To, co sledujeme v současnosti kolem nemoci prezidenta Zemana se zdá jako dadaistické divadlo, které nemá nic společného s realitou – kroky se zdají nelogické a výroky nesmyslné. Je ale možné, že věci, které v představení považujeme za stabilní subjekty a objekty, změnily podstatu.

Není mým cílem posoudit ani právní ani poltickou stránku věci. Z hlediska právního je totiž například dokument svolávající sněmovnu nadbytečný, a z politického hlediska se asi můžeme velmi dlouho dohadovat, jaké jsou „pravé zájmy“ a jak na ně bude využit „čas“, který byl takovým zdrojem radosti u lůžka prezidenta ve zveřejněném videu z nemocnice. Cílem je pokusit se najít způsob, jak hradnímu dění porozumět jinak než jako chaosu, nereálnu, selhání toho, či onoho jedince či systému apod.

Kromě mnoha neznámých v hradním dramatu, jako jsou nečitelné záměry a nelogické politické kroky, nám pro porozumění zbývá jen pár viditelných událostí, se kterými může pomoci sociologie: Jaké to jsou? 1)Za prezidentem Zemanem jezdí do nemocnice na oddělení jednotky intenzivní péče spoustu lidí, o kterých doktoři nevědí, 2) pořádají se tiskové konference o Zemanovi bez Zemana, 3) na sociálních sítích Hradu se publikuje cokoliv, jen ne racionální vysvětlení, které by nějak souviselo s klasickou logickou figurou – premisa1, 2, … - platný soud, či klasickou správní figurou příčina – následek – opatření.

Zdá se, že si Hradní parta hraje s realitou jako se stavebnicí Merkur. Dostupné dílky skládají a rozkládají a „výrobky“ pak předkládají veřejnosti jako stvrzení reality. Jejich hra má ale reálné důsledky; to, co vytvářejí není o nic méně reálné než jiné aktivity. Nedělají to ovšem „ze vzduchu,“ nápomocní jsou jim prostředníci (média) a diváci.

Jestli někdo nejlépe pochopil „sociální konstrukci reality“, pak je to skupina kolem „Hradu“. Ještě více než konstruktivistické paradigma zde ale pomohou k porozumění novější pohledy na to, co vlastně konstituuje socialitu. Jsou to především vztahy – nikoliv jenom ty osobní – jak jsem zvyklí, ale jakékoliv vztahy, například vztahy závislosti na něčem a na někom, vztahy jednostranné i oboustranné, vztahy dosahu i distance atd. – ty totiž dávají podobu stranám, mezi kterými dané vztahy fungují – například viník a oběť nejsou stálé předem dané osoby, ale „stávají se jimi“ díky vztahu, který mezi nimi vznikl nějakým aktem. Podobně lze nahlédnout i na to, co se odehrává na Hradě. Strany mohou nést staré jméno, ale díky proměně vztahů, které se mezi nimi odehrávají, dochází i k proměně podstaty stran. Může se to nazývat například prezident, ale díky tomu, jak je s tímto zacházeno a jak se k tomu vztahují různé další strany, proměňuje to i samotné aktéry.
Jakou roli v tom hraje dvojosoba Miloš Zeman a prezident české republiky?

V tom, čeho jsme svědky, není Miloš Zeman především osoba (on, Miloš Zeman), ani realizátor nějaké institucionální role (prezident republiky), prezident Zeman se stal „device“ – zařízením: něco do něho vložíme – něco vypadne – patřičně strukturované. Návštěvy u prezidenta v nemocnici jsou jako docházky na poštu nebo do telefonní budky, nebo jako ke kopírce (co bylo v hlavách těchto „uživatelů“ zařízení, nevíme). Svolení doktorů je z principu zařízení irelevantní, také se nemusíte dovolit správce sítě, zda si můžete zatelefonovat. „Prezident je v nemocnici“ neznamená, že prezident je v nemocnici, ale že je zde nějaké zařízení, které může posloužit.

Prezident Zeman se stal zdrojem – potencionální sloj uhlí, která sice ještě není vytěžena, ale víme o ní – jednou se možná bude hodit (a to i po případné smrti těch, kteří na ní bydlí). Tiskovky o prezidentovi fungují jako zprávy o stále existenci něčeho, co jsme sice neviděli, ale jednou se to ukáže. Je zcela irelevantní, co momentálně dělá osoba Miloš Zeman, nebo prezident české republiky, obojí je irelevantní, když veřejnost informujeme, že existuje naleziště. Majitelé nalezišť málokdy informují o tom, jaké jsou přesné kóty a co právě dělají osoby, které nad nalezištěm bydlí.

Prezident Zeman se stal aplikací – hlavními vývojáři je hradní skupina, ale jak to u každého vývoje aplikace bývá, je závislý na svých „users“ – ty udržuje v participující bdělosti tweetový Ovčáček. Fanouškové ale i „hejtaři“ nefungují jako zachování vřelého vztahu k Miloši Zemanovi, ale jako „producing users“, kteří testují, zda aplikace sociální sítě „Prezident“ funguje. Ve vláknech modliteb i kritických a hádajících se diskusních příspěvků jde především o budování sdíleného společenství oddaného politické aplikaci. Co si myslí osoba Zeman, nebo funkce prezident, je již jedno.

Je otázka, kdy vlastně Miloš Zeman odešel, spíše jsme v poslední době svědky jeho postupného „odcházení“ jako osoby. Ovšem appka, zdroj a zařízení „prezident Zeman“ bude využívána do poslední chviličky. Miloš Zeman tak odchází stylem, jehož existenci sám napomohl – když věci jako stát mění svou podstatu a stávají se tunelovanou firmou – prezident tak odchází jako cokoliv jiného, jen ne jako to, co jsme pod slovem „prezident“ znali.

Ovšem bylo by naivní si myslet, že tento posun vztahů a povahy objektů se nedotklo samotné „hradní party“ – už to, že jinak ani na veřejnosti nebývají popisováni, naznačuje, že je vlastně jedno, jakou „oficiální“ roli zastávají – díky všem zmíněným posunům je definuje jenom to, že jsou skupina uživatelů produktu, který stvořili.

Jiří Ovčáček napsal, že „Stáří a nemoc nesmí znamenat, že je člověk jako použitá věc na odpis“ – prezident rozhodně věc na odpis není – aby to byla dobře fungující věc, se Hradní parta jistě postará.