Nedávno se u nás rozhořela debata o změně volebního systému z poměrného na většinový. Většinový systém prý vede ke vzniku koalic menšího počtu stran, takže tyto koalice jsou pak stabilnější. Je to pravda? Pojďme se podívat na zkušenosti 965 vlád z 38 zemí světa.

Konkrétně mě zajímají odpovědi na dvě otázky:

1. Vede většinový systém ke vzniku vlád s menším počtem stran, než je tomu u poměrného systému?
2. Jsou vlády s menším počtem stran stabilnější než vlády s větším počtem stran?

Abych na tyto otázky našel odpovědi, sleduji vlády ve 38 demokratických zemích, pro něž se dají snadno najít data (Austrálie, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Island, Indie, Irsko, Itálie, Izrael, Japonsko, Kanada, Kypr (řecká část), Litva, Lotyško, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemí, Nový Zéland, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie), a to od roku 1945 nebo od doby konání prvních svobodných voleb do roku 2009.

Volební systémy nestačí dělit na poměrně a většinové. Existují čtyři základní kategorie: většinové, poměrné, polopoměrné a smíšené. V jejich rámci pak existuje obrovská pestrost. Zejména poměrné systémy mají množství parametrů, jejichž kombinace vedou k velmi odlišným výsledkům. Prakticky žádné dva takové systémy na světě nejsou stejné.

I mezi ostatním volebními systémy existují rozdíly. Vícekolový většinový systém, systém jednoho přenosného hlasu, alternativní hlasování, Bordovo hlasování, omezené hlasování – to jen několik příkladů existujících volebních systémů. Každý z nich má do značné míry unikátní účinky na zastoupení stran v parlamentech.

V některých zemích došlo ve sledovaném období ke změně volebního systému, a to i několikrát. Konkrétně jde o Kypr, Francii, Island, Itálii, Japonsko, Makedonii, Nový Zéland a Turecko. V těchto případech sleduji vlády vzniklé pod různými systémy odděleně.

Mezi sledovanými zeměmi se vyskytuje pouze osm druhů volebních systémů. Tři z nich se přitom používají jen v jediné zemi (alternativní hlasování v Austrálii, systém jednoho přenosného hlasu v Irsku a systém jednoho nepřenosného hlasu v Japonsku).

Tyto země z další analýzy vyřazuji. Pokud totiž volební systém pozorujeme jen v jedné zemi, tak nemůžeme příliš dobře rozlišit, jestli je početnost a stabilita vládních koalic výsledkem právě volebního systému nebo i jiných faktorů specifických pro danou zemi. Dále vyřazuji Švýcarsko, kde je vláda obsazována bez ohledu na to, jak dopadnou volby.

Po vytřídění těchto případů se ve zbylých 27 zemích vyskytuje nebo vyskytoval listinný poměrný systém. Pouze ve čtyřech zemích najdeme jednokolový většinový systém (Kanada, Indie, Nový Zéland do roku 1996 a Velká Británie) a ve dvou zemích (Francie s přestávkou v letech 1986-1988 a Makedonie do roku 1998) dvoukolový většinový systém.

Zbytek případů připadá na smíšené systémy, kde se kombinuje více systémů dohromady. Smíšené systémy jsou téměř naprosto unikátní, takže nemá smysl zobecňovat, jaké při jejich použití vznikají koalice.

U každého státu jsem vypočítal, z kolika stran se průměrně skládaly vládní koalice ve sledovaném období. Výsledky ukazuje tabulka dole.



Je jasné, že pro vyvozování nějakých dalekosáhlých závěrů by bylo vhodné shromáždit data o dalších zemích, kde se používají většinové systémy. Jenže prakticky žádná z těchto zemí není srovnatelná s Českou republikou. Jednokolový většinový systém používá např. Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Ghana, Jamajka, Nepál, Nigérie, Pákistán, Trinidad a Tobago a další ostrovní státy. Dvoukolový systém aplikuje Středoafrická republika, Komorské ostrovy, Kiribati či Mali.

Potenciálně bohatý zdroj dat představují substátní jednotky (provincie, kraje, města atd.), jenže na lokální úrovni často politické jevy fungují odlišně. Např. v českých zastupitelstvech zpravidla hlasují všichni zastupitelé stejně bez ohledu na dělení na vládu a opozici. Podobné chování známe např. i z parlamentu Filipín.

Je vidět, že vlády ve všech čtyřech zemích s jednokolovým většinovým systémem mají průměrně 1-2 strany. V Indii nicméně najdeme i pěti a šestičlenné koalice. Dvoukolový většinový systém ve Francii produkuje nejčastěji dvoučlenné koalice, objevují se ale i koalice čtyřčlenné nebo i pětičlenné.

Že pod většinovým systémem nemusí nutně vznikat nepočetné koalice ukazuje Makedonie, kde v letech 1994-1998 vznikla nejprve čtyřčlenná a poté trojčlenná koalice. Naopak i v zemích s poměrným systémem najdeme málo početné koalice. Např. v Rakousku je obvyklá velká koalice dvou nejsilnější stran. V Norsku či Švédsku zase často vládne jednobarevná menšinová vláda.

A jak je to se stabilitou vládních koalic? Platí, že čím méně má členů, tím je stabilnější? Počet členů samozřejmě není jediný faktor, který má na stabilitu vliv. Důležité je i ideologické složení koalice – čím je pestřejší, tím spíše se rozpadne kvůli programovým rozporům. Ideologické pozice stran se ale velmi těžko měří, proto tuto proměnnou nezahrnuji.

Rozlišuji nicméně mezi menšinovými a většinovými vládami. Můžeme totiž očekávat, že menšinové vlády jsou méně stabilní, jelikož jim chybí podpora nadpolovičního počtu členů parlamentu.

Stabilitou rozumím dobu trvání. Sleduji ji v procentech maximální délky funkčního období (dolní komory) parlamentu. Tím se vyrovnávám se skutečností, že délka funkčního období se v různých parlamentech liší.

Graf dole ukazuje dobu trvání sledovaných vlád. Jedná se o krabicový graf (boxplot) přezdívaný někdy „vousatá krabička“.



Stabilita koalic má tendenci klesat s počtem stran mezi většinovými i menšinovými vládami, i když vztah není nijak přímočarý. Např. ve skandinávských zemích najdeme řadu menšinových čtyřčlenných koalic, které byly poměrně stabilní. I trojčlenné koalice mohou být velmi stabilní. Příklady můžeme najít v Nizozemí, Rakousku, Dánsku či Finsku i v nově demokratizovaných zemích, jako je Lotyško, Estonsko nebo Slovinsko. Naopak existují i velmi nestabilní dvoučlenné koalice, např. na Slovensku, v Řecku, Lucembursku, Portugalsku či ve Francii.

A co si z této analýzy můžeme odnést do debaty o změně našeho volebního systému? Hned několik poučení:

1. Většinové systémy, jaké navrhují zastánci změny volebního systému u nás, se používají jen ve velmi malém počtu zemí, jež jsou srovnatelné s Českou republikou. Vyvozovat tedy jasné závěry o účincích jejich zavedení je tedy poměrně riskantní. Co platí pro Velkou Británii nebo Francii, se u nás nemusí vůbec projevit.
2. Rozhodně není pravdou, že by většinové systémy vedly automaticky ke vzniku menších vládních koalic. Existuje mnoho příkladů, kdy většinový systém vyprodukoval početnou koalici, a kdy naopak poměrný systém opakovaně produkuje koalice málo početné.
3. Rozhodně neplatí, že menší počet členů vládních koalic automaticky vede k větší stabilitě vlád. V řadě zemí najdeme mnoho početných a přitom velmi stabilních koalic. Stejně tak najdeme mnoho málo početných nestabilních koalic.

Česká politická reprezentace by si případné zásahy do volebního systému měla velmi dobře promyslet. Mohlo by se totiž stát, že by se očekávané účinky vůbec nedostavily a naopak by nás mohly překvapit negativní vedlejší důsledky, s nimiž nikdo nepočítal.

Pokud se vám tento článek líbí, podpořte občanské sdružení KohoVolit.eu pomocí DMS na číslo 87777 s textem: DMS KOHOVOLIT (cena 30Kč, z toho 27Kč pro KohoVolit.eu), DMS ROK KOHOVOLIT(cena 30Kč, z toho 27Kč, odchází automaticky každý měsíc po 1 rok)

Data o složení vládních koalic si můžete stáhnout zde. Data o volebních systémech v jednotlivých zemích najdete zde.