Zářné zítřky s jádrem?
Francouzská média dnes žijí, vedle politických témat spojených s globální krizí, špionážním skandálem. Státní energetická společnost EdF provozující padesát osm jaderných elektráren si měla v roce 2006 objednat prolomení do počítačového systému francouzské kanceláře Greenpeace.
Na případ se přišlo čirou náhodou. Při prošetřování dopingových afér v cyklistice narazila policie při prohlídce jedné firmy na to, že mezi cíli počítačové špionáže je i Greenpeace. Smlouvu s touto firmou měla právě státní firma EdF. Další náhodou bylo, že se tato informace vůbec dostala na světlo pouze díky úniku informací. EdF se ihned od případu distancovala a prohlásila, že šlo o vlastní iniciativu jejich bezpečnostního pracovníka, který uzavřel smlouvu se specializovanou agenturou. Greenpeace podalo žalobu u soudu. Nejedná se přitom o první případ špionáže francouzského státu proti Greenpeace. Francouzská tajná služba stála před 25 lety za bombovým útokem lety na loď Rainbow Warrior patřící Greenpeace kvůli jejich protestům proti jaderným pokusům, když před tím nasadila do kanceláře Greenpeace své agenty. Při útoku byl zabit jeden člověk.
Případ poukazuje na politická nebezpečí, o kterých se protagonisté nového nástupu jaderné energetiky neradi zmiňují. Jsou jimi oslabování demokracie, posilování utajování a netransparentnosti, špehování občanských skupin, které vyjadřují jiné názory než oficiální establišment, který sám sebe nazývá státem. Platí zejména pro post-komunistické země, kde mnozí dnešní politici se sebou nesou zvyklosti dob minulých. Ukazuje se, že jaderný průmysl skutečně tvoří ve společnosti ostrůvky totalitního myšlení a chování. Utajování poruch a chyb v jaderných elektrárnách je běžné v Japonsku stejně jako v České republice. Situace je o to závažnější, že se na utajování podílejí i úřady tzv. nezávislého jaderného dozoru. Informace se často dostávají na veřejnost pouze díky ochotě jednotlivých pracovníků elektráren nebo dozorujících orgánů, kteří se rozhodli nerespektovat vnitřní tlak managementu.
Obrázek jaderné energetiky, nad jejíž bezpečností bdí nezávislý jaderný dozor a navíc nezávislý justiční aparát je iluzorní. I v České republice je provozovatel jaderných elektráren spojen pupeční šňůrou s institucí „nezávislého“ dozoru. Ten tu a tam formálně klepne provozovatele přes prsty ve věci, která nemůže provoz jaderných elektráren životně ohrozit. Aby se neřeklo. V případě fatálních závad, které hrozí trvalým zastavením provozu však udělá vše možné, aby pomohl oponenty umlčet. Včetně manévrování mezi paragrafy, falšování dokumentace, šikanování vlastních bezpečnostních inspektorům, dokud sami raději úřad neopustí apod. Pokud už se manévrovat nedá, sáhne se i k porušování paragrafů. Situaci potom pojistí justice. Například tím, že se vrchní státní zastupitelství odmítne zabývat se věcí s odůvodněním, že „zjištění Státního úřadu pro jadernou bezpečnost jsou v této záležitosti nepochybně na potřebné odborné úrovni a orgány činné v trestním řízení z nich oprávněně vycházely“. Je zřejmé, že obě dvě, nezávislost i spravedlnost dostávají nakopáno. Dnešní situace v české justici to jenom ilustruje.
Kromě Zelených nejspíše není v Česku jiné parlamentní politické strany a její kasy, která by nebyla na provozu jaderných elektráren zainteresovaná. Všechny vyjadřují jednoznačný záměr stavět další reaktory, jen co půjdou Zelení z cesty. Bez ohledu na ekonomiku provozu, bezpečnost, názory obyvatel v regionech. Snahy o prohlášení staveb jaderných zařízení stavbami ve veřejném zájmu budou narůstat. Lze se oprávněně obávat, že se česká demokracie obyvatel, kteří se dnes brání stavbám hlubinných jaderných úložišť, meziskladů vyhořelého paliva či samotných nových jaderných bloků na jejich názor brzy vůbec ptát nebude. Případ plánovaného radaru v Brdech o mnohém vypovídá. President, jež má ze všeho nejvíc na srdci ochranu svobody před „ekologisty“ by se mohl pro změnu zamyslet, čí svoboda bude v takovém případě omezena. Jaderně zainteresovaná stranická politika a stejně stranicky ovládané „nezávislé“ úřady dávají solidní základ pro případnější název země: Česká jaderné republika.
Na případ se přišlo čirou náhodou. Při prošetřování dopingových afér v cyklistice narazila policie při prohlídce jedné firmy na to, že mezi cíli počítačové špionáže je i Greenpeace. Smlouvu s touto firmou měla právě státní firma EdF. Další náhodou bylo, že se tato informace vůbec dostala na světlo pouze díky úniku informací. EdF se ihned od případu distancovala a prohlásila, že šlo o vlastní iniciativu jejich bezpečnostního pracovníka, který uzavřel smlouvu se specializovanou agenturou. Greenpeace podalo žalobu u soudu. Nejedná se přitom o první případ špionáže francouzského státu proti Greenpeace. Francouzská tajná služba stála před 25 lety za bombovým útokem lety na loď Rainbow Warrior patřící Greenpeace kvůli jejich protestům proti jaderným pokusům, když před tím nasadila do kanceláře Greenpeace své agenty. Při útoku byl zabit jeden člověk.
Případ poukazuje na politická nebezpečí, o kterých se protagonisté nového nástupu jaderné energetiky neradi zmiňují. Jsou jimi oslabování demokracie, posilování utajování a netransparentnosti, špehování občanských skupin, které vyjadřují jiné názory než oficiální establišment, který sám sebe nazývá státem. Platí zejména pro post-komunistické země, kde mnozí dnešní politici se sebou nesou zvyklosti dob minulých. Ukazuje se, že jaderný průmysl skutečně tvoří ve společnosti ostrůvky totalitního myšlení a chování. Utajování poruch a chyb v jaderných elektrárnách je běžné v Japonsku stejně jako v České republice. Situace je o to závažnější, že se na utajování podílejí i úřady tzv. nezávislého jaderného dozoru. Informace se často dostávají na veřejnost pouze díky ochotě jednotlivých pracovníků elektráren nebo dozorujících orgánů, kteří se rozhodli nerespektovat vnitřní tlak managementu.
Obrázek jaderné energetiky, nad jejíž bezpečností bdí nezávislý jaderný dozor a navíc nezávislý justiční aparát je iluzorní. I v České republice je provozovatel jaderných elektráren spojen pupeční šňůrou s institucí „nezávislého“ dozoru. Ten tu a tam formálně klepne provozovatele přes prsty ve věci, která nemůže provoz jaderných elektráren životně ohrozit. Aby se neřeklo. V případě fatálních závad, které hrozí trvalým zastavením provozu však udělá vše možné, aby pomohl oponenty umlčet. Včetně manévrování mezi paragrafy, falšování dokumentace, šikanování vlastních bezpečnostních inspektorům, dokud sami raději úřad neopustí apod. Pokud už se manévrovat nedá, sáhne se i k porušování paragrafů. Situaci potom pojistí justice. Například tím, že se vrchní státní zastupitelství odmítne zabývat se věcí s odůvodněním, že „zjištění Státního úřadu pro jadernou bezpečnost jsou v této záležitosti nepochybně na potřebné odborné úrovni a orgány činné v trestním řízení z nich oprávněně vycházely“. Je zřejmé, že obě dvě, nezávislost i spravedlnost dostávají nakopáno. Dnešní situace v české justici to jenom ilustruje.
Kromě Zelených nejspíše není v Česku jiné parlamentní politické strany a její kasy, která by nebyla na provozu jaderných elektráren zainteresovaná. Všechny vyjadřují jednoznačný záměr stavět další reaktory, jen co půjdou Zelení z cesty. Bez ohledu na ekonomiku provozu, bezpečnost, názory obyvatel v regionech. Snahy o prohlášení staveb jaderných zařízení stavbami ve veřejném zájmu budou narůstat. Lze se oprávněně obávat, že se česká demokracie obyvatel, kteří se dnes brání stavbám hlubinných jaderných úložišť, meziskladů vyhořelého paliva či samotných nových jaderných bloků na jejich názor brzy vůbec ptát nebude. Případ plánovaného radaru v Brdech o mnohém vypovídá. President, jež má ze všeho nejvíc na srdci ochranu svobody před „ekologisty“ by se mohl pro změnu zamyslet, čí svoboda bude v takovém případě omezena. Jaderně zainteresovaná stranická politika a stejně stranicky ovládané „nezávislé“ úřady dávají solidní základ pro případnější název země: Česká jaderné republika.