poskytnu prostor myšlenkám člověka, kterému hrozí, že zůstane opomenut, ač jeho příklad i myšlení ovlivnily náš svět víc než leckterý jeho následník.
Před šedesáti lety (30.ledna 1948) byl zavražděn Mahátmá Gándhí. Udělal toho pro svůj lid i civilizaci mnoho proto, že mu víc než vlastní prospěch ležel na srdci osud jeho národa a následně i civilizace („Snažím se spatřit boha tím, že sloužím lidstvu, protože vím, že bůh není ani na nebesích, ani na zemi, ale v každém jednotlivci“).

O civilizaci napsal:
„Tělesné blaho je učiněno smyslem života. … Vydává se za pokrok, že lidé budou moci cestovat vzdušnými loděmi a za několik hodin dosáhnou kterékoliv části světa. Člověku nebude třeba používat rukou a nohou. Zmáčkne knoflík a objeví se vedle něho oděv. Zmáčkne jiný knoflík a bude mít své noviny. Po zmáčknutí třetího knoflíku bude na něho čekat auto. Člověk se bude živit nejrůznějšími lahůdkami. Všechno budou dělat stroje. Dříve, když spolu chtěli lidé bojovat, vzájemně odhadovali svou tělesnou sílu; dnes může jediný člověk s dělem, umístěným na vyvýšeném místě, zničit tisíce lidských životů. To je civilizace. … Dříve jedli lidé dvakrát nebo třikrát denně domácí chléb a zeleninu; dnes musí jíst každé dvě hodiny, takže jim stěží zbude čas na něco jiného. Je třeba ještě hovořit?
… Dnešní civilizace nenese známky mravnosti či náboženství. Její stoupenci otevřeně doznávají, že nemají co činit s náboženstvím. Někteří z nich je dokonce považují za pověru. Jiní se zase uchylují k náboženství pod pláštíkem morálky. Dvacet let zkušeností mě poučilo, že ve jménu morálky se často hlásá nemravnost. I dítě pochopí, že v tom, co jsem popsal výše, není nic mravného. Civilizace usiluje o hmotný blahobyt, avšak zklamala uboze i na tomto poli. Dnešní civilizace je nenáboženská a zachvátila národy Evropy tak, že se zdají pološílené. Udržují svou energii drogami. Osamocení lidé jsou nešťastní.
Charakter současné civilizace je takový, že trpělivý člověk se dočká okamžiku, kdy se sama zničí.“ (Hind swaraj,1908)
O nenásilném odporu:
„Myslím, že tam, kde je volba jedině mezi zbabělostí a násilí, doporučoval bych násilí. … Raději bych viděl Indii sáhnout po zbrani, aby hájila svou čest, než aby se stala zbabělým a bezmocným svědkem svého ponížení. Věřím, že nenásilí je daleko lepší než násilí, že odpuštění je mužnější než potrestání. … Nejsem vizionář. Jsem praktickým idealistou. Nenásilí není jen pro ršije (mudrce) a světce. Je také pro prosté lidi. Nenásilí je zákonem lidského rodu, jako je násilí zákonem světa zvířat. Ve zvířeti, které zná jen zákon fyzické moci, odpočívá duch bez užitku. Důstojnost člověka však vyžaduje poslušnost vyššího zákona, zákona duchovního. Odvážil jsem se proto nabídnout Indii prastarý zákon sebeobětování. Pro satjágrahu (=‘triumf pravdy silou duše a lásky‘) a její následovníky jsou odpírání spolupráce a občanská neposlušnost jen novými názvy zákona utrpení. Ršijové, kteří objevili zákon nenásilí uprostřed násilí, byli většími génii než Newton. Byli většími válečníky než Wellington. Znali zbraně a poznali jejich nepotřebnost, učili unavený svět, že spása není v násilí, ale v nenásilí.“ (Young India,1920)