Žáci nečtou, čteme často. Jak kteří, připisuji. Někteří hodně a se zápalem. A ještě o tom pěkně píší. Přečtěte si o tom v (dobrovolné) práci, již napsala letošní maturantka Tereza:


Není to poprvé, kdy přemýšlím nad tím, čím začal můj čtenářský vývoj. Došla jsem k závěru, že jsou to večery, kdy mně a mojí sestře předčítal táta před spaním. Vzpomínám si na pár příběhů, obzvlášť na sérii dobrodružných knih o partě dětí, která mi paradoxně nikdy nedala spát. Také díky knize Danny Mistr světa od Roalda Dahla nikdy nezapomenu návod na pytlačení s bažanty. Zpětně jsem opravdu vděčná za ty chvíle, kdy vzali rodiče večer knížku do ruky a čtvrt hodiny se snažili neusnout nad příběhem pro děti, zatímco jsme jim se sestrou visely na rtech a já se netrpělivě nakláněla z palandy, abych dohlédla na obrázky dřív než ona.
Se začátkem mé školní docházky přišla chvíle, kdy jsem mohla konečně číst sama. Po přelouskání pár knih z edice První čtení vyprávějících většinou pohádky, které jsem už dávno znala, jsem se vrhla na vlastní objevování. Díky paní třídní učitelce, která nás ve čtení podporovala, jak jen mohla, teď můžu pročítat zápisy z mého úplně prvního čtenářského deníku.
Když jsem listovala deníkem, zjistila jsem, že v mých čtenářských začátcích jsem byla, co se knížek týče, docela vybíravá. Nebylo radno se mi zavděčit. Například knihu Heidi na cestách od Marie-José Maury jsem hodnotila slovy „knížka se mi nelíbila, protože nebyla zajímavá“. Nebo titul Tatínek se vyplatí od Františka Nepila se mi zdál „moc dětský“ a další z jeho děl Já Baryk jsem dokonce ani nedočetla. Knihou, kterou si na druhou stranu pamatuji jako svou nejoblíbenější, byla bezkonkurenčně Pipi Dlouhá punčocha od Astrid Lindgrenové, což jsem si ověřila i zápisem znějícím takto „knížka je legrační, pěkná, je prostě nejlepší, kterou jsem do čtenářského deníku napsala“. Pamatuji si, že jsem ji četla několikrát, neustále si představovala samu sebe se zrzavými vlasy a dvěma copy a odmítala sundat barevné pruhované punčocháče, ve kterých jsem si připadala jako ona. Nebyla to jediná kniha, kterou mě Astrid Lindgrenová učarovala. Na seznamu oblíbených knih se hned v závěsu objevuje i její Lotta z rošťácké uličky. Měla jsem ráda knihy, které byly buď legrační, nebo napínavé, nejlépe obojí dohromady, což tyto dvě zřejmě splňovaly.
Dalším obdobím mého čtenářského vývoje byla 4. a 5. třída základní školy, kdy jsem naopak četla téměř všechno, co se naskytlo, kromě „detektivek, knížek, kde se válčí nebo knížek, ve kterých někdo umře“, jak dokládá moje slohová práce o literatuře z tohoto období. Ale mezi spoustou různorodých knih jsem si přeci jen našla oblíbený žánr, který jsem popsala slovy „knížky, ve kterých malé dívky bydlí se zlou tetou a musí nad ní zvítězit, aby jí nezačarovala rodiče“. Řekla bych, že v době zadávání slohové práce jsem měla rozečtenou Matyldu od Roalda Dahla. Ale musím říct, že i když popis je velmi konkrétní, tak jeho vyznění pasuje na knihy, které jsem v tomto období opravdu hltala. Jejich ústředním postavám říkám pracovním názvem Hrdinky-chudinky. Prototypem takové hrdinky je zhruba desetiletá osiřelá dívka, která se musí vypořádat s nespravedlností osudu a svými ctnostmi změnit myšlení záporné postavy (nejlépe zlé tety) nebo ještě líp zvrátit svůj strašný osud. Mou nejmilejší chudinkou byla Pollyanna ze stejnojmenné knihy napsané Eleanor Hodgman-Porterovou, které pravděpodobně vděčím za to, kým jsem teď (protože Bůh ví, co by se mnou bylo, kdybych se v devíti letech nesnažila ztotožnit s jejím dílem). Ale není to jen Eleanor Hodgman-Porterová, které bych měla zřejmě poděkovat. Jistou zásluhu na mé osobnosti bude mít i Frances Hodgson Burnettová a její knihy Tajná zahrada a Malá princezna (která je mimochodem stále má oblíbená a občas ji pročítám před spaním).
Když mě opustily příběhy o uvědomělých dívkách, nastalo období, kdy jsem vyhledávala ty nejhloupější knihy o dospívajících slečnách, co si dnes umím představit. Titulů s podobnými jmény jako První polibek bylo na mé knihovní kartičce nespočet. Neměla jsem na ně v té době věk, bylo mi asi 11, takže si pamatuji, že spoustu věcí jsem nechápala a nerozuměla problémům, které hlavní hrdinky řešily. Myslím, že bych jim neporozuměla ani teď, protože nejsou vůbec reálné. Naštěstí mě to moc nepoznamenalo, a hlavně brzy opustilo. Když přemýšlím nad tím, proč jsem tenhle typ literatury vyhledávala, tak docházím k závěru, že jsem chtěla být prostě jen starší. Co jsem ale nikdy nečetla, a byla na to náležitě hrdá, jsou knihy o koních. Pamatuji si, jak jsem v knihovně procházela kolem police naplněné sérií Týna a pony a podobných titulů s opovržením a odporem (který mám upřímně k tomuto tématu dodnes a nedokázala jsem se přes něj přenést ani při čtení knihy, napsané Ivou Procházkovou, Uzly a pomeranče týkající se tohoto prostředí).
S nástupem na gymnázium nastala asi rok a půl dlouhá éra čtení s ohledem na kvantitu. Samozřejmě mě to bavilo a četla jsem do svých asi 15 let prakticky neustále. Ale tituly, které byly na mojí úrovni a v okruhu mého zájmu, jsem prokládala jednoduššími knihami, které jsem přečetla třeba v rámci půl dne a mohla si je pomyslně odškrtnout a zařadit do množství přečtených. Mezi takové se řadí všechny Deníky mimoňky, série Deník malého poseroutky, Pachatelé dobrých skutků a jim podobné. Postupně jsem naštěstí přišla na to, že je úplně zbytečné číst něco, co mě nebaví jen do počtu a přestala to dělat. V této době jsem objevila knihu Sára, kterou napsali manželé Esther a Jerry Hicksovi. Okamžitě obsadila příčku nejoblíbenější knihy a zůstala tam až do doby, kdy mi začalo určování té nejoblíbenější připadat zbytečné. Dokonce jsem byla přesvědčená, že po ní pojmenuji dceru, kdyby se mi v budoucnu nějaká narodila. Hicksovi píšou knihy o osobním rozvoji, tato byla jejich první pro děti. Hlavní postava Sára se ze začátku jevila trochu jako, mně známá, Hrdinka-chudinka, protože jí život ztěžoval zlomyslný mladší bratr (s čímž jsem se okamžitě ztotožnila, protože jsem měla v té době s vlastním mladším bratrem stejnou zkušenost). Sára však chudinkou a hodnou, skromnou dívenkou, k mému překvapení, nezůstala, nečekala na zázrak a vzala osud do svých rukou. Hicksovi na příběhu jejího setkání s moudrou sovou Šalamoun demonstrovali poznatky ohledně osobního rozvoje, jako např. umění nebrat si nic osobně nebo být vděčný. Určitě se jedná o jednu z ústředních knih mého dětství, díky které jsem se dozvěděla o tématu vlastního rozvoje. Vedle Sáry se mou velmi oblíbenou knihou stala Most do země Terabithia od Catherine Patersonové. Ještě dlouho po jejím přečtení jsem prohledávala antikvariáty, a dokonce přemýšlela, že ji ukradnu z knihovny, protože jsem ji toužila vlastnit a nebyla nikde k sehnání. Okouzlil mě svět Terabithia, který si Jess a Leslie vymysleli a kam se uchylovali každé odpoledne. Ani trošku jsem nečekala, že Leslie v závěru umře a o to víc mě dojalo, když Jess později korunoval novou královnou Terabithie svou mladší sestru, která mu do té doby byla jen na obtíž. Myslím, že díky tomuto příběhu se ve mně probudila vášeň pro smutné knihy, kde nejlépe někdo umře, která mě později provázela téměř celou pubertou. (Moje osmileté já by nade mnou kroutilo hlavou.) Další z knih, na které doteď vzpomínám je Město Ember od Jeanne DuPrauové. Její pointa mě naprosto dostala. Lidé žijící ve městě, kolem kterého je tma a odkud nesmějí odejít, na konci zjistí, že žili celou dobu v podzemí. Tím se zhroutí všechna pravidla a přesvědčení, která si vybudovali. Připomíná mi to příběh, který jsem četla o mnoho let později, Divergence od Veroniky Rothové, na jehož konci obyvatelé určitého města zjistí, že byli celou dobu pouze sledovaným experimentem.
Městem Ember jsem objevila svět fantasy literatury. Z tohoto žánru jsem se zamilovala do knihy O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Napsala ji Catherynne Valenteová, která tak vytvořila kouzelný příběh o dívence September, připomínající Alenku v Říši divů. (Tu jsem později zkoušela taky, ale vůbec mě neoslovila. Možná to bylo tím, že příběh jsem znala i pozpátku díky všem možným filmovým zpracováním.) Čarozem byla plná zvláštních tvorů, jakým byl například wyvern, syn dračice a knihovny, se jménem A-až-L. Na každé stránce mě překvapilo něco nového, co prokazovalo bohatost autorčiny fantazie a smysl pro detail. Dlouho jsem tvrdila, že toto je jediná z fantasy knih, která se mi kdy líbila. Není na tom ale ani troška pravdy, jenom jsem se vůbec nezamyslela. Stačilo přelistovat o pár stránek dál ve čtenářském deníku a už na mě vykoukly 4 plusy (nejvyšší hodnocení) u Michaela Endeho Nekonečného příběhu i u Děvčátko Momo a ukradený čas. O pár stránek dál se může pyšnit hezkým hodnocením i Eva Ibbotsonová díky Tajemství 13. nástupiště, Strašidlu po telefonu a Ostrovu tet. Nikdy jsem nečetla Harryho Pottera, ani Pána prstenů, v době jejich obliby mezi vrstevníky jsem se jim vyhýbala schválně, protože jsem si připadala, že nechci být jako všichni ostatní. Jediné, co jsem zkusila z těch oblíbených knih, byl Eragon Christophera Paolinyho. Po přečtení prvního dílu jsem si do čtenářského deníku zapsala „Knížka byla úžasná. Nechápu, jak jsem mohla vydržet, si ji tak dlouho nepřečíst.“ A tím to také skončilo. Z druhého dílu jsem přečetla pár stran a musela ji odložit, jak moc mě nebavila (což dodnes nechápu, vhledem k nadšení z prvního dílu).
Se zklamáním z druhého dílu Eragona zřejmě odešlo moje nadšení pro fantasy knihy a přišla puberta. Bylo mi asi 13 let, když jsem začala číst literaturu z police v knihkupectví s názvem Young adult. Mezi sérií Divergence, Selekce a knihami od Johna Greena se nacházela spousta dramaticky smutných knih, kde většinou vystupovala nějaká zlomená dospívající dívka, která procházela smrtí blízké osoby, nebo jinou těžkostí. Jednou z těchto knih (a také jedinou, kterou bych chtěla vypíchnout) je Všechny malé zázraky od Jennifer Nivenové. Popisuje setkání a začátek vztahu Violet, které zemřela sestra, a Finche trpícího bipolární poruchou. Finch naučí Violet znovu žít a nebát se, vysvobodí ji z jejího smutku, ale sám na konci spáchá při depresivní etapě sebevraždu. Příběh ve mně vzbudil spoustu emocí, knihu jsem si pak koupila i v originále a jeden z jejích citátů si napsala snad úplně do každého deníku a zápisníku, který jsem vlastnila. Mezi spoustou young adult knih se objevovaly i (z mého dnešního pohledu) hodnotnější tituly, jakým je třeba Podivný případ se psem Marka Haddona, vyprávějící příběh z pohledu autistického chlapce. Na základě této knihy jsem si od Marka Haddona přečetla i Červený dům a Problémové partie, které jsou obě pro dospělé a na některé scény a problémy postav jsem ještě neměla věk. Nijak mě to nepoznamenalo, všemu jsem rozuměla, ale jen mi to nepřišlo moc zábavné. Díky Podivnému případu se psem jsem se začala o téma autismu zajímat víc a našla si knihu francouzského doktora filozofie trpícího Aspergerovým syndromem, Josefa Schovance, O kolečko míň. Jednalo se o jeho sepsané poznatky ze života s autismem. Opravdu mě to zajímalo, ale musím uznat, že jsem čtení trochu protrpěla, protože mnoho větám jsem vůbec nerozuměla (protože v té době jsem chodila do tercie osmiletého gymnázia). Mezi další hodnotné knihy z tohoto období řadím Dárce od Lois Lowryové o společnosti se striktními pravidly a řádem, ve které neexistují barvy, vůně, hudba, city, války, bolest, ani možnost volby. Hlavní hrdina Jonas se ve 12 letech, kdy je každému přiděleno povolání, stane příjemcem paměti. Jeho předchůdce mu postupně předává všechny vzpomínky lidstva na radost, lásku i na smrt a on poznává, na čem je jeho svět postavený a rozhodne se utéct. Dárcem už se postupně dostávám ke knihám, které bych si byla schopná s chutí přečíst i dnes. On k nim rozhodně patří.
Asi po roce intenzivního čtení knih pro dospívající jsem postupně začala vyhledávat beletrii pro dospělé. Nikdy nezapomenu na Všichni jsme z toho úplně na větvi od Karen Joy Fowerové, která vypráví o skutečném fenoménu šimpanzích dětí. Jedná se o experiment, kdy si nějaká rodina vezme k sobě domů šimpanzí mládě a vychovává ho rovnocenně s vlastními dětmi. Šimpanz si pak o sobě myslí, že je člověkem. Příběh vypráví dívka vyrůstající jako sestra právě takového šimpanzího mláděte, které bylo ale rodině po několika letech odebráno, což způsobilo obrovský šok pro ně i pro zvíře. Dál mě v té době dost poznamenala kniha Zápisky z bunkru Kevina Brookse. Jedná se o deník smyšlené postavy, šestnáctiletého chlapce, který je unesen a uvězněn v předělaném vojenském bunkru. Postupně k němu přibývají další lidé, až se jich sejde šest. Jejich únosce je neustále sleduje, poslouchá a hraje s nimi svoji šílenou, sadistickou hru – pouští na ně omamný plyn, někdy vypíná topení nebo jim odpírá jídlo, pak je poštve proti sobě vzkazem, který říká, že kdo někoho zabije, bude volný. Postupně všichni umírají. Na konci se zhasne světlo, vypne topení a přestane se cokoliv dít. Únosce zřejmě odejde, nebo je chce prostě zabít. Zápisky chlapce jsou čím dál kratší a méně srozumitelné, až jednou skončí nedopsanou větou, kdy zřejmě umírá. Tenhle příběh ve mně akorát podpořil paranoidní strach z cizích lidí, který mi velmi důkladně vštěpovali při primárních prevencích na základní škole. Téma knihy velmi připomíná Deník Anny Frankové, který jsem četla mnohem později, ale musím říct, že i když Zápisky z bunkru nebyly pravdivé, četly se mi to mnohem hůř. V této knize se mi totiž dělalo špatně v průběhu čtení nad konkrétními činy, které únosce páchal na svých obětech. Deník Anny Frankové nebyl až tak náročný při vlastním čtení, ale o to horší bylo pozdější zamyšlení a uvědomění si, že je to opravdu reálné a že podobné situace zažívalo obrovské množství lidí. S tématem druhé světové války se pojí román s odpudivým názvem jako z červené knihovny Kabinet milostných dopisů, který napsala Alyson Richmanová. Román je vyprávěný ve dvou časových rovinách odehrávajících se v Itálii za druhé světivé války a sleduje devatenáctiletou studentku hudební akademie Elodii. Vyvíjí se klasický romantický příběh slušné dívky a záhadného mladíka Luky, který se ale později ukáže jako člen odbojového hnutí proti fašistům postupně ovládajícím Itálii. Elodie se samozřejmě přidá a stane se také odbojářkou. Všechno dramaticky ústí v Lukovu smrt a Elodiin útěk, kde se pak časové roviny spojují. Běžně mě podobné příběhy moc neoslovují, ale tento byl výjimkou. Zřejmě i proto, že je zasazen do prostředí italského odboje, ale hlavním důvodem je jemné a nenucené prolínání hudby a lásky ke svému nástroji celým příběhem. Nikdy jsem tolik nechtěla hrát na hudební nástroj, jako po přečtení této knihy.
Jedním romantickým příběhem se přesouvám k dalšímu, kterým zároveň začíná mé další čtenářské období (které trvá dodnes) – vyhledávání knih z maturitního katalogu. Tím romantickým příběhem není nic jiného než Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Nejprve jsem se do něj nemohla začíst a přemýšlela, že svou snahu vzdám, ale vytrvala jsem a po prvních sto stranách se to vyplatilo. Kniha mě začala bavit a dočetla jsem ji s chutí. Tím, že jsem velmi populární příběh Elizabeth a Darcyho znala a věděla, jak skončí, lépe jsem rozeznala a bavilo mě sledovat vývoj postav a jejich vztahu. Z Britských autorek 19. století mě neminuly ani sestry Brontëovy. Četla jsem slavný román Na větrné hůrce, který napsala Emily, i Charlottinu Janu Eyrovou. Obě se mi líbily, Jana Eyrová možná trochu víc, protože mě zaujala pointa uvězněné bláznivé manželky, ale ani jedna z knih ve mně nezanechala větší stopu. Kdo ale naopak zanechal, je Erich Maria Remarque. Nejprve jsem byla naprosto zhnusená a vyděšená z hrůz odehrávajících se v bojích první světové války v knize Na západní frontě klid, které Remarque popsal opravdu velmi podrobně. (Ještě dlouho po přečtení jsem měla před očima výjev setrvačností běžícího vojáka s ustřelenou hlavou.) Ještě možná víc mě zasáhly jeho Tři kamarádi. Nejen bída a bezútěšnost situace v rozbité společnosti meziválečného období, ale i láska Robbyho k Pat a její žalostný osud mě dojaly a rozesmutnily tak, že se titul Tři kamarádi stal oficiálně první knihou v mém životě, na jejímž konci jsem brečela. (A to je co říct vzhledem k tomu, jaké „dojáky“ jsem četla během puberty.) Podobně laděná kniha od amerického spisovatele Williama Saroyana, Lidská komedie, také znázorňuje na životech obyčejných lidí atmosféru společnosti, tentokrát v průběhu druhé světové války. Občas mi přišla trochu jednotvárná, ale pravděpodobně přesně takový byl život na malém americkém městě za války. Čtrnáctiletý poslíček Homér se v příběhu stává poslíčkem smrti, roznáší telegramy do rodin vojáků často s poselstvím úmrtí syna. Po celou dobu čtení jsem byla v napětí, kdy do telegrafní stanice přijde zpráva zvěstující smrt jeho bratra Marka, což bylo jasné, že se dřív nebo později stane. Nejen díky psychicky náročnému povolání, ale i díky absenci staršího muže, o kterého by se rodina mohla opřít, se stane Homér ve svých čtrnácti letech téměř dospělým. Po škole do noci roznáší, aby uživil matku, sestru a mladšího bratra. Myslím, že to dobře reflektuje nepřímé dopady války na konkrétní rodiny. Lidská komedie mi připomněla oceňovanou knihu, kterou jsem četla už dříve a která je také situována v prostředí malého amerického městečka, Jako zabít ptáčka od Harper Lee. Děj se odehrává v meziválečném období a očima osmileté dívenky sleduje tehdejší společnost a její velký problém, rasismus. Její otec, advokát, se ujme obhajoby nespravedlivě odsouzeného černošského chlapce za znásilnění bílé dívky, a tím bojuje nejen na konkrétní úrovni proti nespravedlnosti, nenávisti a předsudkům. Právě oči jeho osmileté dcery, která vše sleduje a vypráví vlastním způsobem, mi evokují Lidskou komedii, kde William Saroyan sleduje ne vždy hezké situace prostřednictvím čtrnáctiletého Homéra nebo jeho čtyřletého bratra Aristotela. (…)
Fimfárem se přesouvám k poslední skupině knih, kterou mám ráda celý život, ale v poslední době se u mě těší velké oblibě – knihy pro děti. Moc mě baví číst jejich kouzelné příběhy, které většinou nesou nějaké poselství nebo ponaučení. Ráda si je jen prohlížím a kochám se nápaditými ilustracemi. Líbí se mi, jak velkou roli v dětské knize obrázky hrají. Z mých oblíbených titulů nemůžu opominout Krtník napsaný Helenou Ščerbovou, což je jedinečný příběh reflektující honbu za úspěchem dnešní společnosti, dále neskutečné povídky s často mlčenlivými tajuplnými postavami, kterými jsou Příběhy z konce předměstí Shauna Tana a do třetice O zahradě od Pavla Čecha, což je příběh o dětské fantazii a její ztrátě během dospívání, na který jsem narazila velmi dávno na jakési výstavě českých ilustrátorů a díky kterému moje láska k dětské literatuře a ilustraci pravděpodobně začala.
Tímto můj dosavadní čtenářský vývoj končí, dostala jsem se přes všechna možná období až do dnešního dne a myslím, že mohu s jistotou říct, že všechny knihy, které jsem přečetla, měly nezastupitelnou roli v utváření mé osobnosti. Těším se a jsem zvědavá, jak se budu skrz literaturu vyvíjet dál. Vše bych ráda uzavřela větou, kterou končí i má, již zmiňovaná, slohová práce ze čtvrté třídy: „Knížky čtu moc ráda a dobrá kniha je a vždy bude mou přítelkyní.“

K četbě viz třeba i článek kolegy Jana Jíchy