Svou pondělní akcí na budově Strakovy akademie nechtěli aktivisté Greenpeace poukázat na ohroženou bezpečnost ministrů, jak by se mohlo zdát ze zpráv a komentářů některých médií. Chtěli upozornit na ohrožení bezpečnosti nás všech, kteří, zdá se, nemají u ministrů žádný hlas, či nemají odvahu ozvat se. Nebo, a to je ta nejhorší varianta, již dávno rezignovali na svá práva.

Jde o ohrožení mnohavrstevné. Prvními „na odstřel“ jsou obyvatelé Horního Jiřetína. Zde netřeba více dodávat, vše již bylo mnohokrát řečeno. Vystěhovat, zbourat, spálit.

Hned za Horním Jiřetínem půjde ke zdi krajina, příroda, spodní vody, tedy „věci“, na které jsme, na rozdíl od hnědého uhlí a uranu, skutečně životně závislí. Citace z materiálu ministra Tošovského: „Vzhledem k prognóze vývoje světových cen uranového koncentrátu…je stále otevřena možnost modifikovat sanační procesy tak, aby za maximální kontroly mohl být proces loužení ve vybraných částech ložiska obnoven.“ Hovoří se zde o oblasti Stráže, kde se dnes nachází podzemní jezero chemického koktejlu o rozloze cca 25km2, které ještě v dobách bývalého režimu vzniklo v důsledku loužení uranové rudy kyselinou sírovou. Jeho dalšímu rozšiřování brání pouze tzv. hydrobariéra, což znamená nepřetržité pumpování čisté vody do podzemí, které bude probíhat ještě desítky let (nikdo neví jak dlouho). V r. 2005 se náklady na sanaci odhadovaly na 70mld korun – zatím. Nic z těchto nákladů nebylo zahrnuto do cen elektrické energie. Ložisek navrhovaných k těžbě uranu (jinou formou) je však více – Rožná, Bržkov, Vežnice. Že vám ta jména nic neříkají, tak co?

Snad vás tedy bude více zajímat, kdo bude třetí na řadě. Obyvatelé vybraných krajů, kam hodlá ministr Tošovský (ČEZ) umístit nové jaderné bloky – Temelín, Dukovany, Blahutovice, Tetov. Pokud máte obavy z jaderné elektrárny ve vaší blízkosti, máte i svobodnou volbu odstěhovat se do jiného kraje. Tedy alespoň dokud je kam. Protože soudě podle záměrů jaderné lobby jsou kraje Jihočeský, Vysočina, Pardubický, Moravsko-slezský pro vás již mimo hru. Je libo Ústecký, jehož území má podle záměru postupně mizet v povrchových dolech? Moc toho již nezbývá, protože i na dalších krajích jsme se již výrazně podepsali.

Čtvrtým kandidátem je skutečná bezpečnost české demokracie. Svého času se premiér Topolánek nechal slyšet, že za pádem jeho vlády je snaha zahájit vyšetřování privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS). Dnes nese název Czech Coal a je hnacím motorem tlaku na prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Předkládací zpráva k materiálu ministra Tošovského jakoby Topolánkova slova potvrzovala: „analýza byla zpracována v únoru a následně předložena k posouzení ke konzultaci vybraným subjektům podnikatelské sféry.“ Ano, čtete správně - vybraným subjektů podnikatelské sféry. Bylo by zajímavé vidět seznam. Občané, jimž patří tato zem, na kterou má Pavel Tykač (Motoinvest, Malí akcionáři plačte! - vzpomínáte?) a jeho Czech Coal zálusk, na něm nebudou. Nelze než výjimečně souhlasit se slovy Václava Klause, že již žijeme v post-demokracii. Upřesněme však, že demokracii zlikvidované soukromými osobami v subjektech typu Czech Coal, nikoli aktivisty Greenpeace.

Vrcholnou bezpečnostní hrozbou jsou však klimatické změny, ke kterým hodlá ministr Tošovský rázně přispět. Zatímco vyspělý svět bije na poplach a žádá omezení spalování uhlí, pan ministr si vytkl cíl přesně opačný. Chce udělat z Česka ještě větší, s prominutím, prase, než je dnes - v roční těžbě vztažené k rozloze státu (tedy jak velkou část naší krajiny si převracíme naruby) jsme se 647 tunami na km2 světovou jedničkou, v objemu těžby na jednoho obyvatele jsme se 4,9 tunami na hlavu světovou dvojkou). Nějaká naše spoluodpovědnost za stav světa? Jeminkote, my? A proč?

Na závěr jsem záměrně ponechal bezpečnost energetickou. Celá koncepce ministra Tošovského není ničím jiným, než dalším posilováním závislosti Česka na Rusku. Až 50% produkce elektřiny má údajně pocházet z jádra. U oboru, který je již dnes v Česku téměř kontrolován ruskými subjekty, jak pokud jde o technologie, tak o palivo, je to skutečně svérázná interpretace energetické bezpečnosti. Ode dneška je tedy závislost jaderného průmyslu České republiky na Rusku definována českým ministerstvem průmyslu jako bezpečnější, než závislost na plynu. Takové tvrzení může korunovat snad jenom naléhání, že takové riziko je nutno opět eliminovat ještě větším využíváním domácích zdrojů hnědého uhlí. Tunel na českou zemi a všem společné klima již má tvar nepřerušeného kruhu.

Ještě je tu nicméně jedno ohrožení bezpečnosti, o kterém se materiál ministra Tošovského v sekci o jaderné energetice vůbec nezmiňuje – hlubinná úložiště vyhořelého jaderného paliva. Možná raději nezmiňuje. Sice je to záležitost, jejíž řešení je vzdálené, ne-li nekonečně, ale bez jejíhož dořešení je další budování jaderné energetiky asi tak stejně rozumné, jako nákup auta za současného zákazu jakýmkoli způsobem se zbavovat vyjetého oleje, kromě ukládání do kufru. Plány zatím naráží na nepřekonatelný odpor obyvatel vybraných lokalit. Pro dnešní technokraty a v post-demokracii je však i tento problém řešitelný poměrně snadno. Jenom hovořit o něm není vhodné.

Kde se nalézá skutečné řešení české energetické bezpečnosti při současném zastavení dalšího drancování země je nasnadě: kombinací zateplování budov, využívání tuzemské energetické biomasy můžeme každoročně získávat téměř čtyřikrát více energie, než z uhlí nalézajícího se pod Horním Jiřetínem. Zvyšování energetické účinnosti a zateplování budov mají samy o sobě potenciál srazit dovoz ruského plynu do ČR trvale až o 55 %. To se však v předloženém materiálu neobjevilo. Překvapení? Nikoli.

Po všem, co bylo řečeno, zbývá opět odcitovat z materiálu ministra Tošovského: „předkládaný materiál se netýká postavení fyzických osob a nemá tudíž dopad ve vztahu k rovnosti mužů a žen. Nepříznivé sociální dopady a dopady na životní prostředí se nepředpokládají.“ Tečka. A aktivisté na střeše.