Nedávná inciativa společnosti Google certifikovat některé své online kurzy na úrovni bakalářského studia vyvolaly mnoho vášní – Google totiž obsazuje další společenskou sféru. Bude vzdělávat své uživatele k obrazu svému, a pár spřátelených firem? Stává se tak novým kvazi-státem?

Nadnárodní soukromá společnost Google bude provozovat online vzdělávání na úrovni bakalářského studia. Uznávání svých titulů si již pojistila u dalších významných firem jako například Deloitte, Intel nebo T-Mobile, jak informovaly nedávno Hospodářské noviny a Inc.com. Jestliže stále považujeme otázku vzdělávání za otázku týkající se věcí veřejných, je dobré si všimnout širšího kontextu celé toto inciativy.

Kde končí stát a kde začíná Google?
Jak upozorňují odborníci na sociologické otázky digitalizace, jako například Mathias Decuypere nebo Paolo Landri, a jak jsme mohli zaznamenat i my z vlastní zkušenosti distančního pandemického života, Google není jenom „běžná“ firma. Zasahuje do našich životů, ať už chceme nebo ne. Jsme součástí digitální společnosti, která je v mnoha oblastech závislá na Google produktech. Google tak má k sobě „přivázánu“ značnou část populace a disponuje významnou ekonomickou i mezinárodně-politickou mocí.

Z pohledu sociálních věd bychom mohli říci, že u Googlu pozorujeme takzvaný „state-effect“, tedy efekt státu, jak o něm hovoří britský sociolog Bob Jessop. Tento efekt spočívá v ustavování, uplatňování a upevňování politické moci nad populací specifického teritoria. Navíc může být vytvářený jakýmikoliv aktéry, nikoli pouze oficiálními státními představiteli. Google „populaci“ má, navíc jejím teritoriem je celý svět. Má nad touto populací velkou moc ve smyslu omezování možností jejích voleb, které je dané zmíněnou závislostí na firemních produktech, a dále ve smyslu shromažďování velkého množství informací o jednotlivých členech této populace.

Jenže Google, na rozdíl od státu, není založen na jakémkoliv náznaku společenské smlouvy. Všechny smlouvy jsou produkované jím bez diskuse s druhou stranou. Vy můžete jen „nepodepsat“, neodkliknout OK. Ovšem v takovém případě člověk riskujete nedozírné outsiderství, zejména v práci, a ve škole – vaší nebo vašich dětí. A to jsme jen u dimenze komunikace. Současná filosofie digitálních technologií jde ještě dál a ukazuje, jak moc jsme zasazeni v těchto soukromých infrastrukturách a jak moc jsem pro ně vychováváni.

Vzdělávání ke Google-občanství?
Vytvořením vlastního vzdělávacího programu přitom Google onu prozatím nepřímou výchovu formalizuje. Stát reflektuje (nebo by přinejmenším měl) ve vzdělávacích osnovách společenský zájem, aby vzdělávací systém „produkoval“ samostatné a života v demokratické společnosti schopné občany. Jaké vzdělávací cíle bude mít kvazi-stát Google? Jaké google-občany bude chtít vychovávat?

Na první pohled bychom si mohli říct, a co? Vždyť soukromé školství není žádnou společenskou novinkou. Zde je však třeba si uvědomit rozdíl mezi soukromou školou a soukromým vzdělávacím systémem vytvořeným globálním gigantem, který naplňuje charakteristiky státu ovšem bez zmíněné společenské smlouvy, která by pro něj znamenala závazky vůči „své“ populaci.

I soukromé vysoké školy musí splňovat základní nároky na rozsah, obsah a kvalitu studia, musí mít „zelenou“ od státu, resp. od jeho odborníků na vzdělávání. Problém nastává v případě, kdy tato základní kontrola mizí, což se podařilo Googlu. Nepotřebuje schválení národních akreditačních komisí, protože jím udělený titul má být uznáván (prozatím) jen několika málo zaměstnavateli. Google tak však posiluje další oblast svého kvazi-státu – bude vzdělávat k obrazu svému a spřátelených firem bez nutné diskuse s veřejností o obsahu tohoto vzdělávání.

Není čas na veřejnoprávní digitální síť ve vzdělávání?
Nemylme se, na současné české distanční výuce není již mnoho z toho veřejného. Soukromými distančními technologiemi počínaje a soukromými pokojíčky s monitory konče. A jak nová vzdělávací iniciativa zamíchá s vysokoškolskými kartami teprve uvidíme. Nicméně samotný vstup firmy jako je Google do oblasti vzdělávání otevírá velké množství otázek, ke kterým bychom neměli být lhostejní. Nejde totiž o plačky nad tím, že Google sobecky přehlíží veřejný zájem a ignoruje osvícenskou otázku po společenském rozměru vzdělávání. Jde o to upozornit, že Google toto v potaz brát nemusí a lze předpokládat, že se bude snažit, aby i nadále nemusel. Vzhledem k tomu, jak hluboce do života společnosti zasahují digitální technologie, je, myslím, nasnadě začít uvažovat o veřejnoprávní digitální platformě pro distanční vzdělávání.