Zapomeňte na mile znějící lákadla "user friendly". V době distančního vzdělávání se hraje profitová hra o to, jak si vychovat přátelského uživatele.

Ve svém nejnovějším článku si Radhika Gorur pohrává s významem anglického spojení "user friendly". Určitá soukromá či veřejná organizace může lákat na své digitální prostředí tím, že je tzv. uživatelsky přívětivé, anebo také může spíše přemýšlet nad tím, jak si neproblematického uživatele vyrobit: Making the user friendly.

Socioložka vědění, která se atablovala zejména svojí studií o tom, jak se vytvářejí vzdělávací data v OECD, se dlouhodobě zabývá expertizou ve vzdělávání. V době digitálních vzdělávacích projektů umocněných ještě současnou pandemií ji přivedly k tzv. kritickým studiím platformizace vzdělávání.

Jak vyrobit přátelského uživatele
Tradiční představa, že technologické inovace se prosazují samy tím, že jsou prostě "dobré", se zdá být poněkud úzká. Již několik let výzkum ukazuje, že pro úspěch je především důležitá existence dostatečně velké anonymní skupiny aktivních a zajímajících se uživatelů. Úspěch inovace je tedy dán nejen prací designérů, ale také prací jejich uživatelů, a nakonec i celého systému, ve kterém je takový úspěch umožněn.

V současné situaci stojí za to si argumenty kritických studií přiblížit. V případě technologických produktů, nabízejících různé komunikační (vzdělávací) prostředí, to znamená, že firma, aby si zajistila úspěch, nemanipuluje pouze s digitálním uživatelským prostředím, tak aby vyhovovalo potencionálnímu klientovi, o kterém si pro tento účel pořídí mnoho sociálních a psychologických dat (rozuměj: zakoupí nebo sama sbírá sociální data). Snaží se „manipulovat“ také klienta, k čemuž mohou napomoci ta samá sociální data a psychologické expertízy. Firma si klienta pro svoje prostředí "vychovává". Formou různých motivačních kampaní, videí „jak na to“ až po apely na patriotismus (je to pro národní vzdělávání). Zároveň ale i tak, že ho zapojuje do svého vývoje – uživatelské feedbacky slouží především tomuto účelu, tato zapojení generují jak sociální data o uživatelích, tak pocit sounáležitosti. Ve výsledku, čím více klientů pracuje na produktu, tím více připojených a přátelských uživatelů, kterým se nabídne v principu to samé. Zatímco na výběr se jim nechá například jiná barva plochy apod. Rozhodně nepůjde o jinakost v nějaké zásadní věci, protože nic není zadarmo. Pokud si například nekoupíte verzi "premium".

Technologický optimismus není řešení distance
Když si v tomto principu fungování představíme hypoteticky veřejné vzdělávání, není to hezký pohled. Veřejné vzdělávání je závislé na nabídce několika technologických gigantů, kteří designují jen to, co se vyplatí. Děti zámožnějších rodičů si pořizují premium distanční balíčky s bohatším vzdělávacím obsahem a větší možností voleb, zatímco ostatní se učí jenom podle základní sady, jejichž nastavení vytvářeli technici a zbytek dodávají uživatelé, jelikož pedagogové jsou až v balíčku premium. Ovšem všichni bez rozdílu, zcela demokraticky, jsou vychováváni v přátelského uživatele soukromé platformy, aniž by dokázali myslet jiným způsobem než platformní logikou. V Každém případě klient-žák a nově i učitel tahá za kratší konec voleb, ti premium mají jen pocit, že jsou možná o trochu svobodnější. Je to dystopická představa?

Z různých stran slýchávám, že například můžeme být ještě rádi, že vůbec nějaké firmy existují a umožnily fungování celého distančního vzdělávání. Nebo například, že stát má k dispozici pouze nějaké kapacity, a tak se musí "optimalizovat" reálné možnosti s potřebami - apod. Také na vzdělávacích debatách máme všichni radost z toho, jak většina učitelů a žáků rychle ty technologie zvládla. Ano, to je pravda.

Ovšem nekritický vzdělávací techno-optimismus je problematický. Technologické zvládání distance v současném vzdělávání leží na velkých soukromých firmách a firmy jsou stále firmy, je to obchod s distancí, jde o to, co bude vynášet a co se "vy-platí". To je jiná logika, než je ve vzdělávání. Soukromý sektor ve vzdělávání je v pořádku, ale ne již technologičtí giganti, kteří se starají především o to, aby si stabilizovali prostor, ve kterém nebude rušivá pluralita (resp. bude jen do té míry, kterou sami umožní), a snaží se, aby výsledkem byla nejen jediná možná realita, ale také jediná možná volba (pro jejich produkty).

Jak je na stránkách jedné platformy napsáno: "Jak digitální svět roste kolem nás, je ještě důležitější zajistit, aby způsob naší práce mohl zahrnovat měnící se svět kolem nás." Je opravdu perspektiva technologického korporátu jediná perspektiva, se kterou se musíme dívat na vzdělávání? Technologický optimismus je problematický, protože poněkud vytěsňuje jiné perspektivy, i veřejnou debatu, a to svou logikou (nikoliv nutně nějakým přímým útokem). A to tak, že jediné „rozumné“ a „patřičné“ se jeví vzdělávat k soukromým aplikacím – jelikož to je ta „připravenost na 21. století“.