Zlé pohádky o zlém Cermatu. A jak to bude dál?
S přijímacími zkouškami a maturitami každoročně přichází "sezóna neseriózních kritik", psal jsem o tom třeba už zde či zde. Ataky centrálních prvků využívaných v klíčových momentech vzdělávacího systému neustaly - a bohužel se některá nepodložená či čistě deklarativní tvrzení dostala i do Strategie 2030 a standardně se objevují ve vyjádřeních řady politiků (bez ohledu na to, v jakém politickém dresu vystupují). Pro české školství a vzdělávání u nás to nevěští nic dobrého.
Mediální mainstream - jak už je jeho zvykem - vyhledává jednoduché, chytlavé a módní slogany. Nutno přiznat, že této poptávce se kritikům - ti nejznámější jsou většinou tak či onak spojeni se společností EDUin - daří vycházet vstříc dokonale. Jsou vždy po ruce, kdykoli je třeba se k čemukoli vyjádřit. A kdykoli mají po ruce tvrzení sice veskrze pochybná, ale působivá - a hlavně média si většinou nedají tu práci je bezprostředně konfrontovat s oponenturou z řad odborné veřejnosti. Plácne-li kupř. programový ředitel EDUinu M. Hřebecký, že "v letošním roce se nebude přijímat na střední školy podle nějakých studijních předpokladů, ale takřka výhradně podle klíče, kdo měl kvalitní distanční výuku, dostupnou techniku a funkční rodinné zázemí", koho z novinářů napadne se ptát, proč ve výčtu opomněl žákovo nadání, píli a houževnatost, a proč by se tedy při přijímacím řízení (nejen centrálního typu) měl přestat zohledňovat samotný výkon?
Kolovrátkové, doslova nabiflované negativní výroky na adresu centrálních testů a Cermatu (jako organizace k přípravě centrálních ověřovacích nástrojů zřízené) se valí do veřejného prostoru; věcná vyjádření či oponentura - dovolím si upozornit na článek Asociace češtinářů (jíž předsedám) - se ignoruje nebo "řeší" hlavně zpochybňováním jejích autorů. Účelem je totiž nikoli diskuse směřující ke kvalitativnímu posunu, ale samotné "valení" - a zavalení. Vzhledem ke způsobům, které jsou přitom užívány, určitě nelze EDUinské a spol. podezřívat z nějakého naivního idealismu, nabízí se úplně jiné cíle a zájmy.
Co z toho vyplývá pro časy povolební, je nasnadě: Ať už příští vládu sestaví kdokoli, nejsou vyhlídky příliš optimistické, ba naopak. Školství a vzdělávání potřebují investice a uvážlivá, promyšlená rozhodnutí, jež budou jako celek konzistentní a povedou k těm změnám, které nynější stav opravdu vyžaduje a které budou fungovat, nikoli situaci zhoršovat a přinášet nové problémy. Ideální politické seskupení do voleb nikdo nevytvoří, nezbývá než adeptům moci věci trpělivě vysvětlovat. A to navzdory tomu, že diskuse - již se jinak ohánějí horem dolem - pro mnohé přestává být relevantní ve chvíli, kdy vyvrací jejich představy a názory. A tady bohužel tato nepohádka zatím končí.
Mediální mainstream - jak už je jeho zvykem - vyhledává jednoduché, chytlavé a módní slogany. Nutno přiznat, že této poptávce se kritikům - ti nejznámější jsou většinou tak či onak spojeni se společností EDUin - daří vycházet vstříc dokonale. Jsou vždy po ruce, kdykoli je třeba se k čemukoli vyjádřit. A kdykoli mají po ruce tvrzení sice veskrze pochybná, ale působivá - a hlavně média si většinou nedají tu práci je bezprostředně konfrontovat s oponenturou z řad odborné veřejnosti. Plácne-li kupř. programový ředitel EDUinu M. Hřebecký, že "v letošním roce se nebude přijímat na střední školy podle nějakých studijních předpokladů, ale takřka výhradně podle klíče, kdo měl kvalitní distanční výuku, dostupnou techniku a funkční rodinné zázemí", koho z novinářů napadne se ptát, proč ve výčtu opomněl žákovo nadání, píli a houževnatost, a proč by se tedy při přijímacím řízení (nejen centrálního typu) měl přestat zohledňovat samotný výkon?
Kolovrátkové, doslova nabiflované negativní výroky na adresu centrálních testů a Cermatu (jako organizace k přípravě centrálních ověřovacích nástrojů zřízené) se valí do veřejného prostoru; věcná vyjádření či oponentura - dovolím si upozornit na článek Asociace češtinářů (jíž předsedám) - se ignoruje nebo "řeší" hlavně zpochybňováním jejích autorů. Účelem je totiž nikoli diskuse směřující ke kvalitativnímu posunu, ale samotné "valení" - a zavalení. Vzhledem ke způsobům, které jsou přitom užívány, určitě nelze EDUinské a spol. podezřívat z nějakého naivního idealismu, nabízí se úplně jiné cíle a zájmy.
Co z toho vyplývá pro časy povolební, je nasnadě: Ať už příští vládu sestaví kdokoli, nejsou vyhlídky příliš optimistické, ba naopak. Školství a vzdělávání potřebují investice a uvážlivá, promyšlená rozhodnutí, jež budou jako celek konzistentní a povedou k těm změnám, které nynější stav opravdu vyžaduje a které budou fungovat, nikoli situaci zhoršovat a přinášet nové problémy. Ideální politické seskupení do voleb nikdo nevytvoří, nezbývá než adeptům moci věci trpělivě vysvětlovat. A to navzdory tomu, že diskuse - již se jinak ohánějí horem dolem - pro mnohé přestává být relevantní ve chvíli, kdy vyvrací jejich představy a názory. A tady bohužel tato nepohádka zatím končí.