Velká neštěstí chtějí "horskou službu"
Proč po zemětřesení hned nenastoupí připravení záchranáři?
Po pustošivých otřesech půdy na Haiti se začaly na ostrov stahovat záchranářské týmy. Některé poměrně brzy, jiné se na cestu chystají ještě teď, týden po neštěstí. Nejvíc zapotřebí jich samozřejmě bylo bezprostředně po katastrofě. Některé státy a dobročinné organizace stačily reagovat a poslat pomoc rychleji, jiným všechno schvalování trvá déle.
Člověk si maně připomene, že model rychlé reakce na malér už existuje třeba na horách. Horská služba mívá pár profesionálních pracovníků; při větším poplachu povolává na pomoc dobrovolníky. Všichni jsou secvičeni, vědí, jak mají reagovat, znají se navzájem, vyzkoušeli si, do jaké míry se na sebe mohou spolehnout. Je jim jasno v tom, kdo velí.
Připraveni na jedno písknutí
Škoda, že něco podobného nemá k dispozici i celý svět. Tedy secvičené mezinárodní týmy lidí, kteří normálně pracují ve své zemi jako hasiči, zdravotníci, vojáci, tlumočníci... Když by pak někde udeřila přírodní katastrofa, tito lidé by jen na povel naskočili do nejbližšího letadla a uháněli na stanovené shromaždiště na svém kontinentu. A odtud by je nejvhodnější dopravní prostředek, možná armádní, z vojensky nejvyspělejší země v okolí, dopravil na místo neštěstí.
Tam by tito záchranáři začali nejenom poskytovat přímou pomoc postiženým. Bez dlouhého zdržování.
Díky svým zkušenostem a výcviku by také dokázali organizovat činnost místních záchranářů. A samozřejmě by připravili podmínky pro příjezd další pomoci toho dnešního typu: od jednotlivých zemí i od mezinárodních a dobročinných organizací.
Takovíto špičkoví záchranáři by mohli mít k dispozici nejlepší existující techniku. Ne snad, že by si ji schovávali ve skladu, až jí bude zapotřebí. Prostě by byla ve výbavě třeba hasičských sborů, které by ji normálně používaly, ale v nouzi by ji okamžitě poslaly na místo, kde by jí bylo zapotřebí víc.
To vše by mohlo být jištěno třeba smlouvami s firmami roztroušenými ve všech světových regionech. V případě potřeby by pak firmy ležící nejblíž začaly ihned přednostně dodávat balenou vodu, trvanlivé potraviny i léky právě do oblasti zasažené přírodní katastrofou.
Jenom sen
Je to však jen hezký sen. Svět stále není na nic takového připraven. Vždyť tuhle síť záchranářů by musel někdo připravit a řídit. Kdo? Organizace spojených národů? Při vší úctě se nezdá, že by opravdu měla dostatečnou autoritu. A popsaný systém záchranářů by mohl porušit zaběhnutá pravidla mezinárodních kompetencí a sfér vlivu.
Svět se koneckonců nedokázal před měsícem shodnout ani na efektivním postupu proti změně klimatu, která hrozí všem. Natož aby se dohodl na účinném systému pomoci při přírodních katastrofách, které postihnou vždy jen někoho.
Po pustošivých otřesech půdy na Haiti se začaly na ostrov stahovat záchranářské týmy. Některé poměrně brzy, jiné se na cestu chystají ještě teď, týden po neštěstí. Nejvíc zapotřebí jich samozřejmě bylo bezprostředně po katastrofě. Některé státy a dobročinné organizace stačily reagovat a poslat pomoc rychleji, jiným všechno schvalování trvá déle.
Člověk si maně připomene, že model rychlé reakce na malér už existuje třeba na horách. Horská služba mívá pár profesionálních pracovníků; při větším poplachu povolává na pomoc dobrovolníky. Všichni jsou secvičeni, vědí, jak mají reagovat, znají se navzájem, vyzkoušeli si, do jaké míry se na sebe mohou spolehnout. Je jim jasno v tom, kdo velí.
Připraveni na jedno písknutí
Škoda, že něco podobného nemá k dispozici i celý svět. Tedy secvičené mezinárodní týmy lidí, kteří normálně pracují ve své zemi jako hasiči, zdravotníci, vojáci, tlumočníci... Když by pak někde udeřila přírodní katastrofa, tito lidé by jen na povel naskočili do nejbližšího letadla a uháněli na stanovené shromaždiště na svém kontinentu. A odtud by je nejvhodnější dopravní prostředek, možná armádní, z vojensky nejvyspělejší země v okolí, dopravil na místo neštěstí.
Tam by tito záchranáři začali nejenom poskytovat přímou pomoc postiženým. Bez dlouhého zdržování.
Díky svým zkušenostem a výcviku by také dokázali organizovat činnost místních záchranářů. A samozřejmě by připravili podmínky pro příjezd další pomoci toho dnešního typu: od jednotlivých zemí i od mezinárodních a dobročinných organizací.
Takovíto špičkoví záchranáři by mohli mít k dispozici nejlepší existující techniku. Ne snad, že by si ji schovávali ve skladu, až jí bude zapotřebí. Prostě by byla ve výbavě třeba hasičských sborů, které by ji normálně používaly, ale v nouzi by ji okamžitě poslaly na místo, kde by jí bylo zapotřebí víc.
To vše by mohlo být jištěno třeba smlouvami s firmami roztroušenými ve všech světových regionech. V případě potřeby by pak firmy ležící nejblíž začaly ihned přednostně dodávat balenou vodu, trvanlivé potraviny i léky právě do oblasti zasažené přírodní katastrofou.
Jenom sen
Je to však jen hezký sen. Svět stále není na nic takového připraven. Vždyť tuhle síť záchranářů by musel někdo připravit a řídit. Kdo? Organizace spojených národů? Při vší úctě se nezdá, že by opravdu měla dostatečnou autoritu. A popsaný systém záchranářů by mohl porušit zaběhnutá pravidla mezinárodních kompetencí a sfér vlivu.
Svět se koneckonců nedokázal před měsícem shodnout ani na efektivním postupu proti změně klimatu, která hrozí všem. Natož aby se dohodl na účinném systému pomoci při přírodních katastrofách, které postihnou vždy jen někoho.