodnění a schválení toho, co nás, obyčejné voliče, pobuřuje – prodej hlasů.

Právník Petr Kolman je přesvědčen, že prodávat svůj hlas je lidské právo, o které nás nyní ústavní soud přípravuje. Hájí právo jedněch prodat třeba budoucnost jiných spoluobčanů, kteří mají kromě práva i zájem spolupodílet se na budoucnosti společenství, ve kterém žijí. A nedělá přitom rozdílu mezi předvolebním gulášem a prodejem volebního hlasu. Pak ovšem ani není schopen rozeznat rozdíl mezi nabídkou a uzavřením smlouvy, mezi legitimním lobbyingem a prachsprostou korupcí politiků, jak ji např. ve své nahotě předvedl nachytaný poslanec Dolejš z KSČM. To je ovšem u právníka na pováženou.

Petr Kolman dovozuje, že když je podle ústavy „každý občan především svobodným a rovným členem společnosti a tedy i svobodným voličem,“ pak „pokud někomu slíbím, že hodím hlas jeho straně, a dostanu za to 200 nebo 2 000 korun, jde o moje svobodné rozhodnutí neodporující ústavě.“ Tato slova jsou vlastně pouze jinou formou schovávání se za heslo „co není zakázáno, je dovoleno,“ v čemž byli ekonomičtí mafiáni z 90-tých let tak úspěšní.

Od právníka bych očekával, že kromě umění číst jednotlivé věty ústavy si je stejně tak vědom ducha ústavy či zákona. Pokud absenci explicitního zákazu prodeje volebního hlasu v ústavě považuje za de-facto jeho schválení, či dokonce za omezení osobní svobody, pak si troufám říct, že se jedná o účelový záměr nebo o fach-idiocii. Mělo-li by obé tendenci bujet, potom nám asi nezbude, než v sebeobraně zákaz prodeje hlasů do ústavy taxativně zanést.

Petr Kolman argumentuje, že se nezmenší ničí svoboda, pakliže někomu ponecháme legální možnost prodávat volební hlasy. Mýlí se. Pokud volič dospěje k závěru, že nemá koho volit, je skutečně jeho právem hodit svůj hlas do popelnice, aniž by tím přímo zasáhl do práv a svobod jiných voličů a porušil tak rovnost hlasu. Pokud se však do některé obce nebo města těsně před volbami přihlásí k trvalému pobytu desítky lidí, kteří ve skutečnosti žijí úplně jinde, osud správy daného místa je jim naprosto lhostejný a jejich jediným zájmem je okamžitý zisk z prodeje jejich hlasů, samožřejmě tím ovliní svobodu a právo ostatních rozhodovat o své budoucnosti.

Svou konstrukcí legálnosti prodeje hlasů Petr Kolman narušuje hned dva principy vyplývající z ústavy: rovnost hlasu a svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. A sice na základě zneužití různé ekonomické síly. Ve skutečnosti totiž volič svůj hlas neprodává konkrétní straně, ale skupině kmotrů, kteří nákupem sledují své vlastní partikulární ekonomické zájmy a nikoli zájmy této země. Jedná se o obdobu privatizačních fondů, které se do značné míry podílely na tunelování české ekonomiky v devadesátých letech. Nákup hlasů ve volbách je pak prvním krokem v mnohavrstevné politicko-ekonomické korupci a s jako takovým by se s ním mělo zacházet.

Naprosto šokující jsou pak Kolmanovy věty: „Je nutno polemizovat s názorem, že rovnost volebního práva (každý dospělý volič má jeden hlas) nesmí být narušována praktikami, které umožňují, že každý má k dispozici tolik hlasů, kolik si jich koupí. Toto je nutné poopravit na: každý má k dispozici tolik hlasů, kolik mu jich ostatní voliči svobodně prodají.“ Argument, že každý má současně svobodnou volbu svůj hlas neprodat neodráží již ani dnešní realitu, pestrost motivů či ekonomickou situaci jednotlivců. Takový argument by zněl stejně naivně, jako že všichni mají svobodnou volbu neporušovat zákon a tedy že žádné zákony nepotřebujeme.

Pan Kolman svým názorem degraduje volební právo jednotlivce na úroveň černého prodeje lístků na vyprodaný fotbalový zápas. Pro mne z nepochopitelných důvodů absolutně ignoruje vůli občanů podílet se na řádné správě věcí veřejných přes své zástupce, od kterých očekává, že budou s touto zemí zacházet s péčí řádného hospodáře. Ignoruje to, že dospělí občané této země mohou také přemýšlet o budoucím osudu svých dětí, který nechtějí svěřit do rukou hochštaplerů a mafiánů. Lze říci, že to je ve skutečnosti široký smysl samotného volebního práva. Rovnost hlasu pak má stejný význam, jako rovnost před zákonem, tedy, že musí být nezávislý na finanční síle nebo společenském postavení majitele hlasu. Jinak by totiž, skrze rozdílnou finanční sílu, kumuloval v jedněch rukou větší počet hlasů, než jim podle zákona přináleží.

Pro zlepšení průzračnosti možných dopadů případného zakořenění názorů právníka Kolmana je třeba dodat i to, co sám sice nahlas neříká, ale kam by uplatnění jeho logiky v praxi vedlo: volby, stejně jako referendum by ztratily svou roli, tedy poskytovat možnost ovlivňovat správu věcí veřejných starostlivými občany. Demokracie by de-facto přestala fungovat. Správu země by ovládla silná ekonomická uskupení, která by si nominovala a „volila“ své politiky a strany. Vrcholem celého procesu by bylo, že taková dekonstrukce demokratických struktur by již ponechala jen a jen na silných finančních uskupeních, aby si vyrobily dostatek natolik ekonomicky slabých občanů, aby tito byli vždy ochotni své volební hlasy prodat. A perpetuum moci by bylo na světě.
Obávám se, že vcelku zde nejde o nic jiného, než zametání cesty, ať vědomé či nevědomé, pro korporativismus. Ten, jak známo, se v některých zemích v minulosti vyvinul ve fašismus. Pevně doufám, že adeptům práva, kterým Petr Kolman přednáší na VŠ, přednáší i někdo další, kdo je schopen tyto extremistické názory více než vyvažovat.