Referendum v Česku – cesta k přímé demokracii nebo nepřímá cesta k autokracii ?
Téma voleb v Severních Čechách je na stole – limity těžby hnědého uhlí a bourání dalších měst. Prolomení limitů v sobě zahrnuje celé koncepce budoucnosti České republiky. Láme se na něm postoj politiků k obyvatelům, krajině, demokracii, ekonomickému rozvoji. Láme se na něm to, zda tato země nabere dostatečnou únikovou rychlost nutnou k přetrhání pout od totalitního myšlení o vládnutí jako ovládání směrem k vládnutí jako spravování. Pouze ovládat lze jak co, tak také koho. Láme se na něm, zda se tato země ještě hlouběji zakope do „starostrukturního“ pojetí ekonomiky na úkor možného vyšvihnutí se do popředí v nových technologiích. A konečně láme se také, zda se Česká republika stane surovinovou kolonií Evropy – dodavatelem elektrické energie – což se skrývá za progresivně znějícími slovy o proexportně orientovaném energetickém sektoru.
Zatímco většina stran se vyjádřila pro neprolamování limitů těžby hnědého uhlí, sociální demokracie, zemanovci a komunisté jsou pro. U těch posledně jmenovaných není pokračování jejich předlistopadového vztahu ke krajině a lidem, v ní žijícím a koneckonců i k pojetí ekonomiky žádným překvapením. Stejné kuchaře mají zemanovci, kteří svůj volební guláš opepřili typickým hegemonistickým pojetím pravdy v podání jejich předsedy.
Předseda ČSSD Paroubek se však snaží tančit mezi vejci. Vše, co dosud jeho strana k limitům řekla, směřuje jasně k prolomení limitů těžby ve prospěch dvou pánů – Tykače i Romana, kteří se zřejmě mají stát zárukou prosperity české ekonomiky. Ex-ministr Urban si stěžuje na nerespektování „jeho“ Státní energetické koncepce z r.2004 (rozuměj tu tvořenou ČEZem). V té se výslovně hovoří o „racionálním přehodnocení limitů těžby“ a o „definování pojmu veřejného zájmu…a možnost jeho individuální aplikace i v podmínkách těžby hnědého uhlí“. Nejnovější snaha ČSSD odejmout pravomoc nad schvalováním energetické koncepce exekutivě a dostat ji pod poslaneckou sněmovnu není ničím jiným, než elegantní snahou o zrušení platnosti usnesení vlády č.444/1991, tedy cestou uzákonění rušení limitů prostřednictvím nástroje s vyšší právní silou.
Do stejné kategorie patří i právě sněmovnou schválený zákon o krajském referendu prosazovaný ČSSD. Principiálně nelze proti referendu nic namítnout, naopak. Je však nutno hlasitě namítat proti referendu v kontextu současné politické a legislativní reality v ČR. Aby jakékoli referendum splnilo svůj účel, tedy rozhodnutí v zájmu občanů, musí mít v první řadě sami občané pocit, že se rozhodují ve svém zájmu. K tomu potřebují sumu objektivních informací a to včetně různých variant řešení dané věci. Česká politika i úředníci jsou však pověstní absolutní neochotou poskytovat informace. Stačí si vzpomenout na úroveň podávání objektivních informací vládou ve věci plánovaného radaru v Brdech (zavádějící informace o výkonu radaru, z toho vyplývající chybná studie o zdravotních dopadech atp.). Podobných případů je mnoho. Alternativní názory, data, studie nejsou vůbec brány v potaz.
Návrh zákona o krajském referendu ani jiné legislativní nástroje přitom vůbec nepamatují na nutnost poskytnutí všech informací nutných pro kvalifikované osobní rozhodování. V případě prolomení limitů se lze dočkat informační masáže za stovky milionů od energetických firem o nezbytnosti bourat města. Možná vloží i vzorek šampónu. To vše za současného bagatelizování nebo potlačování informací, které ukazují možnosti dosažení energetické soběstačnosti a bezpečnosti bez další destrukce krajiny a měst. Realita posledních 20 let přitom přesvědčivě ukazuje, že to byli právě „laici“ z různých nevládních organizací, kteří předpovídali vývoj potřeby elektrické energie nesrovnatelně přesněji, než energetičtí „odborníci“.
Dokud nebude právo na informace, rovnoprávnost přístupu k nim a povinnost poskytovat je voličům v celé šíři zajištěno, budou političtí machiavelisté používat referendum pouze jako nástroj k dosažení autokracie prostřednictvím hry na přímou demokracii. Jiří Paroubek by měl vysvětlit, jak hodlá referendum pojmout jeho strana.
(Editovaná verze tohoto textu byla dne 12.3.2010 publikována v MFDnes pod titulkem Referendum? Proš, když chybí informace)
Zatímco většina stran se vyjádřila pro neprolamování limitů těžby hnědého uhlí, sociální demokracie, zemanovci a komunisté jsou pro. U těch posledně jmenovaných není pokračování jejich předlistopadového vztahu ke krajině a lidem, v ní žijícím a koneckonců i k pojetí ekonomiky žádným překvapením. Stejné kuchaře mají zemanovci, kteří svůj volební guláš opepřili typickým hegemonistickým pojetím pravdy v podání jejich předsedy.
Předseda ČSSD Paroubek se však snaží tančit mezi vejci. Vše, co dosud jeho strana k limitům řekla, směřuje jasně k prolomení limitů těžby ve prospěch dvou pánů – Tykače i Romana, kteří se zřejmě mají stát zárukou prosperity české ekonomiky. Ex-ministr Urban si stěžuje na nerespektování „jeho“ Státní energetické koncepce z r.2004 (rozuměj tu tvořenou ČEZem). V té se výslovně hovoří o „racionálním přehodnocení limitů těžby“ a o „definování pojmu veřejného zájmu…a možnost jeho individuální aplikace i v podmínkách těžby hnědého uhlí“. Nejnovější snaha ČSSD odejmout pravomoc nad schvalováním energetické koncepce exekutivě a dostat ji pod poslaneckou sněmovnu není ničím jiným, než elegantní snahou o zrušení platnosti usnesení vlády č.444/1991, tedy cestou uzákonění rušení limitů prostřednictvím nástroje s vyšší právní silou.
Do stejné kategorie patří i právě sněmovnou schválený zákon o krajském referendu prosazovaný ČSSD. Principiálně nelze proti referendu nic namítnout, naopak. Je však nutno hlasitě namítat proti referendu v kontextu současné politické a legislativní reality v ČR. Aby jakékoli referendum splnilo svůj účel, tedy rozhodnutí v zájmu občanů, musí mít v první řadě sami občané pocit, že se rozhodují ve svém zájmu. K tomu potřebují sumu objektivních informací a to včetně různých variant řešení dané věci. Česká politika i úředníci jsou však pověstní absolutní neochotou poskytovat informace. Stačí si vzpomenout na úroveň podávání objektivních informací vládou ve věci plánovaného radaru v Brdech (zavádějící informace o výkonu radaru, z toho vyplývající chybná studie o zdravotních dopadech atp.). Podobných případů je mnoho. Alternativní názory, data, studie nejsou vůbec brány v potaz.
Návrh zákona o krajském referendu ani jiné legislativní nástroje přitom vůbec nepamatují na nutnost poskytnutí všech informací nutných pro kvalifikované osobní rozhodování. V případě prolomení limitů se lze dočkat informační masáže za stovky milionů od energetických firem o nezbytnosti bourat města. Možná vloží i vzorek šampónu. To vše za současného bagatelizování nebo potlačování informací, které ukazují možnosti dosažení energetické soběstačnosti a bezpečnosti bez další destrukce krajiny a měst. Realita posledních 20 let přitom přesvědčivě ukazuje, že to byli právě „laici“ z různých nevládních organizací, kteří předpovídali vývoj potřeby elektrické energie nesrovnatelně přesněji, než energetičtí „odborníci“.
Dokud nebude právo na informace, rovnoprávnost přístupu k nim a povinnost poskytovat je voličům v celé šíři zajištěno, budou političtí machiavelisté používat referendum pouze jako nástroj k dosažení autokracie prostřednictvím hry na přímou demokracii. Jiří Paroubek by měl vysvětlit, jak hodlá referendum pojmout jeho strana.
(Editovaná verze tohoto textu byla dne 12.3.2010 publikována v MFDnes pod titulkem Referendum? Proš, když chybí informace)