Politici, jejichž tváře již více než deset let denodenně vídáme a výsledky jejich práce máme tu čest sami na sobě pocítit se obávají přímé volby presidenta. Přesněji řečeno, mají strach z úsudku občanů.

„Patřila jsem k nim a patřím k nim i nadále,“ přitakala presidentská kandidátka Miroslava Němcová Václavu Moravcovi na jeho připomínku, že přece vždy patřila k lidem uvnitř ODS skeptičtějším k přímé volbě prezidenta.

Nemyslím si, že za normálních podmínek - bez korupce, bez protekce, ale s vládou morálky a spravedlnosti by veřejnost a pod jejím tlakem následně a neochotně i část politické elity tolik toužila po přímé volbě. Miroslava Němcová a všichni další lkající politici dnes sklízejí pouze to, co sami zaseli. Ani to je však nepřivádí k sebereflexi, zdá se.

A tak se ani Miroslava Němcová nemohla zamyslet, proč jsme se dostali až do situace, kdy si přímou volbu presidenta, přeje stále větší část veřejnosti. Nepodělila se s posluchači o to, co jako mnohaletá špičková politička dominantní strany udělala pro to, aby přímá volba nebyla vnímána jako poslední stéblo, kterého se chytá český občan buď ve víře, že je sám schopen vybrat kandidáta, který konečně ten sajrajt, který v současné politické, byrokratické i polostátní ekonomické sféře tolik zapáchá, vykydá nebo prostě proto, že již chce vidět nějaký vzor, který mu bude dávat alespoň naději, když ne rovnou spravedlnost , vzor, za který by se nemusel stydět, protože nekrade ani pera ani miliardy.

Miroslava Němcová není jediná z kandidátů, kdo se neohlíží a nehodnotí svůj podíl a podíl její strany na současném stavu. Stejně bychom mohli jmenovat jejího stranického kolegu Přemysla Sobotku, který také kandiduje na post nejvyšší. Nemohu si vzpomenout na jediný případ, kdy by tito vlivní politici zcela viditelně, a rázně a ještě lépe oba dva společně bouchli do stolu a trvali na tom, že jejich strana musí být čistá jako lilie a nikoli umazaná od všemožných kmotrů nebo dokonce vlastních vedoucích straníků, pokud chce získat důvěru obyvatel v její záměry. Nota bene, když je mají platit zejména právě ti občané. Neslyšel jsem, že by trvali na tom, aby bývalý „princ“ ODS Ivan Langer vysvětlil svá slova o tom, kolik lidí půjde bručet, která pronesl jako výhrůžku vůči Straně zelených, aby prosadil proceduru, kterou jeho strana potřebovala při poslední volbě presidenta, snad nejostudnějším to státním aktu moderních dějin naší země. Nemohu se upamatovat, kdy by řekli: to my jsme vinni, že lidé opět rozlišují mezi my a oni. Protože vinnen je i ten, kdo pouze nečinně přihlíží zločinu. Nebo snad lze kauzy spojené s Markem Dalíkem, všemi těmi pověstnými kmotry nebo fenomenální zbohatnutí firmy bývalého ministra Aleše Řebíčka nazvat nějak jinak? Neslyšel jsem od nikoho z nich větu – občané odpusťte, stydím se za ně. Byl snad strach ze stranické omerty větší, než víra v to, co je správné? Nebo snad zvítězila úpřimná obava, že konat správně a říkat pravdu by stranu poškodilo? Ať tak či onak ani jedno není dobrým vysvědčením.

Není mým cílem jednostranně diskreditovat vybrané kandidáty na presidenta. Jde mi o nás, kteří presidenty nikdy nebudeme, ale zůstaneme občany této země a chceme v ní žít s hrdostí sami na sebe, že nebudeme více tolerovat ty, kteří nejsou dostatečně pokorní, kteří vší vervou nehájí zájmy společné proti nepravostem, kteří dávají přednost stranické mlčenlivosti před spravedlností. Jde o to, abychom od kandidátů požadovali podstatně více, než jenom příjemnost v diskusi a uhýbání před zlem, nebo dokonce jenom známost tváře z médií, budeme-li mít jednou skutečně volbu presidenta ve svých rukou. Nelze očekávat, že prokázaná ne-odvaha Miroslavy Němcové a Přemysla Sobotky dává předpoklad pro splnění kteréhokoli i z výše zmiňovaných očekávání. Naopak, lze očekávat, že dál se pojede –doslova- močálem černým ...jak pravil klasik.