V současné době se připravují další kapitoly tzv. E-goventmentu. Jednou je registr žáků a druhou je registr učitelů, oboje je obhajované efektivitou správy jako nutného modernizačního kroku. Problémem ale je, že nálepka „digitální“ se stává jakýmsi měkčidlem, který nejen zahlazuje potřebu diskuse o tom, jestli to, co chceme, bychom opravdu měli chtít, ale diskredituje i možnou kritiku.

V tomto textu nabízím způsob přemýšlení o digitalizaci ve veřejných záležitostech inspirovaný současnou sociologií technologie. Je totiž zvláštní, že když se řešení relativně problematické veřejné záležitosti podá jako její digitalizace, tak problematičnost jakoby zmizí. Nálepka digitalizace funguje spíše jako štít, jako vlnolam, který utlumí debatu o tom, jestli digitalizace náhodou není problém buď z hlediska obecného humanismu, přílišné privatizace veřejných záležitostí, nebo z hlediska příliš mocného státu. Tento vlnolam a jak ještě nazvu, e-aviváž, takovou debatu vynuluje, vynuluje to zcela potřebu diskuse o tom, jestli to, co chceme, bychom opravdu měli chtít.

Stát – modernizace – demokracie

Zdá se, že technologická modernizace je poslední oblast, ve které je naše společnost ještě ochotná spatřovat pokrok. I když samozřejmě víme, i jako střízliví pesimisté poučení historickými pokrokovými pokusy, že v jiných oblastech není možný. Ideu technologické modernizace pak značně přetěžujeme: nejenom že je poslední výspou, kde jsme ochotni plánovat pokrok, také se stává jediným místem, kde jsme ochotni si emocionálně vybouřit český deprivovaný optimismus. Jiných míst pro takové vybouření česká společnost nemá mnoho; enviromentálnímu ani sociálnímu pokroku nevěříme. A paradoxně pak jediná oblast, kde je optimismus povolen, je právě technologická modernizace. Takové myšlenkové nastavení nemůže ale z principu být kvalitní živnou půdou pro sebevědomé kritické myšlení. Tím míním kritiku, která se nemusí paranoidně ohlížet přes rameno, zda příliš neškodí či příliš neslouží nějakým jiným zájmům (o společnosti postranních úmyslů jsem již psala zde). Sebevědomá kritika by pak byla zároveň i nejstřízlivější, bez patosu vykoupení technologiemi.

Problémem je, že stát sleduje několik cílů, na jednu stranu lidská práva, ale také blahobyt pro další generace. Zdá se, že modernizovat se musí, ostatní sáty také modernizují. Víme ale, že i nedemokratické státy modernizují, ovšem nejsou svázány morálními kritérii, kterými jsem svázaní my. Naše společnost chce modernizovat, ale nechce ztratit demokracii; o to to máme těžší. Ne každá modernizace je totiž dobrá. A někdy se může stát, že jak tak chceme modernizovat, zapomeneme, že nedemokratické způsoby jsme chtěli zavrhnout. A právě toto věčné demokratické vyjednávání hodnot ať už morálních nebo materiálních, nebo jiných, je nebezpečně vyřazováno nálepkou digitalizace. Nálepka digitalizace, jako samozřejmé modernizace, deproblematizuje a povrchně zahlazuje základní rozpor, že hodnoty společnosti nemůže ani vydedukovat věda, ani zjevit technologie.

Hodná demokracie a zlá digitalizace?

Důležité je udržet myšlenku, že nejde o střet hodné demokracie a zlé digitalizace nebo modernizace, obě věci jsou důležité, ale není žádná záruka, že konkrétní případy modernizace nepůjdou proti demokracii. Je zajímavé, že přes veškerý český pesimismus, chtějí mít lidé před sebou nějakou perspektivu, že bude líp. Jenže ve 21. století nejen, že dá fušku udržet, to, co máme, natož abychom se měli lépe. To, co vhání občany populistům je strach, že lépe již nebude. A digitalizace takový nový příslib, zdánlivě nestranný, že lépe bude, nabízí: nadějný zdroj modernizace, který se aktuálně jeví jako bezedný rezervoár. Ovšem je celkem pravděpodobné, že i ten se také vyčerpá – představa, že z méně zdrojů vytvoříme více hodnot je lákavá, ale nerealistická.
V současnosti je u nás nejaktuálnější tzv. digitalizace státní správy a začíná se různými registry. Ve vzdělávání registrem učitelů a nyní nově i plánovaným registrem žáků, kdy by žáci od prvního vkročení do školy až „do smrti“ měli přidělený identifikátor, do kterého by se zaznamenávaly všechny jejich vzdělávací cesty. Je zcela v pořádku argumentovat zahraničím, kde podobné registry (učitelů, zdravotníků, žáků) mají a tím pádem taky mají nástroje, jak své vzdělávací systémy vylepšovat (modernizovat) a nejsou tedy závislí na cizích disparátních datech. Problematické ale je, že když se tolik strachujeme o to, aby to konečně u nás také vyšlo, tak se bojíme cokoliv kritizovat. Nezapomínejme, že ve světě mají nejen již podobné registry, ale také mají zcela samozřejmě i jejich kritiku (jeden z mnoha příkladů zde). I když se zdá, že i jen maličký náznak kritiky u nás může digitalizaci státní správy rozbourat a dát do rukou argumenty „zlým lidem“ (kteří nechtějí dobro), je nutné takovou kritiku provést, protože nejde o boj dobra se zlem. Jak tomu ale jinak rozumět?

E-aviváž – když vypereme veřejný problém v digitalizačním změkčovadle

Je dobré si pak pomoci sociologií. Velmi užitečné rozdělení na digitální technologie a digitální kulturu provedl kanadský sociolog Jean-Sébastien Guy. Digitální technologie nejsou našimi neproniknutelnými pány. To digitální kultura určuje, co vše z opravdu radikálních možností technologie bude realizováno, jak to bude realizováno, a především PROČ. Digitální kultura tak (kromě jiného) zahrnuje i různé normativní přesvědčovací hagiografie buď o tom, jak nám digitalizace bude pomáhat (utilitaristické), nebo jak je to obecné dobro (morální), nebo oboje dohromady. Rozdělení na kulturu technologií a technologie umožňuje vidět rozdíl mezi nálepkou „digitální“ a vlastními digitálními technologiemi. To, co se v současné době českého E-governmentu děje, tedy není realizace ani jedné z populárních techno-dystopií. Nejde ani o invazi digitální ideologie, která nám vymyje mozky, ani invaze digitálních strojů, které nás pohltí, ale odlupování povrchní vrstvy z digitálních technologií a používání této vrstvy jako nálepky na vše, jehož vyjednávanou povahu chceme zakrýt. Tato nálepka připevněná na vysoce veřejné záležitosti jako je vláda (eGovernment), nebo na klíčové, ale oslabované veřejné instituce, jako je vzdělávání (eEDU), z těchto věcí dělá neproblematické, poddajné technokratické problémy. Kde je pravicová kritika totální kontroly byrokracie nad občany? Když je byrokracie „e“, tak se to nebude dít? Kde je levicová kritika odosobnělé logiky trhu a privatizace veřejných záležitostí (všechny „e“ věci jsou a budou nasmlouvané se soukromými firmami), když je to „e“ tak to nevadí? Jako spíše výjimku tuto verzi kritiky provozuje Kateřina Smejkalová. Ale speciálně ve vzdělávání u nás žádná z těchto kritik nezaznívá; zatím nikdo, podle mého vědomí, veřejně nevznesl obavu nad totální kontrolou žáků, ani nad privatizací veřejného vzdělávání; i neziskový sektor (v zahraničí tradičně velmi kritický jak vůči státu, tak vůči trhům) e-řešení vítá a jak se dozvídáme, tak i iniciuje. Digitalizace se dostává z techno věci – z věcné podstaty do morální věci – univerzálního dobra, které stojí nad všemi stranami. Tento předpoklad je ale jak velmi naivní, tak také velmi nebezpečný: předem vyřazuje oponenty. Kdo by chtěl být proti dobru? Tento stav vymazává úplně potřebu diskuse o tom, jestli to, co chceme, bychom opravdu měli chtít, což je kritický reflexivní krok.

Rukojmí modernizace – logický kruh zdiskreditované kritiky

Jenže kritizovat digitalizaci je velmi těžké. Kdo by se chtěl nechat vystavit jiné nálepce – a to „protimodernizační“ konzervativec, nebo „protiefektivizační“ anarchista? Vzdělávání se stává rukojmím modernizace pojaté jako digitalizace – a té pojaté jako univerzální dobro. Kdo bude proti, bude proti dobru, které je (dokončeme kruh) definované jako efektivita správy. A být neefektivní je dnes to samé jako být proti dobru.

První, co je třeba udělat, je to, že vyjmeme digitalizaci z tohoto morálního chápání – digitalizace není univerzální dobro ani univerzální efektivita. Technologie dokáže leccos, ale to neznamená, že inherentně v sobě nese dobro – z historie víme, že ne. Dobro a efektivita jsou lidské kategorie a mělo by se o nich veřejně kriticky vyjednávat. Nesouhlasím s tím, že bychom si snad takovou kritiku nemohli dovolit v tak křehkém státě nebo tak křehkém školství, či vzdělávací politice, jež by takovou kritiku nemusely unést ve strachu z toho, komu (špatnému) by mohla sloužit. Sami si tyto instituce oslabujeme ustrašenou debatou z hrůzy, abychom si omylem nezničili i ten malý kousíček pokroku, kterého jsme v Česku schopní.