Záměr zrušit povinnou maturitu z matematiky, ohlášený ministrem školství na přelomu prázdnin a školního roku, bude vbrzku zřejmě posvěcen vládou a následně i poslanci, panuje na něm totiž široká politická shoda. „Experiment založený na tom, že pokud se stane maturita z matematiky povinnou, žáci se ji začnou více učit,“ (Robert Plaga), který by přinesl více než dvacetiprocentní maturitní neúspěšnost (na některých školách by neodmaturovala více než polovina žáků), realizován nebude, nebude se přece „začínat represí“ (opět R. Plaga), maturanti jsou zachráněni, plus pro zodpovědné politiky… Nebo spíš důvod pro trpký úsměv či mávnutí rukou nad alibismem a zakrýváním hlubšího problému?

Zrušení – přesněji odklad „o osm až deset let“, tudíž vzhledem k politické životnosti ministrů na svatého Dyndy – překvapilo jen málokoho, konstatovala to třeba předsedkyně Asociace ředitelů gymnázií Renata Schejbalová. Plaga se totiž odvolává na důsledky, které se daly předpovídat už při přijetí rozhodnutí zavést matematiku u maturity povinně. Část škol, jež navštěvuje maturitním neúspěchem ohrožená část žáků, na ně sice reagovala mírným posílením počtu hodin nebo i tzv. půlením jedné hodiny matematiky týdně, ani to by však s největší pravděpodobností žádný výrazný efekt nemělo.

Ministr školství ovšem věří (nebo se alespoň tak tváří), že se podaří zařídit opak. Podívejme se ale nejprve na jeho postup a úvahy, jimiž dospěl od pochyb o možnosti zavést matematiku u maturity povinně k nynější negativní jistotě. Zadal Cermatu analýzu úloh, jimž říká „užitečné“:
„To jsou úlohy, které bych popsal jako ty, které mapují matematické dovednosti v praxi. Jsou to typově úkoly, kde se popisuje pohyb z místa A na místo B, nebo 1500 ml nateče někam za jak dlouho. Rozhodně tam nepočítám strašlivě dlouhou úlohu s a, b, c, x, zlomky na druhou, se kterou si máte hrát.“ Z výsledků analýzy vyvodil toto: „Neúspěšnost u užitečných úloh, na kterých by schopnosti maturantů měly stát, které jsou o logickém myšlení, o matematické gramotnosti, tedy prokazují schopnosti používat matematiku v praxi a v běžném životě, je ještě výrazně vyšší. Zjevně z toho vychází, že memorovací věci se lidi dokážou krátkodobě naučit, ale ty pak stejně nepoužívají. Učí se pouze na tu zkoušku.“

Žáci tedy mají problémy s aplikací nastudovaného a obecně s myšlením. Podle ministra za to ovšem může – výuka a výukový systém: „I Česká školní inspekce uvedla, že ve výuce není dostatek prostoru, aby se učitelé věnovali upevňování těchto kompetencí a schopností. Jsou přehlceni požadavky rámcových vzdělávacích programů (RVP). Ty můžeme upravit z pozice ministerstva, a to je to hlavní.
Musíme se také zaměřit na podporu výuky matematiky, tedy dodat učební materiály a metody výuky. Teď také vznikají metodické kabinety, díky nimž mohou učitelé sdílet metody dobré praxe mezi sebou.
Hlavní je však změna RVP. Jakmile toto odšpuntujeme a podpoříme v terénu výukovými materiály a metodami, tak by to mohlo vést k proměně výuky matematiky, byť to vypadá zdlouhavě.“

V diskusích na nejrůznějších učitelských fórech však matematici dokládají, že nemalá část maturitního testu je postavena na učivu základní školy (viz právě ministrem uváděné „užitečné“ úlohy o pohybu z místa A do místa B či typu „1500 ml nateče někam za jak dlouho“). Ve výuce matematiky na střední škole by tedy podle ministra mělo být výrazně posíleno procvičování základoškolského učiva, zřejmě na úkor „neužitečných“ úloh, např. „strašlivě dlouhé úlohy s a, b, c, x, zlomky na druhou, se kterou si máte hrát“ – jež ovšem čirou náhodou vyžaduje právě středoškolské znalosti, jak v jedné diskusi na webu Pedagogicke.info poznamenala vyučující matematiky Eva Adamová. Tatáž kantorka pak dodává: „Jestliže zrevidujeme RVP v matematice tak, že vynecháme ještě další učivo, jak se evidentně plánuje, nebude se maturovat z matematiky ale z počtů.“

Takovéto argumenty však ministra nezajímají. Svůj záměr nepovažoval za nutné projednat ani třeba s Jednotou českých matematiků a fyziků, natožpak s dalšími odbornými či učitelskými sdruženími; na druhé straně rychle našel společnou řeč s představiteli žákovské České středoškolské unie, která proti maturitě z matematiky vedla kampaň a zorganizovala protestní akci (cílem tohoto sdružení je zrušení celé státní maturity). Předseda ČSU René Schilke se v interview nechal slyšet, že výuka matematiky je málo zábavná a že středobodem výuky by měl být žák (rozuměj – měl by se stát aktivním výukovým aktérem). Když pak do televizní kamery pronese demonstrující dívka, že maturita z matematiky by neměla být povinná, „když nás to ti učitelé nenaučí“, výsledný dojem je značně rozporuplný.

Ne že bych žákům nepřál hodiny naplněné smysluplnou činností a učitele matematiky jako osobnosti, které umí žáky strhnout, ale řekl bych, že studijní neúspěch je v první řadě věcí žáka („středobodu“ výuky), Dnes je volně k dispozici řada výukových materiálů (včetně videí), mezi nimi třeba výborné učebnice Martina Krynického, takže pokud se někdo skutečně chce něco naučit, rozhodně není omezen na výuku, jež ho nebaví. Matematika ovšem vyžaduje – kromě schopnosti logického myšlení – také houževnatost a systematičnost, což ale nejsou přednosti, jimiž by oplývali všichni. V matematice rovněž nejde nic okecat, přebít neznalost výmluvností, nahradit nedostatečný trénink matematických dovedností dobrovolným referátem o tom, co jsem právě načetl, jako třeba v češtině. Oproti angličtině se matematické učivo nedá naposlouchat z dialogů zábavných seriálů, jeho praktické využití není většinou na první pohled zjevné.

Televizní záběry, na nichž ministr u jednacího stolu vstřícně přikyvuje slovům zástupcům studentů, by mohly být dokladem toho, co to v praxi znamená „vláda odborníků“. Úporná snaha dokázat, že příčiny neúspěšnosti ani náznakem nesouvisí s nedostatečnými studijními předpoklady a úsilím žáků, by byla směšná, kdyby ji ovšem nesdíleli další politici i nejrůznější rádobyexperti. Ministrův záměr doslova „odšpuntoval“ sud s výroky o tom, jak se matematika v ČR učí špatně. Viz třeba titulek v Lidových novinách (31. 8.): Kvalitní výuka matematiky? Dnes nemožná věc. Kuriózní je, že autorem článku je dlouholetý ředitel Gymnázia Jana Keplera a dnes senátor Jiří Růžička; platí jeho vyjádření i pro výuku na škole, kterou vedl skoro třicet let? Pokud ano, proč s tím dávno něco neudělal?

Navzdory tomu, co jsem výše uvedl, nemohu Plagovo alibistické rozhodnutí úplně odmítnout – a to právě s ohledem na ohroženou skupinu maturantů. Stát (a s ním školy, za navádění mediálních našeptavačů zaměňujících vzdělání s pouhým usednutím do středoškolských lavic) jim totiž přijetím na SŠ nalhal, že mají dostatečné studijní předpoklady k úspěšnému složení studia. Nezavedl s povinnou matematikou třeba cut-off score u přijímacích testů, neprověřoval v průběhu studia, jakých výsledků dosahují, resp. nereagoval na malou studijní úspěšnost. Na nevalných maturitních výsledcích by tedy měl část viny.

Nepřijatelné ovšem je, že problém spojený s masifikací středoškolského studia a snížením nároků se nynějším řešením a jeho odůvodněním neřeší, ale pouze překryje. Ostatně (ne)maturita z matematiky je jen součástí celkové snahy „uklidit“ veřejnosti z očí skutečnosti, na něž výsledky maturit poukazují, přídavkem ke zrušení jednotné metodiky písemné a ústní zkoušky z češtiny a cizího jazyka, čímž novela působí jako tichý atentát na státní maturitu vůbec, jako téměř úplné znehodnocení její certifikační funkce.

Za to, že se tímto Plagovým podrazem na maturitu téměř nikdo nezabývá, „vděčíme“ zejména novinářům, neschopným či jen neochotným proniknout do školské tematiky hlouběji a také vybaveným jasným názorem (tj. státní maturita je špatně). Zájemce o bližší osvětlení celé Plagovy maturitní šarády odkazuji na materiály publikované ZDE, ZDE a ZDE.