Má smysl, aby teď lidé létali do vesmíru?
Nezvládli by roboti kosmický výzkum výhodněji než astronauti?
To je otázka, která se obvykle vynořuje po kosmických tragédiích, jakou byla exploze raketoplánu Columbia. Anebo teď, kdy finanční katastrofa rozmetala americké plány na vysílání lidí do vesmíru.
Nejdříve prosakovaly zprávy, že Američané budou muset vynechat ze svých plánů nový let na Měsíc. Pak se – po zveřejnění návrhu rozpočtu pro americkou kosmickou agenturu NASA - ukázalo, že je ještě hůř. Není jasné, čím by astronauti vůbec mohli letět kamkoli jinam, protože NASA nyní ruší vývoj nových raket i kosmických lodí pro příští výpravy do vesmíru. Agentura teď prezentuje vágní vize, ale ještě neví, jak je vlastně chce naplnit. (Podrobněji čtěte zde.)
Ne na Mars, jen k Marsu
Jednu z těchto vizí naznačila už zpráva komise expertů připravená loni pro Bílý dům: Pilotovaná kosmická výprava nepoletí na Mars, jak se předpokládalo, ale k Marsu, na některý z jeho dvou měsíců, pravděpodobně na Phobos. (Ponechejme teď stranou, že se neví, čím by tam astronauti letěli.)
Phobos je malý, má nepatrnou gravitaci, takže přistát na něm a zase z něj odletět vyžaduje mnohem méně energie než přistání přímo na rudé planetě. Astronauti by pak z povrchu tohoto měsíce řídili činnost přístrojů vysazených až na Mars.
Od představy, jak lidé z Phobosu řídí automaty na Marsu, je opravdu jen krůček k představě jiné: Co takhle zůstat jen u těch přístrojů a lidi tak daleko vůbec neposílat?
Už se přece ukázalo, že robotická zařízení dokážou na Marsu úspěšně pracovat. A když už mermomocí potřebují nějaký povel z řídicího střediska, tak rádiové signály ze Země doletí na Mars nejdéle za dvaadvacet minut (když je rudá planeta od té naší vzdálena úplně nejdál). To není zas tak strašná doba.
Studená racionalita versus drahé nadšení
Už v minulých letech se ukázalo, že odborníci na kosmonautiku mají rozdílné názory.
Jedni říkají, že prakticky všechny experimenty, které dělají astronauti, mohou stejně dobře uskutečnit robotická zařízení. Ta nepotřebují vzduch, jídlo a pití, neprodukují exkrementy, s nimiž je nutné něco dělat... A když něco selže a přístroj přestane pracovat, není nutné kvůli tomu vyhlašovat státní smutek.
Druhá skupina ovšem soudí, že automaty nejsou rovnocenné lidem a že lidé budou vždycky inteligentnější než roboti. A připouštějí, že tu hraje roli ještě jeden rozměr: nadšení z rozmachu lidských možností, které podněcují fantazii a získávají pozornost i podporu veřejnosti nejen pro kosmický výzkum, ale pro celou vědu a techniku.
Jenže toto nadšení něco stojí. Už dnes polovinu celého rozpočtu NASA pohlcují náklady na lidské lety. A to se létá prakticky jen k Mezinárodní kosmické stanici ISS, která krouží necelé čtyři stovky kilometrů nad Zemí.
Hrdina, nebo stroj?
Zatím NASA tvrdí, že člověka v nejbližších desetiletích ještě do hlubin vesmíru nějak pošle. K Marsu, anebo třeba k nějakému asteroidu letícímu kolem naší planety.
I jí pořád zní lépe, když na jiné kosmické těleso zapíchne americkou vlajku pečlivě vybraný lidský hrdina. Nicméně v pozadí se stále zřetelněji rýsuje myšlenka, že totéž by stejně dobře zvládl ještě pečlivěji zkonstruovaný robot.
To je otázka, která se obvykle vynořuje po kosmických tragédiích, jakou byla exploze raketoplánu Columbia. Anebo teď, kdy finanční katastrofa rozmetala americké plány na vysílání lidí do vesmíru.
Nejdříve prosakovaly zprávy, že Američané budou muset vynechat ze svých plánů nový let na Měsíc. Pak se – po zveřejnění návrhu rozpočtu pro americkou kosmickou agenturu NASA - ukázalo, že je ještě hůř. Není jasné, čím by astronauti vůbec mohli letět kamkoli jinam, protože NASA nyní ruší vývoj nových raket i kosmických lodí pro příští výpravy do vesmíru. Agentura teď prezentuje vágní vize, ale ještě neví, jak je vlastně chce naplnit. (Podrobněji čtěte zde.)
Ne na Mars, jen k Marsu
Jednu z těchto vizí naznačila už zpráva komise expertů připravená loni pro Bílý dům: Pilotovaná kosmická výprava nepoletí na Mars, jak se předpokládalo, ale k Marsu, na některý z jeho dvou měsíců, pravděpodobně na Phobos. (Ponechejme teď stranou, že se neví, čím by tam astronauti letěli.)
Phobos je malý, má nepatrnou gravitaci, takže přistát na něm a zase z něj odletět vyžaduje mnohem méně energie než přistání přímo na rudé planetě. Astronauti by pak z povrchu tohoto měsíce řídili činnost přístrojů vysazených až na Mars.
Od představy, jak lidé z Phobosu řídí automaty na Marsu, je opravdu jen krůček k představě jiné: Co takhle zůstat jen u těch přístrojů a lidi tak daleko vůbec neposílat?
Už se přece ukázalo, že robotická zařízení dokážou na Marsu úspěšně pracovat. A když už mermomocí potřebují nějaký povel z řídicího střediska, tak rádiové signály ze Země doletí na Mars nejdéle za dvaadvacet minut (když je rudá planeta od té naší vzdálena úplně nejdál). To není zas tak strašná doba.
Studená racionalita versus drahé nadšení
Už v minulých letech se ukázalo, že odborníci na kosmonautiku mají rozdílné názory.
Jedni říkají, že prakticky všechny experimenty, které dělají astronauti, mohou stejně dobře uskutečnit robotická zařízení. Ta nepotřebují vzduch, jídlo a pití, neprodukují exkrementy, s nimiž je nutné něco dělat... A když něco selže a přístroj přestane pracovat, není nutné kvůli tomu vyhlašovat státní smutek.
Druhá skupina ovšem soudí, že automaty nejsou rovnocenné lidem a že lidé budou vždycky inteligentnější než roboti. A připouštějí, že tu hraje roli ještě jeden rozměr: nadšení z rozmachu lidských možností, které podněcují fantazii a získávají pozornost i podporu veřejnosti nejen pro kosmický výzkum, ale pro celou vědu a techniku.
Jenže toto nadšení něco stojí. Už dnes polovinu celého rozpočtu NASA pohlcují náklady na lidské lety. A to se létá prakticky jen k Mezinárodní kosmické stanici ISS, která krouží necelé čtyři stovky kilometrů nad Zemí.
Hrdina, nebo stroj?
Zatím NASA tvrdí, že člověka v nejbližších desetiletích ještě do hlubin vesmíru nějak pošle. K Marsu, anebo třeba k nějakému asteroidu letícímu kolem naší planety.
I jí pořád zní lépe, když na jiné kosmické těleso zapíchne americkou vlajku pečlivě vybraný lidský hrdina. Nicméně v pozadí se stále zřetelněji rýsuje myšlenka, že totéž by stejně dobře zvládl ještě pečlivěji zkonstruovaný robot.